nahoru

Všichni jsme sexuální agresoři. Za znásilnění může být brzy považováno prakticky cokoliv

Oldřich Tichý 10. června 2021 • 13:30
Pirátská europoslankyně Markéta Gregorová se stranickým kolegou na demonstraci proti sexuálnímu násilí
Pirátská europoslankyně Markéta Gregorová se stranickým kolegou na demonstraci proti sexuálnímu násilí
• foto: 
Twitter Markéty Gregorové

Vyjdete si s někým na rande. Skončíte u jednoho z vás doma a začnete se líbat. Postupně vzájemné intimnosti pokračují, pak jeden z vás převezme iniciativu, oba vysvlékne a vše skončí pohlavním stykem. Nikdo se nebrání, neříká ne. Druhý den přijde policie a zatkne vás — partner z předchozího dne vás udal za znásilnění. I když se to zdá přitažené za vlasy, přesně k tomu směřuje současná iniciativa některých poslanců/poslankyň a neziskových organizací.

Ve středu se ve sněmovně uskutečnila mimořádná schůze, kterou vyvolala skupina poslanců v čele s Barborou Kořanovou (ANO) mimo jiné v souvislosti s kauzou nyní již bývalého poslance TOP 09 Dominika Feriho. Někteří zákonodárci se už vyslovili pro to, aby současná definice znásilnění v českém právu byla změněna. Rozumějte zpřísněna. Podle představ novátorů by už nemělo být podmínkou znásilnění to, že pachatel použil násilí, pohrůžku násilím nebo bezbrannost oběti (třeba opilost). Debata zatím neskončila, v červenci by se měl k celé věci uskutečnit ve sněmovně seminář.

Jak konkrétně by mohla nová právní úprava vypadat? Pro představu stačí nahlédnout na stránky neziskových organizací a spolků, kterým je v dané problematice dopřáváno ve veřejném prostoru z různých důvodů sluchu. Jde například o Amnesty International, spolek Konsent, Českou ženskou lobby či komunitu Ženy v právu. Samy se ostatně hlásí k tomu, že spolupracují „v boji za prosazení nové definice znásilnění v zákoně“.

Pojďme si tedy představit třeba to, jak by vypadaly počátky intimního života autora tohoto textu, pokud by se svět řídil ideami Amnesty International:

„Sex není jen o pronikání, ale také o dotycích a líbání. S veškerou sexuální aktivitou je třeba souhlasit. Než někoho políbíte, někoho se dotknete nebo se budete zabývat jinou sexuální aktivitou, zeptejte se, zda je druhá osoba ochotná tak učinit.“ Tolik AI v edukačním dotazníku na svém webu.

Sice už mám za sebou padesátku, ale když se přenesu zpět do dospívání a představím si, že bych si měl od svého prvního děvčete před vůbec prvním polibkem vyžádat výslovný souhlas, zřejmě bych byl dodnes nepolíbený. To přece vyplynulo z atmosféry, z okamžiku, ze vzájemného chování, pohledů do očí… Stejně jako později první opravdový sex. Ovšem opět nikoliv podle Amnesty International:

„Pouze výslovný a svobodný souhlas vám může dát jistotu, že druhá osoba s vámi chce mít sex. Nedělejte takové závěry na základě oblečení nebo chování. Vždy si vyžádejte svolení.“

Spolek Konsent je v tom alespoň o něco příčetnější: „Signály mohou být verbální i neverbální,“ připouští zdánlivě rozumně na svých internetových stránkách. Nicméně následující věta opět boří veškeré naděje: „Máte-li pochybnosti, zeptejte se.“ Copak on někdo poprvé neměl pochybnosti?

O.K., takže nejen dodnes nepolíbený, ale také dodnes panic. A zcela jistě bych v tom nebyl sám – nevzpomínám si na nikoho ze svých vrstevníků, kdo by byl v době své puberty ohledně intimního sbližování tak přímočarý, jako to před pár dny na demonstraci proti sexuálnímu násilí doporučovali (údajně v nadsázce) pirátská europoslankyně Markéta Gregorové se svým stranickým kolegou Tomášem Guthem Jarkovským – vizte úvodní foto tohoto článku.

Ale zpět ke znásilnění. Co všechno by za ně nakonec mohlo být považováno, asi nakonec nejlépe popisuje údajný příběh osmnáctileté Katky, zveřejněný rovněž na webu AI:

„Před několika měsíci jsem byla pozvaná ke kamarádce na filmový večer. Dobře jsme se bavili a nakonec ještě několik lidí zůstalo na přespání. Byli jsme v pokoji čtyři. Já a další dvě kamarádky jsme spaly na velké posteli a dole na matraci spal Petr. Uprostřed noci mě najednou stáhl z postele dolů a začal mě svlékat. Byla jsem jako paralyzovaná a nebyla jsem schopna se bránit. Zpětně nevím, proč jsem ho nemohla zastavit. Ráno jsem promluvila o tom, co se stalo. Kamarádky mi nevěřily, že mě znásilnil — proč jsem tedy nekřičela a nebránila se? Petr též popíral, že mne do čehokoliv nutil. Já jsem však věděla, že jsem sex nechtěla, jen jsem byla v šoku z toho, co se děje. I po delší době se stále cítím hrozně, zneužitě, špinavě. Zraňuje mě i přístup okolí. Ptala jsem se kamarádky právničky, co s tím, bohužel za současné situace se o znásilnění nejedná. Já to vidím jinak.“

Upřímně doufám, že jsem své dvě dospělé dcery vychoval lépe. Že kdyby se dostaly do situace zmiňované Katky a někdo je začal proti jejich vůli svlékat, řekly by mu, aby toho nechal. Pokud by nepřestal a vynutil si na nich sex, postavil bych se za ně se vší silou a razancí a nepotřeboval bych ani zákon a policii, aby se účet vyrovnal. Skutečné znásilnění je hnusný zločin! Kdyby za mnou ale přišly s Katčinou verzí, poradil bych jim, ať mlčí a nedělají ze sebe hloupé nanynky. Sex, proti němuž ani jeden z partnerů nijak neprotestuje, přestože ho může snadno a bez následků odmítnout, prostě z logiky věci znásilněním není a být nemůže. Případný zákon na tom nic nezmění.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější