nahoru

Sonda do duše Petra Kellnera aneb Velmi neobvyklý muž s velmi neobvyklým životem

Viliam Buchert29. března 2021 • 13:00

Když se v červenci 2019 ve výroční zprávě finanční a investiční skupiny PPF její většinový majitel Petr Kellner na své poměry neobvykle rozepsal také o politice a o tom, jak funguje česká společnost, od některých svých kritiků to pořádně schytal. Přitom to, co napsal, byla většinou pravda. Jenže Kellner, který v sobotu tragicky zahynul na Aljašce, byl příliš vlivný a pro mnohé příliš neuchopitelný na to, aby mohla být jeho slova, hodnocena s chladnou hlavou. Pokusme se o to teď, když se jeho pozoruhodný osud naplnil.

Petr Kellner, který se narodil 20. května 1964 v České Lípě a tragicky zahynul letos 27. března na americké Aljašce, byl dlouhodobě pro naši veřejnost obestřen tajemstvím, protože neposkytoval médiím rozhovory, neprezentoval se na sociálních sítích a pečlivě si chránil své soukromí. Více informací se v posledních letech objevovalo jen o jeho dceři Anně, která je vynikající parkurovou jezdkyní. Přitom ekonomický život České republiky i mnoha občanů vzhledem k vlastnictví mnoha důležitých firem ovlivňoval Petr Kellner zcela zásadně po mnoho let.

Záhada? Nebo ne?

Poslední velké interview s Petrem Kellnerem vyšlo v roce 2012 v deníku MF Dnes. I předtím ale dávkoval podobné mediální výstupy zcela výjimečně. Jejich výsledkem vždy bylo to, co si přál, aby zaznělo. Zbytek zůstával mimo možný dosah redakcí. Kellner také nepořádal žádné tiskové konference a na rozdíl od jiných podnikatelů a majitelům velkých firem si nehrál na celebritu, přestože patřil mezi největší české celebrity. Nebažil po tom, aby ho někdo někde vyfotil a viděl. Dělal pravý opak. Výroční zprávy skupiny PFF, kam psal úvodní slovo a nechával zde zveřejňovat své nové portrétní černobílé fotografie, byly tedy jednou z mála otevřených a oficiálních možností, kde mohla česká veřejnost nahlédnout do jeho duše. Byly to ovšem jen pouhé střípky duše. Takové malé přiotevřené okénko.

K tomu jedna poznámka. Ve skutečnosti nebyl Kellner až tak tajemným a nepolapitelným. Občas chodil na fotbalové (například české reprezentace) či hokejové zápasy (v Liberci), rockové koncerty (viděl jsem ho ve vedlejším skyboxu třeba na koncertu kapely AC/DC v pražské O2 Aréně). Hodně často se objevoval také na jezdeckých závodech své dcery Anny. Není pravda, že by se pořád skrýval. Dokázal ale promyšleně vybudovat dojem, že tomu tak je. Trochu to připomíná dobu, kdy každý alespoň trochu obeznámený novinář v této zemi věděl, s kým má miminko olympijská lyžařská vítězka Kateřina Neumannová, ale v podstatě nikdo o tom nepsal.

Jenže Petr Kellner byl naprosto jiný level než Neumannová a většina dalších lidí. Časopis Forbes ho už 15 let řadil mezi podnikatelskou špičku světa, agentura Bloomberg ho v posledních letech ve svých přehledech dávala do stovky nejbohatších lidí planety. Jeho skupina PPF investuje do řady odvětví od bankovnictví a finančních služeb přes telekomunikace, strojírenství, biotechnologie, pojišťovnictví, nemovitosti až po zemědělství a celková hodnota Kellnerova majetku (odhady se ale vždy dost různily) mohla dosahovat v určitou dobu až 350 miliard korun. Proto byla velmi pečlivě sledována i jeho jednotlivá slova i pouhé náznaky toho, co si myslí. Mnoho toho pro veřejnost nebylo, ale něco přece jenom víme.

Tak pravil Kellner

Velkou pozornost proto vyvolala jeho slova z výroční zprávy PPF z července 2019. Tam psal totiž netradičně i o politice a společenském i ekonomickém vývoji v České republice. Mnohé svojí otevřeností tehdy překvapil. Přitom neřekl nic, co by si nemyslela většina soudně myslících občanů země. Majitel skupiny PPF v úvodním slovu výroční zprávy tehdy například napsal: „Pro moji generaci jsou svoboda, pracovitost, podnikavost a úcta k tradicím základními principy, na nichž jsme formovali své názory a postoje.“ Kellner v sobotu zahynul ve věku 56 let a mohl tedy na rozdíl od jiných poměrně hodnověrně porovnat podmínky za bývalého totalitního režimu a dnes.

