Fotografové z Blesku přistihli ministra zdravotnictví Romana Prymulu na noční schůzce s šéfem poslanců ANO Jaroslavem Faltýnkem. Oba politici se sešli v restauraci a když z ní vycházeli ven, neměl ani jeden z nich nasazenou roušku, přestože se bavili s dalšími lidmi či nasedali do auta. Restaurace v celém Česku jsou přitom již od minulého úterý zavřeny. Statistici denně reportují hrozivá čísla o nárůstu nových případů nakažených, tisíce firem a lidí bojují o holou existenci, ale naši mocní se chovají, jakoby pro ně žádná pravidla neplatila. Obyčejným lidem se de facto jen vysmívají a ukazují, že oni si prostě mohou dovolit něco víc. Tento fenomén má však v Česku bohatou tradici a nejspíš i stejně zářnou budoucnost.
Páteční divadlo na pokračování, během kterého se celá kauza propírala ze všech stran, ukázalo úlisnost tuzemského papalášství v obludné nahotě. Navíc se obávám, že jsme ještě nedohlédli na pozadí celé záležitosti a vynořila se zde spousta otázek, které jsou nyní odsouvány do pozadí, protože všichni nyní čekají jen na to, zda Roman Prymula ve své funkci skončí či ne. Mezi nezodpovězené otázky patří, proč se Faltýnek s Prymulou (a šéfem ostravské fakultní nemocnice Jiřím Havrlantem) museli potkat zrovna takto pokoutně v zavřené restauraci uprostřed noci? Co na té schůzce řešili? Proč se nesešli na ministerstvu či ve sněmovně nebo v nějaké jiné oficiální prostoře? Z jakého titulu si zve Faltýnek Prymulu pozdě večer na schůzku
Páteční sled událostí však dává tušit, že odvolání Prymuly nemusí být tak jednoduché a rozehrály se velké mocenské hry. Nebo už snad samotná schůzka byla jejich součástí? Bylo „vylákání“ Prymuly na Vyšehrad součástí plánu na jeho diskreditaci, protože ANO a premiéru Babišovi už přerůstal přes hlavu? Nebo jinak, stal se nyní silnou figurou v mocenské partii mezi prezidentem Milošem Zemanem a premiérem Babišem? Stále totiž není úplně jasné, zda Zeman i přes Babišovu žádost Prymulu nakonec odvolá. Jak v takové situaci bude Babiš vypadat před lidmi? Jemu jde o koryto a o budoucnost, Zemanovi nejde už o nic. Jaká je v tom všem role Jaroslava Faltýnka? Jeho rezignace na post 1. místopředsedy ANO nic neznamená, reálně se jeho moc nezmenšila ani o píď.
Ale vraťme se od divokých spekulací zpět na zem. Celá schůzka byla vlastně klukovina či prkotina. Ale s velkým symbolickým přesahem a ten je rozhodující. Takové chování v době, kdy jsou lidi zavření doma, nefungují obchody a jsou zavřené restaurace, prostě není možné. Navíc od člověka, který tyto restrikce navrhl a pomohl schválit. Tady nic jiného než exemplární vyvození zodpovědnosti nepřipadá v úvahu.
Prymula s Faltýnkem měli tu smůlu, že je někdo načapal. Novináři dostali echo, tak konali. Je to jejich práce a politici by měli vědět, že jim stále někdo může být v patách. Na druhou stranu si nemůžeme bláhově nalhávat, že toto byla jediná schůzka tohoto druhu, na které se politici a další osoby ze světa byznysu a dalších sfér scházejí. Takových schůzek se denně koná mnoho, řeší se na nich leccos a tito dva pánové měli smůlu, že byli chyceni. Ale to nic nemění na tom, že šlápli přes čáru a měli by za to pořádně zaplatit.
Vše však bohužel zapadá do českého papalášského koloritu, v němž si naši mocní myslí, že mohou dělat cokoliv a všem jim projde. A nebo se budou dlouho kroutit a potom až pod tlakem okolností odstoupí. Pamětníci si vzpomenou na polovinu 90. let, kdy k odstoupení tehdejšího šéfa ODA a místopředsedy vlády Jana Kalvody stačila – z dnešního pohledu – taková prkotina, že neoprávněně používal titul JUDr. Od té doby našim politikům narostla hodně tlustá hroší kůže a k jejich pádu byl potřeba daleko větší průšvih či dlouhotrvající tvrdošíjné vzdorování.
Historie českého papalášství pamatuje na případ Stanislava Grosse a jeho bytu, Pavla Drobila a jeho aféry na Státním fondu životního prostředí či Michala Krause a jeho kakaových kšeftů. Pak tu máme bezpočet opsaných diplomových prací v čele z někdejší ministryní spravedlnosti Taťánou Malou či pochybné podnikání současného kancléře Vratislava Mynáře. Za projevy papalášství můžeme vnímat i urputnou snahu Miloše Zemana uspořádat ceremoniál 28. října, přestože je celá země v lockdownu, nebo činnost Jaroslavy Jermanové Pokorné v čele Středočeského kraje.
V zemích na západ od našich hranic přitom jakýkoliv přešlap veřejně činné osoby přitom automaticky znamená jeho odstoupení nebo konec. U nás k němu ve většině případů taky dojde, ale trvá do velice dlouho a stane se tak až na základě zesíleného tlaku opozice, médií a občanské společnosti. Přesto se zde najdou případy, kdy ani silný a trvalý tlak nezabírá. I proto naše politická kultura 30 let po listopadu 1989 stále kulhá na obě nohy. A teď už jen o to, aby brzy neskončila na invalidním vozíku.
