nahoru

Emeritní biskupka Šilerová: Normalizace byla totalita! Obzvlášť rafinovaná

Jana Šilerová 6. září 2020 • 16:30
Jana Šilerová na archivním snímku jako biskupka Církve československé husitské
Jana Šilerová na archivním snímku jako biskupka Církve československé husitské
• foto: 
ČTK / René Volfík

Už několik týdnů probíhá v českém veřejném prostoru diskuse o charakteru komunistické normalizace. Odstartoval ji děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann v rozhovoru pro týdeník Echo, v němž sám sebe označil za postmarxistu. Dlouhé trvání předlistopadového režimu nelze podle něj vysvětlit pouze represí a policejním státem, ale i tím, že většina lidí se na jeho fungování podílela a podporovala ho. Vyvolal tím ostré protireakce. I emeritní husitská biskupka Jana Šilerová podobnému pohledu na komunistickou minulost země v textu pro Reflex oponuje.

… aneb Díky, totalito!

Ano, díky za čtyřicetiletou osobní zkušenost v totalitě, navíc jako farářka husitské církve!

Teď obecně: Názorové pnutí, zda byla posrpnová normalizace totalitou či nikoliv, se plíživě projevilo už i v podstatě vynuceném odchodu Daniela Hermana (v roce 2013) z vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Byla jsem přitom. Z osobního poradního orgánu D. Hermana jsme solidárně s ním odešli všichni. Tehdy začala politizace dějinných výkladů a mladými revizionistickými historiky jenom pokračuje.

Nemohou samozřejmě za své mládí a nezkušenost s totalitou (tak jako není zásluhou staříků, že prožili a pamatují). Nemohou někteří z nich za své privilegované dětství (viz děkan FF UK M. Pullmann). Prostě jim otevřený svět umožnil studia na světových univerzitách, jazykovou vybavenost, cestování i svobodu názoru. Měli by ovšem v dialogu víc naslouchat těm, kteří nemají načtené teoretické znalosti historie, ale osobní zkušenost – live. Dosud žijí mezi námi. Aby to neskončilo jako s relativizováním a popíráním holocaustu – nebudou už očití svědkové. S konspiračními teoriemi o kdečem se roztrhl pytel: všechno se dá přece zfalšovat technologickými hračkami (chodil Armstrong po Měsíci?).

Dalo se čekat, že i k nám dojde levicové aktivistické běsnění blahobytných studentů amerických univerzit. Obrazně řečeno „křižují“ své profesory za informace, které neodpovídají jejich představám a způsobují jim frustrace. Odnesl to dokonce i sám Platón, protože jeho Rozvahy o dialogu jsou o tázání se, a ne o předem jasných odpovědích. A tak s neznalostí historie a bez osobních zkušeností s totalitou marxismu v praxi jsou znechuceni demokracií, jejíchž plodů ovšem ve velkém beze zbytku užívají. Jsou plni nadšení, že teprve oni nastolí spravedlivý řád. Mezi námi v Evropě ještě pořád žijí lidé, kteří zažili takovéto nadšené budování dvakrát! - Hitlera i Stalina. Koncentráky i gulagy. Ostatně i „normalizaci“.

Bylo fašistické Německo totalitní? Pro okupované země dozajista. Pro Němce? Většina z nich Hitlera adorovala, těšila se na úrodné lány ukrajinských polí, obdělávaných otroky z obsazených zemí. Po válce tvrdili, že netušili nic o Osvětimi... Jak asi bylo těm, kteří na Hlučínsku brali za komunistického režimu u nás důchody v markách za předky, kteří bojovali za Hitlera? A jak bylo jejich sousedům? Kolik stálo Němce srovnat se se svou minulostí? Upřímně řečeno, tohle zvládli lépe než my své vyrovnání s totalitní minulostí a se svými „všednodenními starostmi“ (viz Pullmann). Ten o všedních starostech nemá ani páru. Nemá smysl vypočítávat fronty na cokoli - od toaletního papíru přes dámské vložky, knihy, které byste rádi četli, až po touhu cestovat, kam chcete, nebo říci na veřejnosti, co si myslíte. Svobodnou Evropu mohl poslouchat kdo chtěl, stejně tak v pohraničí mohl v rakouské a německé televizi sledovat komunisty tak démonizovaný život kapitalistické ciziny. Jinak řečeno – nic jiného z toho, co jste chtěli, jste nemohli. A tak jste si zvykli na to dělat, co se může. A nenarazit.

No jasně: mohli jste se „demokraticky rozhodnout“ jít k volbám, stejně jako jste se mohli rozhodnout podepsat petici za popravu Milady Horákové, zříct se členů rodiny, kteří emigrovali, či vstoupit do komunistické strany nebo podepsat „antichartu“ nebo... V Pullmannově pohledu pak i Sofiina volba (viz William Styron) na rampě v Osvětimi, které dítě poslat do plynu a které si nechat, je demokratickou možností.

Jenomže ta „demokratická možnost“ si rozhodnout a zvolit byla jen ďábelským prostředkem rafinované represe! O to děsivější, že nenápadná, nerozpoznatelná a zastřená. Bez poprav, zastřelených na hranicích a dlouholetých trestů za nic. Jen se občas někomu podařilo emigrovat „přes Jugošku“ anebo jako disident být vyhoštěn. A tak v salámovém komunismu, v útěku do chalup, v poslouchání Hlasu Ameriky a v „klidu k práci“ přešla režimní „komunikace s obyvatelstvem“, kterou tak zdůrazňují revizionističtí historikové, do represe psychologické. Strach. V dějinách lidstva nejmocnější zbraň. A paměť je nosná síla strachu. Stačilo jen přikládat. Stále doutnaly represe let padesátých. K tomu se přidaly čistky po osmašedesátém roce. Držet hubu a krok.

Otázka revizionistických historiků, proč měl režim takovou podporu, jen odhaluje jejich neznalost podhoubí. Stačí se zeptat „přeživších“. Těch, kteří se neutopili v útěcích na chalupy, v infantilních televizních seriálech, v propagandě či v mlčení.
Mnozí nemohli číst, psát, filmovat, tvořit. Ti všichni to dali najevo před třiceti lety. Nevím, co tenkrát dělali rodiče revizionistických historiků, kteří v roce 1989 chodili zhruba na základní školu. Asi jim neříkali ani tu mantru tehdejší doby: Co mluvíme doma, neříkejte venku! Tato mantra hrůzně zabalovala onu spokojenost té „sociální a hospodářské každodennosti“, kterou tito historikové tak zdůrazňují. Pullmann jenom šlápl do vosího hnízda našich dosud nezmapovaných, protože vytěsněných vin nás všech. Nejen ve filozofické, ale docela lidské rovině.

Lze si jen přát, aby dialog s mladými historiky nevyšuměl do ztracena. Je třeba pokračovat v dialogu o naší nedávné, ale stále ještě vytěsněné minulosti. Aby to neskončilo jako v pohádkách: Bylo, nebylo... Normalizace byla totalita. Totalita obzvlášť rafinovaná. Dalo by se říct „korektně“ rafinovaná.

Předpokládám, že tito historikové znají dílo filosofa a hermeneutika H. G. Gadamera (1900 – 2002), jenž vedle Heideggera byl filosofický monolit 20. století. Pro něj je dialog „výchovně působící komunikativní dění, založené na hlubokém povědomí solidarity mezi lidmi v rámci společenských poznávacích procesů. Je to prostředek smíření mezi představiteli konfliktních a protikladných koncepcí a hodnotových orientací... Myšlení je rozmluvou a tázáním se, které plodí další otázky.“

Máme na to? Filosofická obec? Církve? A hlavně obyčejní lidé? Máme na to? Musíme na to mít!

Autorka byla v letech 1999–2013 byla olomouckou biskupkou Církve československé husitské, stala se tak první ženou v biskupském úřadu v postkomunistické Evropě.

Jana Šilerová




Diskuse ke článku