Kellner přesně ve výroční zprávě před dvěma lety vystihl, že svoboda a demokracie se mohou jak v Česku, tak na Západě ocitnout v určitém ohrožení a že boj o jejich podobu nikdy nekončí. Dá se odhadnout, že také Kellner věděl, že i u nás existují síly, které určitým způsobem naši svobodu destruují a podlamují. Že je proto nutné podstatu důležitých hodnot hlídat a zákonodárnou moc kontrolovat. To vše navíc na Západě dnes doprovází vášnivý zápas o uchování tradičních hodnot. Za které můžeme označit rodinu, hrdost na svoji vlast či odmítání nejrůznějších módních výstřelků, jakými jsou genderismus, klimatický alarmismus či nesnesitelný levicový exhibicionismus, které se vplížily ze Západu i do českých škol, úřadů a domovů.

Petr Kellner proto v roce 2019 vyjádřil názor, že „dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Novo­dobé ideologie mají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení. Věřím ale, že česká společnost, která tradičně stojí především na umu a pracovitosti zdejších lidí, v takovém světě obstojí“.

Nastolil tím zásadní otázky, které by měly daleko více rozebírat politici i kulturní a podnikatelská elita. Pokud totiž neobstojíme, budeme jako nepříliš velká a nepříliš vlivná země vývojem ve světě „smeteni“. Od toho nás nezachrání „zlaté české ručičky“, protože globální výzvy jsou daleko silnější, často nekontrolovatelné a neuchopitelné (v tomto ohledu přitom stál Kellner na obou stranách barikády – na té české i globální). I nejbohatší muž státu podle svých slov tušil, že v Česku chybí inteligentní a propracované dlouhodobé vize, chybí směr, kterým se vydáme v příštích dvaceti-třiceti letech. A to může být pro nás osudné.

Jde stát mimo politiku?

Petr Kellner také ve vzpomínané výroční zprávě napsal, že „PPF jako firma nemůže a nechce, ač je z toho někdy podezírána, vstupovat do politiky“ a pak pokračoval: „Neznamená to ale, že nám je jedno, kde a jak žijeme a kde budou žít naše děti.“

Věta o politice byla majiteli PPF vyčítána tehdy nejvíce. Jako argument se používalo například to, že na rozdíl od toho, co tvrdí, léta financuje institut bývalého prezidenta Václava Klause a že byl kdysi členem delegace Miloše Zemana v Číně, a kromě jiného tam byl osobně přítomný i na jednání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, který jednoznačně vykazuje autoritářské rysy a potlačuje své politické protivníky.

Ovšem představa, že nejbohatší muž země, kterým Kellner byl, jehož skupina je v České republice jedním z největších plátců daní, může žít v politickém vzduchoprázdnu, je a byla vždy naprosto nesmyslná. Kellner samozřejmě znal velmi dobře mnohé politiky a někdy se s nimi scházel. Je to běžný postup na celém světě. I on měl své zájmy, svá přání, své tužby, své cíle a záměry. To pořád ještě ale neznamenalo, že si hraje s českou politikou jako s loutkovým divadlem. To naopak dělá pomocí své vlády jiný miliardář – Andrej Babiš. Ten má k tomu jako předseda vlády nebývalé možnosti, a právě proto je ve střetu zájmů.

Navíc tvrzení, která se po zveřejnění výroční zprávy PPF v roce 2019 objevila, totiž to, že Kellner vděčí za svůj byznys v Rusku a Číně především Klausovi či Zemanovi (a proto má být s nimi v jakémsi souručenství), byla fantasmagorická. Tak to nefunguje a ani nemůže fungovat. Jistě, v Číně a Rusku je podnikání oproti západním standardům velmi specifické. Místní systémy jsou byrokratické, silně náchylné ke korupci a státní autoritářská moc zasahuje daleko více do byznysu. Přesto mnohé firmy světa na těchto velkých trzích hledají uplatnění, protože se potřebují rozvíjet. Dveře jim k tomu otevírat i politici. To není věcí PPF, ale kohokoli jiného. Je jedno, zda se jmenuje Volkswagen, Siemens či Airbus.

