nahoru

S čím Babiš souhlasil? Z EU se stává dluhová unie. Pro Česko je to nebezpečná zpráva

Lumír Aschenbrenner27. července 2020 • 17:00
Andrej Babiš - ilustrační snímek
Andrej Babiš - ilustrační snímek
• foto: 
Reuters

Premiér Andrej Babiš zuřivě obhajuje svoji nepovedenou misi na posledním summitu EU, kde se jednalo o rozpočtu organizace na léta 2021–2027 a fondu obnovy, jež byl přijat kvůli koronavirové pandemii. Je to chlácholení domácího publika, protože o věcech, které jsou problematické, Babiš mlčí. Zásadní přitom je, že Evropská unie se mění v dluhovou a fiskální unii a dál posiluje integrační proces. Jsou to pro Česko špatné zprávy, bez ohledu na to, kolik peněz z dalšího rozpočtu a fondu obnovy získá.

Důsledky koronavirové pandemie bezprecedentně ovlivnily ekonomiky prakticky všech zemí světa, proto i EU přikročila k bezprecedentním řešením. Například 750 miliard euro, z toho 390 miliard budou tvořit granty a 360 miliard půjčky, které zamíří do nového fondu obnovy (oficiálně se mu říká Next Generation EU), si členské země půjčí na finančních trzích. To, co se zdálo kdysi nepřijatelné, bylo schváleno. Tyto dluhy by se měly podle plánu splácet až do roku 2058. Zatíží tedy několik generací. A z čeho se budou splácet? I z nových daní. Pokud to nebude stačit, přijde zřejmě v budoucnosti další zvýšení daňové zátěže, které postihne zejména firmy.

V této souvislosti jeden konkrétní příklad, jak se v rámci EU některé potřebné a slibované strukturální změny odkládají, problémy se tím kumulují, přestože je jasné, že život na dluh může mít ničivé dopady. Když porovnáme zadlužení některých států EU za posledních pět let, tak u notorických hříšníků se situace nijak nelepší. O reformách se pouze žvaní, náprava nepřichází. Dál se tancuje na ekonomickém Titaniku. Zadlužení v procentech HDP například v říjnu loňského roku (čísla tedy dnes mohou být vzhledem ke krizi vyšší) činilo v Řecku 178 procent, v Itálii 137 procent, v Portugalsku 121, v Belgii 102, ve Francii 100 a ve Španělsku 98 procent. V České republice to bylo jen 34 procent a premiantem je pobaltské Estonsko s pouhými 9 procenty (to je také na úplném vrcholu v Evropské unii v digitalizaci státní správy). Proto nikoho nepřekvapí, že 28 procent peněz z nového fondu obnovy má putovat do jediné země – do Itálie. Je to až 209 miliard euro. Španělsko bude mít k dispozici 140 miliard a Řecko 72 miliard.

Co to znamená? Že šetrné a ekonomicky lépe řízení státy (jmenujme Německo, Nizozemsko, Rakousko, Švédsko či Dánsko) v případě krizí neustále doplácejí na ty země, které se hodlají změnit leda tak při jednání o další finanční pomoci. Znamená to také, že žití na dluh někdo prostě vždy v Evropské unii zaplatí. Takovou EU premiér Babiš chce? Pak jedná proti národním zájmům České republiky, která by měla být na straně takzvaných šetrných států.

Kam s penězi?

Dalším problémem, který z posledního summitu EU vyplyne, bude provoz samotného fondu obnovy. Ten bude mít dvě části. Sedmdesát procent peněz se rozdělí v letech 2021-2022 na základě kritéria nezaměstnanosti a HDP. V roce 2023 se kritérium změní a zbývajících 30 procent financí se určí podle propadu HDP v roce 2020. Kdo bude letos úspěšnější, logicky na něj připadne menší podíl. Říká se tomu solidarita. Snažte se, přijdete o více peněz. Méně úspěšní a méně schopní si jen opět počkají na další peníze, které si EU ale tentokráte půjčí.

