Není příliš mnoho témat, kde se shodne vláda, prezident Zeman a demokratická opozice soustředěná zejména v bloku SPOLU. Patří mezi ně postoj ke Státu Izrael. To se projevilo i v posledním izraelsko-palestinském konfliktu, který znovu odkryl hledí české krajní levice.
Konflikt začal 8. května na Chrámové hoře v Jeruzalémě po střetu mezi izraelskou policií a Palestinci. Tyto nepokoje vyprovokovaly o dva dny později teroristické hnutí Hamás k útokům na Izrael, kdy z pásma Gazy vypálil do obydlené oblasti čtyři tisíce raket. Izraelská armáda odpověděla leteckými údery. Po jedenácti dnech bylo uzavřeno křehké příměří, kdy jsou obě strany ozbrojeného konfliktu volány k diplomatickému jednání.
Jako by se vyvěšoval hákový kříž
„Izrael čelí nehoráznému a barbarskému útoku, má plné právo chránit svoje občany a má naši podporu,“ komentoval tyto události ministr zahraničí Jakub Kulhánek. Odrážel tak většinový názor domácí politické reprezentace. Úřad vlády, Hrad, ministerstvo zahraničí a řada radnic vyvěsily jako symbol této podpory izraelské vlajky.
To se ovšem nesetkalo se všeobecným pochopením. Šéfredaktor levicového webu Britské listy Jan Čulík se neudržel a v rozhovoru se zahraničním analytikem stejného média Danielem Veselým přiznal, že mu „vyvěšování izraelské vlajky připadá, jako by se vyvěšoval hákový kříž“.
Čulík žehrá nad přístupem většiny domácích médií, která se „nekriticky staví na stranu izraelské vlády“. Na paškál si vzali hlavně Českou televizi, kdy si Veselý postěžoval na přístup k palestinskému velvyslanci v Událostech, komentářích. Musel prý čelit otázce, zda odsuzuje útoky Hamásu na Izrael, zatímco izraelského velvyslance se opačně neptali.
„Vyvážená“ Československá televize
Veselý dokonce pochválil práci komunistické Československé televize, která byla podle něj mnohem vyváženější než dnes. To bylo v době, kdy bylo Československo donuceno po začlenění mezi sovětské satelity obrátit orientaci vůči Izraeli, který se ze spojence proměnil v „agresora“ a „imperialistu“.
Tradičně dobré vztahy s Izraelem se datují od éry Tomáše Garrigua Masaryka a jeho syna Jana, který jako poválečný ministr zahraničí aktivně přispěl ke vzniku samostatného izraelského státu v roce 1948. Násilné přerušení těchto vztahů v padesátých letech bylo obnoveno až po pádu totality.
Komunistický režim měl naopak vřelé vztahy s teroristickou Organizací pro osvobození Palestiny Jásira Arafata, jež byla podle veřejných zdrojů projektem KGB a kterou tehdy financoval socialistický blok. Československo ji podporovalo dovozem semtexu a výukou palestinských „bezpečnostních expertů“ v Zastávce u Brna.
Antisemitismus tří D
Reminiscence antisemitismu české krajní levice přetrvávají dodnes, Čulík s Veselým zdaleka nejsou sami. Jak se projevuje a proč je levicový antisemitismus do budoucna nebezpečnější než pravicový, jak sami varují představitelé židovské komunity?
Před časem definoval izraelský ministr Natan Šaransky, původně sovětský disident, nový antisemitismus prostřednictvím tří D. Prvním D je delegitimation, představující snahu upřít Židům právo na vlastní stát. Druhým D je demonization, když je Izrael démonizován v médiích i na mezinárodních fórech. Třetím je double standard, kdy je dvojí metr používán pro Izrael, například stigmatizací jeho výrobků nebo jednostranně propalestinskými rezolucemi OSN či UNESCO.
Tato tři protiizraelská D, i když jsou o něco mírnější formou vyjádření postojů, než bylo zvykem v bipolárním světě, v konečném důsledku vedou k oživování protižidovského cítění v celé Evropě. Extrémně levicová hnutí považují Stát Izrael za pozůstatek evropského a amerického kolonialismu. V této zemi podle nich vládne rasismus, apartheid a vláda ignorující práva menšin a zásady mezinárodního práva.
Čulík nebyl první
Typickým představitelem těchto tendencí u nás je bývalý mluvčí iniciativy Ne základnám Jan Májíček, člen Socialistické solidarity vycházející z marxistických kořenů. V roce 2008 pogratuloval teroristické organizaci Hizballáh, „že porazil Izrael, který byl donucen se stáhnout z Libanonu“.
Silně propalestinské postoje jsou patrné i ve Straně zelených. V únoru 2017 se její tehdejší předseda Matěj Stropnický pochlubil schůzkou s velvyslancem Palestiny Khaledem Alattrashem. Alattrash se v minulosti „proslavil“ tím, že olajkoval stránku velebící teroristy z Mnichova, kteří na olympiádě v sedmdesátých letech zmasakrovali izraelskou výpravu sportovců.
Čulík nebyl první se skandálním přirovnáním Izraele k éře nacismu a holocaustu, kdy dnes vidí paralelu s propracovaným systémem vyhlazovacích táborů a programové masivní likvidace celých ras, etnik a národů. Loni vyvolal vlnu kritiky kandidát Pirátů do Senátu Tomáš Tožička, pohybující se v podobných kruzích jako Májíček.
Před časem sdílel na sociálních sítích izraelskou vlajku, do níž byl vložen hákový kříž. Tento projev primitivního antisemitismu nakonec vedl k jeho stažení z kandidatury, i když Piráti odmítli, že šlo o antisemitismus. V tom je právě jádro problému.
Levicový antisemitismus bývá méně nápadný a dryáčnický než protižidovská ideologie neonacistů, o to je však nebezpečnější. Jeho postoje zabalené do jednostranné obhajoby ušlechtilých lidských vlastností, jako je solidarita, nebývají považovány za antisemitismus, přičemž umně využívají protiizraelskou rétoriku.
Levice často právem tepe pravicové extremisty z vyvolávání rasistických a xenofobních nálad. Antisemitismus opačného pólu názorového spektra ponechává bez povšimnutí, pokud s ním více či méně skrytě nesympatizuje.