Firmy ze skupiny PPF se neprosazují v Rusku či Číně kvůli Klausovi a Zemanovi, to je zásadní omyl. Možné to je pouze z toho důvodu, že jsou vysoce konkurenceschopné, že mají dostatek kapitálu, že nabízejí služby a servis, který někdo chce. Ano, například v Číně vláda porušuje lidská a další práva, zmasakrovala svobody v Hongkongu a občas nestoudně vyhrožuje demokratickému Tchaj-wanu. To ještě ale pořád neznamená, že s říší středu nemáme obchodovat a spolupracovat. To by byla cesta do pekel. To platilo i pro Kellnera. V případě PPF a Číny se kritici Kellnera pořád oháněli společností Home Credit. Málokdo naopak hovořil o biotechnologické firmě Sotio, která je také součástí skupiny PPF. Ta se snaží dopracovat k výrobě funkčních léků pro lidi trpící onkologickými nemocemi. Od roku 2014 má Sotio své laboratoře kromě jiného i v Číně. Vyvinutí přípravků proti rakovině je nesmírně finančně náročné, vědecky složité a trvá dlouho. O tom se ale při kritice Kellnera a jeho působení v Číně hovořilo daleko méně.

Musíme také připomenout, jaké je rozložení aktivit skupiny PPF po světě. Je silná samozřejmě v Česku, ale kromě Ruska a Číny vyvíjí velkou aktivitu také v USA, Evropě či mnoha dalších zemích Asie.

Odsudkům byla za Kellnera vystavena také spolupráce operátora O2 (také patří do PPF) s čínským Huaweiem, který je v podezření, že programově pracuje i pro čínskou vládu při sledování lidí po celém světě. Otázka bezpečnosti je dnes skutečně prvořadá a naše úřady mají zajistit, aby Huawei plnil i v Česku, co je po něm požadováno. Na druhou stranu čínské instituce a společnosti (včetně firmy Huawei) drží v současnosti zhruba dvě třetiny patentů, které jsou potřebné k zavedení vyspělé sítě 5G. Co s tím? Někdy totiž nejde pouze o politická, ale i vysoce technická řešení. V tom se i Petr Kellner, a nebyl v tom ve světě sám, ocital mezi mlýnskými kameny.

Rozdělená česká společnost

Petr Kellner ve výroční zprávě PPF z roku 2019 rovněž napsal, že „v dnešní rozdělené společnosti stále více převládá zjednodušené vidění světa na úkor dialogu a vzájemného naslouchání. Příliš mnoho lidí se jen vzájemně utvrzuje ve své vlastní interpretaci světa. Někdy se už zdá, že světy na sociálních sítích a virtuální obrazy jsou důležitější než reálné činy. Nemyslím si to.“ Nechci bagatelizovat, ale je snad někdo, kdo s těmito slovy nesouhlasí? Ostatně velmi podobné vety o sociálních sítích kdysi použila německá kancléřka Angela Merkelová a také to schytala ze všech stran.

Společnost, jak upozorňoval i Kellner, je zásadně rozdělená jak v současné České republice, tak v trumpovské Americe, macronovské Francii, merkelovském Německu, nebo putinovském Rusku. Bohužel. Konkurenti a soupeři se vzájemně nerespektují, nadávají si, lžou, šíří dezinformace, válka se vede na všech možných frontách. Kellner na to pouze upozorňoval a bylo zásadní varování.

Kardinální otázkou u Kellnera ale přitom bylo, jak se svým velkým vlivem a svým silným postavením v Česku nakládal. To se objevovalo zejména poté, co koupil největší privátní televizi – TV Nova.

Diskuse o TV Nova

Když se potvrdila informace (v říjnu 2019), že PPF koupila televizi Nova, vynořilo se kolem toho mnoho spekulací. Ty se týkaly jednak PPF, ale i Kellnera. Samotná PPF vždy tvrdila, že primárně půjde o byznys a vytvoření synergie mezi tvorbou mediálního obsahu a jeho distribucí a o propojení s telekomunikačním byznysem celé skupiny. Někteří kritici a odpůrci Kellnera tomu ale nevěřili a hledali za koupí CME (majitel Novy) skryté politické a vlivové zájmy.

Důvod nákupu Novy se přitom zdá být ze strany PPF jasný – má možnosti, jak svůj mediální byznys ještě více ekonomicky posílit. Na rozdíl od konkurence drží v rukou moderní technologie (v podobě operátora O2), které vytvářejí synergii s televizním vysíláním. Nákupem Novy ale dostal Petr Kellner skutečně do rukou hodně silné mediální a byznysové karty, což jeho protivníky a soupeře logicky znervóznilo. Jenže jak se ukázalo v realitě, nezneužil toho, jak kdekdo předtím tvrdil.

Přes charitu k lidem

Kellnerova touha po daleko silnějším obecném společenském uznání ho také poměrně často vedla k filantropii, na kterou dávají jeho firmy každý rok stovky milionů korun. To je něco, čím chtějí bohatí lidé k sobě připoutat pozornost médií a veřejnosti, ale jejich kritici to přesto považují pouze za jakýsi „odpustek“ toho, že jsou extrémně movití.

