Klausův klan v prezidentské lóži. Vlevo nahoře mladší syn Jan a jeho žena Veronika. Václav Klaus junior dorazil bez manželky.

Klausův klan v prezidentské lóži. Vlevo nahoře mladší syn Jan a jeho žena Veronika. Václav Klaus junior dorazil bez manželky. Zdroj: Profimedia.cz

Jsem Klaus. Václav Klaus. Co mají společného exprezident a jeho syn, poslanec? Vrchol kariéry to nebude

Prezident Václav Klaus v rozhovoru pro nové číslo Reflexu říká „že by politické strany nehájil a politiky v jejich čele ještě méně“. Co to znamená pro jeho staršího syna Václava, který je předsedou hnutí Trikolóra a sedí v Poslanecké sněmovně? Nehájí otec ani jeho? V zákulisí interview totiž také padlo, že exprezident „nemá koho volit“. Ale, že volí mladého Klause… Je to jen volba kvůli rodině? A jak by dopadlo srovnání dvou českých politiků, Václavů Klausů. Zkusme to rozlousknout.  

V letech minulých se v hotelu Appia na pražské Malé Straně konaly pravidelné večerní privátní diskuse. Zúčastňovali se jich významní lidé z byznysu, akademici, vlivní právníci i někteří novináři a politici. Debaty to bývaly vášnivé a interesantní. Jedním z vážených přednášejících hostů byl také tehdejší prezident Václav Klaus (79). Při diskusi, jako po celý svůj život, se choval k některým přítomným přezíravě, za každou cenu se snažil, aby měl navrch. Nebylo to občas komfortní, ale dalo se to snést. Takový je Klaus, myslel si každý.

Jiných debat v hotelu Appia byl pravidelně přítomen i Václav Klaus junior (51). Ten šel do diskusí po hlavě, občas se nechal unést a nerozpakoval se prohlašovat i to, co zjevně nebyla pravda (i když on byl samozřejmě přesvědčený, že to pravda je). Vypadalo to, že chce být za každou cenu v jakési opozici. Připomínalo to jeho tátu, ale bylo to pocitově i obsahově zcela jiné. Mnozí se u toho ptali: Takový je Klaus? Na rozdíl od jeho otce, nebyla za větou tečka, ale otazník. A ten pořád přetrvává.

Oba Klausové jsou klasičtí homo politicus, které česká politika potřebuje jako sůl. Ale ten mladší vždy bude srovnáván se svým otcem-prezidentem. Nelze se tomu vyhnout a u rodinných politických dynastií je to přirozené. Podívejme se proto na několik příkladů, jak to srovnání dopadá.

Idea? Pravý klausismus

Když býval Václav Klaus mladší ředitelem prestižního pražského gymnázia PORG (to bylo v letech 1998 až 2014), dělal jsem s ním rozhovor pro deník MF Dnes. Pan ředitel byl vstřícný, výřečný a otevřený, i když si udržoval určitý odstup. Při popisu života u Klausů s nadsázkou řekl, že „máma se starala o veškerý chod rodiny, včetně výměny žárovek, zatímco táta řešil situaci v lidově-demokratickém Laosu“. Jistě byl to vtip. I když to vlastně byla podle všeho pravda.

Politiku mají totiž oba Klausové, ať už dělali cokoli, v krvi. Vždy se o ní zajímali. U pozdější hlavy státu to byl jakýsi přirozený vývoj, junior se tomu vyhnout nemohl, protože v této zemi nikdo z potomků nezažil to, co on (a jeho mladší bratr Jan). Vůbec nikdo. Nikdo neměl otce předsedou dvou velkých a vlivných politických stran (Občanské fórum a ODS), ale také ministrem financí, premiérem, předsedou Poslanecké sněmovny a nakonec prezidentem. V tom je politická kariéra Václava Klause staršího v našich novodobých dějinách neopakovatelná a je málo pravděpodobné, že v tomto výčtu ho bude někdo kdy následovat. Právě v tom je ale pro jeho syna v politice velká svízel. Ať udělá cokoli, vždy bude poměřován s otcem, a přitom je jasné, že na podobné politické funkce nedosáhne. Je to nevýhodná a nevděčná pozice.

Oba Klausové vyznávají pravicovou politiku, která se vyznačuje snahou o takzvaně menší stát, pokud možno nižší daně či udržení svobody a demokracie ve všech směrech. Na rozdíl od liberálních snílků je to ale lemováno silným pragmatismem například v zahraniční politice – spolupracovat se má se všemi, pokud to přinese zemím vzájemný prospěch.

Klausové, a to platí pro oba, se neradi přizpůsobují názorům jiných, razí si svoji vlastní cestu. Můžeme tomu říkat klausismus. V důsledku toho to někdy vede ke komplikovanějším vztahům s okolím. Myslím politickým okolím. Exprezident byl ale vůdčí osobností porevolučního kvasu a kdekdo mu dokázal v mnohém ustoupit (od Václava Havla až po ministry jeho vlády v 90. letech). Junior je ještě větší solitér a těžko si nachází širší platformu, která by byla dlouhodobě životaschopná. Proto musel odejít z ODS a dá se předpokládat, že když příští rok neuspěje Trikolóra ve volbách do Poslanecké sněmovny, tak by mohl Václav Klaus mladší i úplně opustit politiku. To jeho otec nikdy neudělal.        

