Snad každý, kdo sledoval středeční rozhovor prezidenta Miloše Zemana pro televizi Nova, musel nabýt dojmu, že prezidentovi už se daří podstatně lépe, řádně mu otrnulo a už je to ten starý dobrý Zeman. Tedy člověk, který chce hrát první housle za každou cenu, a zároveň bezskrupulózní politický taktik a mocenský praktik, který chvilkové zaváhání druhých hodlá využít k jejich zašlapání do země. Před rýsující se novou vládou však stojí ideální příležitost tento tradiční prezidentský vzorec rozmetat na atomy a vrátit Českou republiku tam, kam patří, tedy k uspořádání parlamentního systému.
Když opomineme Zemanovu obranu kancléře Mynáře, hlavním výstupem z předtočeného rozhovoru je deklarovaný záměr hlavy státu vetovat jednoho z navržených ministrů. Každý, kdo trošku více sleduje politické dění a má povědomí i o Ústavě, ví, že prezident žádnou kompetenci, natož pravomoc k vetování ministra nemá. A pochopitelně to ví i sám Miloš Zeman. Před lidmi v televizi jen sehrál dojemné divadlo, ve kterém si i vzpomněl, že se s Petrem Fialou dlouho zná a že si spolu tykají. Teď jde jen o to, nezbaštit mu tuto otrávenou návnadu.
I kdyby byl Zeman s Fialou největší kamarád, nemá prezident nejmenší pravomoc mluvit budoucímu premiérovi do výběru ministrů. Jeho povinností je navrženého ministra jmenovat a hotovo. Premiér by měl na svém nominantovi trvat za každou cenu, a to i za cenu kompetenční žaloby u Ústavního soudu. Prezident by to tam projel na celé čáře a ještě s velkou ostudou.
V minulosti už tu byly případy, kdy prezidenti nechtěli někoho jmenovat nebo to zdržovali, seč mohli. Václav Havel nechtěl jmenovat Miroslava Grégra vicepremiérem v Zemanově vládě, Václav Klaus měl problémy s angličtinou Milana Urbana nebo nechtěl jmenovat Davida Ratha ministrem zdravotnictví kvůli jeho původnímu členství ve vedení Lékařského odborového klubu. Nakonec ve všech případech hlava státu ustoupila a navrženého kandidáta jmenovala. Pamětníci ještě vzpomenou, že ceremoniál jmenování Davida Ratha v listopadu 2005 trval jen několik desítek vteřin, proběhl bez proslovu či přípitku. Chladné podání ruky, jeden podpis a hotovo.
Miloš Zeman si během svého vládnutí zvykl ohýbat Ústavu podle toho, jak potřeboval. Tvrdil, že k tomu má mandát z přímé volby. Jistě, byl zvolen v přímé volbě, ale v Ústavě se jeho pravomoci nezměnily ani o chlup. Takže ke kádrování ministrů žádné oprávnění nemá. A neměl by ho mít ani nyní. Přestože se o to Zeman snaží, seč může, v České republice žádný poloprezidentský systém není. To, že tu vzniká opačný dojem, je dáno pouze slabostí předchozího premiéra. To už takový Bohuslav Sobotka si počínal mnohem sebevědoměji.
Oproti minulým letům tu je velký rozdíl v tom, že partnerem či soupeřem na politické šachovnici nebude Zemanovi Andrej Babiš, ale Petr Fiala. Předseda ODS žádné mocenské kšefty s hlavou státu dělat nepotřebuje, není vydíratelný ani trestně stíhaný. Navíc má za sebou většinu ve sněmovně i v Senátu, nemá ve svých řadách žádné páté kolony. Může vystupovat sebevědomě, a tudíž by měl dát Hradu jasně na srozuměnou, kde jsou jeho meze a co už mu nebude tolerovat na rozdíl od rosolovitého Babiše. Navíc nezapomínejme, že řada prezidentských rozhodnutí podléhá kontrasignaci, a tak se může stát, že jmenování některých velvyslanců už nepůjde tak snadno. Zkrátka, v mocenském tandemu prezident–premiér to je vždy ministerský předseda, kdo tahá (nebo by měl tahat) za delší konec provazu.
Podtrženo sečteno, Miloš Zeman nyní už sedí úplně u jiné mocenské šachovnice. Jeho současné postavení je výrazně horší či slabší, než tomu bylo v minulých letech. V takových případech se hráč obvykle snaží uhrát z jeho pohledu alespoň čestnou remízu. A tou hrozba vetem určitě není. Petr Fiala má teď unikátní příležitost ukázat, že na rozdíl od prezidenta má všechny figurky na šachovnici a nenechá bez adekvátní odpovědi ani pokus o jejich odstřelování.