Například Kellnerův projekt „Pomáháme školám k úspěchu“ se už léta věnuje veřejným základním školám. Dlouhodobou koncepci zvyšování kvality vzdělávání a profesního rozvoje pedagogů iniciovala v tomto směru rodinná nadace manželů Renáty a Petra Kellnerových, která na projekt v posledních letech přispívala částkou zhruba 37 milionů korun ročně. Všech kritiků se nelze nezeptat: Proboha, co je na tom špatně?

Skupina PPF se silně projevila také v boji s koronavirovou pandemií. Loni nakoupila a postupně darovala na pomoc s touto nemocí zdravotnický materiál a finanční pomoc v celkové hodnotě 200 miliónů korun. „Považuji pomoc druhým za součást naší lidské, ale i podnikatelské odpovědnosti. Zdraví a rodina je to nejcennější, co máme. Pomoc a solidarita jsou pilíře humanity a je odpovědností každého z nás je naplňovat, a to nejen v čase krize. Pomohli jsme ve všech zemích, kde podnikáme a naše pomoc byla potřeba. Děkuji všem našim zaměstnancům, kteří věnovali svůj čas pomoci lidem a komunitám, jichž jsme součástí. Často to byla neuvěřitelná logistická bitva. Hodně jsme se naučili,“ řekl k tomu Petr Kellner.

I v tomto krátkém vyjádření vidíme odkazy na fundamentální konzervativní hodnoty –

rodina, solidarita, odpovědnost. A, což je vždy u extrémně bohatých lidí zajímavé, je v tom i dávka určité pokory. Ke konzervativismu Kellner směřoval, zda byl i dostatečně pokorný, to nejsem schopen posoudit.

Kam míří?

Proč se ale Petr Kellner v poslední době více obracel ke konzervativním společenským hodnotám, je otázkou. Vždy v minulosti odmítal pro veřejnost více rozkrývat své myšlenkové pochody a málo se vědělo o tom, co přesně zamýšlí. Nenechal veřejnosti nikdy nakouknout hlouběji do toho, jaké společenské pnutí stojí za jeho byznysem a jaké duchovní proudy ho ovlivňují v osobním životě.

Z psychologického hlediska příklon ke konzervativismu ale dává logiku. V určitém věku začne člověk přemýšlet, co za sebou zanechá. Navíc pokud je to něco tak velkého, jako v tomto případě. Kellner dávno nebyl mladíček, ale nebyl ani starý. Na určitou retrospektivu a hodnocení už podle všeho ale nastal čas i u něj. Tam hledejme i vysvětlení jeho slov z posledních let.

Přestože nelze pochybovat o tom, že Kellnerovým prioritním zájmem byl pořád byznys a rozvoj jeho firem, nelze tedy přehlédnout, že se v posledních letech rozhodl vyrýt do českých hlav i jinou stopu. Proto jeho opakovaná slova o svobodě a demokracii. Proto jeho veřejně-prospěšné činy, kterých vůbec nebylo málo.

Kellner měl samozřejmě svůj vlastní svět, do kterého veřejnost nechtěl vpustit. Pečlivě a důsledně si tuto oblast života hlídal a také se mu to dařilo. Přesto bylo vidět, že za několika každoročními pečlivě aranžovanými fotografiemi, které po něm zůstávají ve výročních správách skupiny PPF, se skrýval také člověk, který o světě hodně přemýšlel. Kterého některé věci zjevně trápily a sám na ně hledal složitě odpovědi. Petr Kellner u toho zjevně mířil ke konzervativnějšímu pohledu na svět, který je dost daleko od roztěkané současné společnosti, která se nechá vláčet nesmysly na sociálních sítích.

Právě proto se ale nad Petrem Kellnerem vznášely v posledních letech zásadní otázky. Chtěl snad nějakým způsobem vystoupit z léta budované ulity a více zasahovat do chodu společnosti? Co by tím sledoval? Nebo jen naznačoval, co si myslí, protože každé jeho slovo bylo médií sledováno (a pak také někdy dezinterpretováno). Co by se stalo, kdyby se Kellner veřejně více probudil? Otřáslo by to Českem? To už nezjistíme. Jen několik jemu blízkých lidí ví, jak některé věci dál zamýšlel.

Mezitím otřásla Českem jiná zpráva. Že osud Petra Kellnera na daleké Aljašce byl rozhodnut úplně jinak. Mnohé se proto o jeho životě už nikdy nedozvíme a teď máme na to definitivu. Dovolím si tvrdit, že to je škoda.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější