Žijeme ve zvláštní době, a na vině není jen pandemie. Veřejný prostor plíživě zamořil princip dvojího metru. Jeho stoupenci považují za normální ohánět se morálkou a slušností a zároveň své oponenty častovat těmi nejhoršími nadávkami a ty vydávat za standardní (vyzrálý) názor. Příkladem budiž ataky vůči premiérovi či prezidentovi naší země (nezaměňovat s kritikou). Nadávky na jejich adresu sbírají na sítích statisíce lajků a řada opozičních politiků s nimi veřejně souhlasí.
Když se ale vulgárně pustí někdo do opozičních předsedů či předsedkyň, sesypou se na něj představitelé Pražské kavárny, jak sami sebe definují, a veřejný prostor zaplaví palcové titulky o tom, jaký je ten či onen sprosťák a symbol nuzné kultury, v lepším případě dostane dotyčný doporučení, aby přestoupil do Trikolóry nebo k Okamurovcům.
Přitom, když to vezmu personifikovaně, tak neustále čtu opakující se vulgární narážky na moji výšku (trpaslík, skřet) a dle lajků jsou i takové příspěvky u některých považovány za kvalitní humor. To samé se týká třeba Václava Klause mladšího, zesměšňování jeho vzhledu je na denním pořádku. Umíte si představit to samé zrcadlově opačně třeba ve vztahu k politikovi od Pirátů nebo TOP 09?
Aby bylo jasno, nemám nic proti kvalitní politické satiře. Ta k politice a svobodné společnosti stoprocentně patří. Řadě obrázků s mojí osobou jsem se zasmál a sdílel je na své sociální sítě. Ale měla by existovat nějaká hranice a především by to mělo být vyvážené na všechny strany.
Kavárna proti Pepíkům
Dále tu máme zmíněný termín Pražská kavárna. Zatímco na počátku označení jitřilo emoce, později zastřešilo myšlenkový směr okolo demokratického bloku. „Kavárníci“ potřebovali nepřítele, tak si vymysleli něco jako hospodu jako něco primitivního a nízkého. Sice museli popřít fakt, že do hospody chodila řada českých literátů a intelektuálů, ale na detaily se nikdo neptá. Podstata je ono dnes už každodenní kádrování – hloupí hospodští Pepíci volí toho hrozného Babiše apod., zato vzdělaní intelektuální kavárníci hlasují pro demokracii a ušlechtilé hodnoty.
A jak to dopadne, když proti sobě kandidují dva „kavárníci“? Příkladem budiž druhé kolo senátního duelu mezi Miroslavou Němcovou a Václavem Hamplem v samém srdci hlavního města. Jejich souboj zrovna nevypadal jako idylický a gentlemanský zápas hodný následování. Přitom podle výše uvedených kritérií by mělo jít o sluníčkový souboj dvou demokratů, bez podpásovek, guerillových kampaní, povrchních floskulí a populismu.
Když prohraje vítěz
Hezkou aktuální ukázkou pak je také interpretace výsledků krajských voleb. Hnutí ANO vyhrálo a v porovnání s výsledky minulých krajských voleb 2016 si polepšilo ve všech možných ohledech – v procentech plus 1 %, v mandátech plus 2, v počtech voličů plus desítky tisíc, v počtech vítězných krajů plus 1. To vše na pozadí koronaviru, mediální masáže a faktu, že poprvé v historii vyhrála vládní strana, která navíc obhajovala vítezství, což je vždy těžší.
Nejen na sociálních sítích to ale tak nevypadalo, Babiš byl poučován, že vlastně nevyhrál, že to byl začátek porážky a že vítězem je ve skutečnosti ten, kdo sestaví vládnoucí koalici. Ano, opozice posílila. Nicméně vítězství ve volbách a sestavování krajských koalic jsou dvě odlišné disciplíny. To je potřeba vnímat.
Kdy přejde pandemie koronaviru nevím, ale snad brzy zmizí novodobé kádrování i urážky bez jakékoli podstaty. Věřím, že veřejný prostor opustí tohle pověstné vrtění slušností, kdy i ty nejvulgárnější nadávky směřované z té „správné“ strany na tu „špatnou“ z jejich nositelů udělají paradoxně Mirka Dušína. Tak by to ale být nemělo. Vulgarity zůstanou vždy vulgaritami, urážky urážkami, fakta zůstanou fakty, bez ohledu na osobu, jež je vyřkla. Nehledě na to, že ti stejní lidé, kteří kritizují Miloše Zemana a Andreje Babiše za rozdělování společnosti, přispívají k jejímu rvaní na dva nesmiřitelné tábory úplně stejně.
Autor je poslancem hnutí ANO Andreje Babiše.
