Od 1.7.2021 mohou rodiče samoživitelé žádat stát o zálohové výživné na dlužné alimenty. Rodič v pozici věřitele doloží dluh a prokáže jeho nevymožení a požádá o úhradu zálohy stát, který mu vždy po dobu 4 měsíců bude hradit až 3000 Kč měsíčně. Po pominutí důvodu pro úhradu zálohy bude pak stát pohledávku sám vymáhat po dlužníkovi.
Z pohledu welfare state se nepochybně jedná o významně efektivní krok umožňující péči o malé dětí, neboť rodič, a v drtivé většině matka, potřebuje na péči o dítě peníze každý den, každý týden a každý měsíc, nikoliv až za mnoho let, kdy se, v lepším případě, podaří z dlužníka peníze vysoudit.
Na druhou stranu je nutné konstatovat, že je tento nový institut státní interakce do vztahu dlužníka a věřitele do jisté míry substitutem vymahatelnosti práva. Věřitelé na peníze čekají právě proto, že dlužníkům současné nastavení legislativy umožňuje unikat své povinnosti, dokonce jim změny v legislativě kontinuálně pomáhají zlepšit jejich postavení na úkor věřitelů.
Na tomto případě se pak krásně ukazuje, co opakuji už několik let: věřiteli nejsou jen banky, pojišťovny, mobilní operátoři a další velké korporace, které má, pro mě nepochopitelně, část společnosti včetně politiků tendence nenávidět, ale i obyčejní lidé, kteří jsou poškozováni tím, že jim někdo nechce zaplatit to, na co mají nárok. Pozice neuspokojeného věřitele totiž přináší velmi podobné problémy, ačkoliv riziko hladovějícího nezaopatřeného dítěte je určitě společensky méně přijatelné než riziko zdražování, propouštění nebo bankrotu u právnických osob.
Institut zálohového výživného na děti bychom proto měli od první chvíle vnímat jako ojedinělý koncept, jehož zavedením stát nerezignuje na skutečný problém, a tím je asymetrie práv a legislativní ochrany dlužníků před věřiteli. Vydat se cestou substituce vymahatelnosti práva bobtnáním státní agendy není správné. V případě rodičů samoživitelů akceptovatelné, ale nikoliv správné.
Autor je advokát, působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a v Liberálním institutu.