Na jiném místě v jinou dobu

Václavu Klausovi staršímu mimořádně v jeho politické kariéře nahrála doba. Byl na pravém místě v pravý čas. Umně se se svými kolegy v době listopadové revoluce 1989 připojil ke vznikajícímu Občanskému fóru. Člověk, který měl ekonomické vzdělání byl mezi disidentskými snílky zjevením, navíc jeho konceptům někteří nemohli ani rozumět. Klaus toho dokonale využil a pak už bylo velmi těžké ho odstavit od moci. Dokázal vytvořit oponenturu havlovskému pojímání světa i politiky. Dokázal vydupat ze země klasické politické strany a založením ODS odklonil naší zemi definitivně na cestu svobody a demokracie. Jistě, provázelo to v 90. letech masivní rozkrádání majetku, ale to byla daň vynucená rychlými změnami, nezkušeností i jeho ledabylostí v přístupu k nastavení právního státu. Klaus starší, přes všechny jím vyslovené výhrady, nakonec zásadně přispěl i ke vstupu Česka do NATO, podepsal žádost o vstup do Evropské unie (i když jí tolik kritizuje), nechal proběhnout důležitou česko-německou deklaraci o vyrovnání se s nesnadnou krvavou minulostí.

Prezident Klaus měl obrovské štěstí, příležitost, která se už nebude opakovat a vyšlo mu to. K jeho úspěchu po revoluci přispěla i pracovitost, vzdělání, znalost cizích jazyků, silný tah na branku a svým způsobem paradoxně i jeho pověstná osobní nesnesitelnost. Málokomu se s ním chtělo jít do konfliktu, jak to například udělal někdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec.

Většinu z toho, co popisujeme, nemá a nebude mít Václav Klaus mladší k dispozici. Nemůže za současné situace, kdy Česko svírá atomizace názorů, politická roztříštěnost, přiblblé švejkování skoro ve všem i nedůvěra k autoritám, vytvořit velkou stranu, která bude rozhodujícím hráčem na politické scéně. Nemůže vycházet například ani z toho, že když jeho populární články na serveru Novinky.cz četly statisíce lidí, že ho budou tito lidé i volit. Tak dnes svět a život (ani politický) nefunguje. Úspěch otce nezopakuje, protože je protagonistou jiné doby, jiného divadelního kusu. Zjednodušeně řečeno – nejde to, i kdyby se sebevíc snažil. A zejména nemá ve společnosti tu autoritu, kterou měl jeho otec, i když ten měl vždy moře kritiků.

Soukromí, zájmy

Profily Václavů Klausů dobře doplňují i informace ze soukromí. Říká se, že jaký otec, takový syn. Pravda je to i v tomto případě, ale jen v něčem.

Prezident VK například vždy miloval jazz, poslanec VK má rád rock. Starší Václav rád hrál a hraje tenis, mladší Václav dává přednost kolu. Oba rádi podnikají procházky a túry v horách a oba rádi lyžují.

Mají i jednu společnou osudovou ženu. Livii Klausovou. Manželku prezidenta a matku současného poslance. Paní Livia byla velmi dobrou první dámou země a bez její podpory by Klaus starší nikdy nedosáhl toho, čeho dosáhl. On to sice asi takto popisovat nebude, ale je to fakt, s kterým nic nenadělá. Livia s ním vydržela i když ji podváděl s jinou ženou (čemuž on eufemisticky říkal, že přešel křižovatku na červenou), byla to ona, kdo burcoval veřejnost na jeho podporu, když byl na něj spáchán takzvaný Sarajevský atentát v roce 1997 (proti Klausovi se obrátila část jeho ODS), který vyvolal obrovskou politickou krizi.

Livia také vypiplala své dva syny. Ano, někdo ty žárovky doma vyměnit musel… Vždy syny velmi milovala, ale například velmi těžko nesla, když Václav junior opustil svoji první ženu Kamilu. Pokud je něco pro oba Klause svorníkem, je to Livia. Měli by jí dát soukromou medaili Za zásluhy. Možná jsou na to ale příliš pyšní a sebestřední.

Jak to dopadne?

Jako každé srovnávání otce i syna, může být toto srovnání také u Václavů Klausů ošidné. Vnímáme je zvenčí, jejich duši nemůžeme úplně rozkrýt.

V každém případě se jedná o dvě velmi výrazné osobnosti. V dobrém i v tom, co stojí za sžíravou kritiku. Přinesli do českého společenského i politického života originální a neotřelé pohledy. V něčem zemi pomohli, v něčem jí uškodili. Jako téměř každý jiný člověk.

Myslím si ale, i když to může být na hraně spekulace, že Václav mladší nebude otce v politické kariéře v příštích letech následovat. Ocitl se v populistickém a nevyzpytatelném českém politickém soukolí, které ho podle všeho semele. Jeho otec je starší pán, který nás bude dál oblažovat pozoruhodnými i provokativními prohlášeními. Bude to zajímavé číst, ale moc velký vliv to už mít nebude. Zůstane nám jako jakási rarita. Co bude s Václavem mladším, je v současnosti ve hvězdách. Může se vrtnout kamkoli. Neztratí se, protože to má v genech. Je to prostě Klaus. Václav Klaus. 

Bývalý prezident v rozhovoru v novém čísle Reflexu také řekl: „Znovu a znovu cituju slavného německého ekonoma, který říká, že optimismus je povinností. Já k tomu dodávám: a naivita je hloupostí…“

S tím se dá souhlasit. Platí to i pro Václava Klause staršího i mladšího i pro srovnání toho, co dělali a dělají.