nahoru

Osvobození Kočnera a Zsuzsové v kauze Kuciak je bráno jako výsměch spravedlnosti. Nečekali jsme příliš?

Adéla Knapová 4. září 2020 • 14:10
Osvobození Kočnera a Zsuzsové v kauze Kuciak je bráno jako výsměch spravedlnosti. Nečekali jsme příliš?
foto: Adéla Knapová

Když včera předsedkyně senátu Specializovaného trestního soudu v Pezinku Ružena Sabová přečetla prvních několik vět z dlouhého a zevrubného rozsudku, začalo některým v soudní síni docházet, že minimálně Marián Kočner nebude odsouzen za objednání vraždy novináře Aktualit.sk Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.

Právní zástupci pozůstalých, prokurátor i novináři jen zaraženě zírali a kroutili hlavou, i na některých členech bezpečnostních sborů bylo vidět, že si uvědomují, čeho jsou svědky. Rodiče Jána Kuciaka nedokázali v té chvíli stát, sesunuli se do lavice s hlavami v dlaních. Jánova sestra nemohla zadržet slzy, stejně jako matka Martiny Kušnírové či její bratr. Když o pár minut později soudkyně zprostila obvinění i Alenu Zsuzsovou, rodiny zavražděných překotně opustily soudní síň.

Jediný, kdo se zdál být v klidu, byl Marián Kočner. Ten byl také jako jediný ze všech obžalovaných osobně u soudu přítomen; jako vždy v obleku a s perfektním sestřihem, jako by si k soudu odskočil z kanceláře. Zsuzsová ani Szabó (který byl včera odsouzen k pětadvaceti letům vězení a stal se na základě rozsudku spolu se svým bratrancem Marčekem, jež se hned na začátku roku u soudu k vraždám doznal a byl již odsouzen, momentálně hlavním strůjcem vražd) se vynášení rozsudku zúčastnit nechtěli.

Šok a rozhořčení

Pro rodiny zavražděných byl včerejšek černým dnem. Pochopitelně. Chodili statečně k soudu, protože věřili, že spravedlnost je na vítězném tažení, které skončí odsouzením všech obžalovaných. Vydrželi sedět tváří v tvář lidem, o nichž je většina veřejnosti přesvědčena, že za popravu Jána a Martiny nesou přímou zodpovědnost.

Šok však podle reakcí v médiích utrpěli včerejším osvobozením hlavní figury celého procesu Mariána Kočnera a jeho oddané pomocnice Aleny Zsuzsové téměř všichni – soudě dle okamžitých veřejných vyjádření počínaje prezidentkou Zuzanou Čaputovou, přes premiéra Matoviče po Kuciakovy kolegy. Předseda Specializovaného trestního soudu si byl vědom rozhořčení, které se sneslo na hlavu jeho podřízených, a následně se je na tiskové konferenci pokusil hájit s tím, že rozhodli tak, jak jim kázal zákon („v případě pochybností ve prospěch obžalovaného“). Jedním dechem ale také dodal, že je možné, že se zmýlili, vždyť i oni jsou jen lidé. A opakoval, že tímto rozsudkem nic nekončí.

Čisté svědomí?

To koneckonců od včerejška opakuje kdekdo: „Ano, je to nečekané, ale nic ještě není ztraceno/uzavřeno/skončeno, naopak – kauza zamíří k Nejvyššímu soudu.)“ Bylo však rozhodnutí – které je podle oficiální verze výsledkem přehlasovaní předsedkyně senátu jejími dvěma přísedícími soudci, což je dost neobvyklé, leč ne nemožné – opravdu tak nečekané? Nedalo se cosi tušit už před měsícem, kdy byl doslova za pět minut dvanáct zrušen termín vynesení rozsudku? A nebylo možné to předvídat ještě mnohem dřív?

Během druhé poloviny procesu začínalo být některým z těch, kdo v soudní síni pozorně poslouchali, jasné, že obžaloba není vypracována neprůstřelně a že nepřímé důkazy vypadají lépe na papíře, než když je má nějaký svědek či odborník dokázat. Případ byl zkrátka uspěchán, poslán k soudu (vzhledem k obrovskému tlaku veřejnosti logicky) předčasně a byly v něm díry, kterých si obhájci obžalovaných nemohli nevšimnout a které by poctivý soudce neměl být schopen ignorovat. Soudkyně Sabová se celou dobu chovala naprosto profesionálně, nebyl důvod čekat, že se to ke konci procesu změní.

Na druhou stranu: je možné s čistým svědomím pominout, že teorie vinící z chladnokrevné popravy dvou mladých lidí skupinu obžalovaných (dnes již ale jak osvobozených, tak odsouzených) v čele s nechvalně známým podnikatelským šíbrem Mariánem Kočnerem dávala a dává jako jediná smysl a potvrzovali ji kromě nepřímých důkazů i sami někteří obžalovaní, dnes již odsouzení?

O vině Kočnera a Zsuzsové a jejich úloze v likvidaci mladých lidí, kteří jim „komplikovali“ život a byznys, pochyboval a nadále pochybuje málokdo. Všechno ukazuje na ně a oni sami svým chováním a slovy nepřímo obvinění potvrzovali. Zklamání z rozsudku je pochopitelné. A je zjevné, že každý, kdo má pravomoc se zasadit o jeho nápravu a pomoci dostat zlo zosobněné Kočnerem za mříže, tak hodlá učinit. Protože takhle přece nemá vypadat spravedlnost. Nebo…?





Diskuse ke článku