Vzpomínáte si na Ezopovu bajku, v níž pasáček tolikrát z nudy volal, že jde vlk, že když pak vlk skutečně přišel, nikdo už pasáčkovi nevěřil a vlk zadávil celé stádo? Tento týden zveřejněná zpráva Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu, podle níž bez zásadních změn našeho přístupu zejména k využívání uhlí a dalších fosilních paliv spějeme ke katastrofě celoplanetárního rozsahu, takovou bajku připomíná. Podobných „posledních varování“ a zpráv o tom, že „Země je před bodem, z něhož už není návratu“, jsme přece od vědeckých týmů slyšeli už tolik…
Je nejnovější zpráva OSN reálná, přehnaně alarmistická, nebo naopak příliš optimistická? Mají pravdu její autoři, nebo kritici? Není nikdo, kdo by to věrohodně rozsoudil – jedinou autoritou, která v tomto sporu zaručeně dokáže odhalit pravdu a zároveň bude mít poslední slovo, je čas. Přičemž právě toho se nám údajně nedostává. „Ta dnešní zpráva je poslední výstrahou a musí být umíráčkem pro uhlí a další fosilní paliva, než stihnou zničit náš svět,“ reagoval na zveřejněné informace generální tajemník OSN António Guterres.
Když se ovšem podíváme desítky let zpátky, slyšeli jsme podobná slova už tolikrát, že není nenormální o nich pochybovat. Namátkou: v roce 2018 vyšla v jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů Sborníku Národní akademie věd USA studie skupiny vědců, podle níž Země už při svém oteplování dosáhla bodu, z něhož není návratu. V roce 2006 zveřejnil britský Independent výzkum jiné skupiny odborníků, podle níž koncentrace skleníkových plynů v atmosféře nyní už překročila hranici, za níž jsou už klimatické změny nezastavitelné. Když půjdeme v archívu ještě hlouběji, stále najdeme. Nejen celebrity a politici, ale i vědci už dávno pochopili, že média a veřejnost budou jejich zjištěním věnovat pozornost jen tehdy, budou-li prezentována dostatečně dramaticky.
S trochou nadsázky a pamětnické nostalgie si ostatně můžeme připomenout, že když v roce 1974 vzniklo v tehdy socialistickém Československu ekologické hnutí Brontosaurus, mělo ve svém mottu větu: „Přežije člověk rok 2000?“ Bylo to sice zjevně přepálené, ale nebylo to myšleno doslovně a – stejně jako dramatické titulky v novinách – poutalo to pozornost.
Člověk rok 2000 přežil. A zprávy o tom, jak je údajně ve fatálním nebezpečí kvůli ozónové díře, kvůli pětisetleté vodě (rok 2002), kvůli pětisetletému suchu (rok 2020), pak znovu kvůli vodě… atd., si zvykl číst stejně pravidelně jako televizní program nebo jídelníček v závodní kantýně.
„Hrozivé scénáře, které mají za cíl šokovat svět a přimět ho k akci, vyvolávají často zcela opačný efekt,“ řekl v roce 2006 Kofi Annan, předchůdce dnešního generálního tajemníka OSN Guterrese. Vše ukazuje, že měl pravdu. Kdo může čekat, že lidé budou brát vážně „poslední varování“, které už slyšeli nesčetněkrát? Bylo by to přece stejné jako věřit kolotočáři, jenž dlouho před koncem poutě pro vyšponování zájmu návštěvníků ohlašuje už dvacátou, „definitivně poslední jízdu“.
Přidejme k tomu fakt, že zprávy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu obsahovaly v minulosti kuriózní úlety – třeba v roce 2007 tvrzení, že do roku 2035 zmizí himálajské ledovce, což autoři po kritice označili za „překlep“; správně prý měl být rok 2350. Přimixujte opozitní studie zaštítěné rovněž autoritami z oboru, jež katastrofické vize zpochybňují. A navrch dejte jako třešničku třeba osmnáctiletou klimatickou aktivistku Gretu Thunbergovou, která podle své matky vidí kysličník uhličitý pouhým okem a jíž se zcela nepochopitelně dostává pozornosti a popularity jako globální autoritě.
Může se pak ještě někdo divit, že pasáčkovo varování „Vlk! Vlk!“ sice lidé slyší, ale pokrčí nad ním rameny a jdou se věnovat něčemu jinému? Pokud/až vlk jednou opravdu přijde (a možná už je skutečně za dveřmi, kdo ví), kdo bude moct za to, že varování pasáčků nebude nikdo věřit?