Do roku 2023 by pak měly členské státy rozhodnout o tom, kam konkrétně peníze z fondu obnovy půjdou a finance se budou dle dohody vyplácet do konce roku 2026. Česko na dotacích z fondu získá 8,7 miliardy eur (přes 230 miliard Kč). Na obzoru je proto další problém, protože čerpání z evropských fondů je už dnes v některých směrech u nás problematické. Je proto otázkou, kam vlastně nově schválené miliardy zamíří. Připravenost na jejich užití je zatím nicotná, projekty jsou tak leda v Babišově knize „O čem sním, kdy náhodou spím“. To ani všehoministr Havlíček (ten pravda nikdy nespí) nezamluví.

Půjdou peníze třeba na infrastrukturu? A jak, když stavební řízení na cokoli trvá u nás neúnosně dlouho a je mimořádně komplikované? Zákon o stavebním řízení se má sice brzy změnit, ale odborníci už teď varují, že to spíše nepomůže. Jak stihneme přes 230 miliard (pokud budeme čerpat i půjčky, což není jisté) za několik let utratit? Jaký je plán? Kam peníze půjdou? Ani náznak kloudné odpovědi v tomto směru nemáme. Jistě, vláda je může rozházet, jak je jejím zvykem, ale ptám se na smysluplné a zodpovědné využití financí. Například na Slovensku už někteří politici přiznali, že jejich podíl bude složité a spíše nemožné z fondu obnovy celý vyčerpat. Projekty chybí, nebo se nestihnou. Babišova vláda ráda slibuje a ráda se předvádí, čekejme proto i v tomto směru fantasmagorické predikce, které se nenaplní.  

Zvýší se daně

Je sice pochopitelné, že v době velké krize musí přijít velké kroky, ale rovněž pitvání schváleného rozpočtu EU na roky 2021 až 2027 vyvolává další závažné otázky.

Úspěchem pro Česko v rámci budoucího rozpočtu je, že jako jediná země EU budeme moci přesouvat prostředky mezi jednotlivými fondy až do výše 25 procent (to je o pět procent více než ostatní státy). Volnější ruka při rozhodování o tom, do jakých oblastí peníze investujeme, je výhodná a správná.

Ale teď ty vynořující se problémy.

EU se dohodla na zavádění nových daní. To může mít zásadní dopady na provoz firem. Od 1. ledna začne v Evropské unii platit daň z nerecyklovaného plastového odpadu. Dohody také otevírají cestu k dani z finančních transakcí. Jaké budou a co by z toho pro nás mohlo plynout, zatím není jasné.

Přestože Poslanecká sněmovna doporučila premiérovi Babišovi, aby se pokusil na posledním summitu dodatečně vyjednat zařazení jádra mezi čisté zdroje, nebo aspoň nyní získat souhlas Evropské komise se státní pomocí při výstavbě nových jaderných bloků, neudělal v tomto směru nic. I když to předtím sliboval. Jenže summit schválil, že minimálně 30 procent celého nového rozpočtu se má vynaložit v souladu s klimatickými závazky EU. Pro Česko to výhodné nebude a Babiš na tom nic nedokázal změnit.

V případě změny pravidel pro emisní povolenky (mají se stát výnosem rozpočtu EU, ne členských států) navíc může Česko jako průmyslová země přijít o skutečně velké peníze. Méně peněz, něž se původně plánovalo, půjde na rozpočet programu Horizon Europe, který podporuje vědu a výzkum. To je opět proti našim dlouhodobým zájmům. Nedostatečný je i rozpočet na projekty související se zdravotní péčí, což je při ohledu na pandemii koronaviru absurdní.

Další škrty byly schváleny ve Fondu spravedlivé transformace, který má v rámci „zelené politiky“ a takzvané dekarbonizace pomoci transformovat ekonomiku v uhelných regionech. Tím přijdeme o další miliardy. To se přitom týká Moravskoslezského, Ústeckého a Karlovarského kraje, tedy míst, která jsou v Česku na tom ekonomicky nejhůře. Ani v tomto případě Babiš nic neudělal. Jeho byznysu se to ostatně netýká, tak proč se starat.

Co nás čeká?

Poslední summit Evropské unie, na kterém předseda vlády Andrej Babiš neprosadil prakticky nic, skončil nakonec očekávaným výsledkem především pro Německo a Francii i některé ekonomicky „nezodpovědné“ země EU. Nasměroval evropskou organizaci k ještě větší integraci, k dluhové a fiskální unii a výraznému posílení nesmírně nákladných a někdy až nesmyslných opatření v rámci klimatické hysterie. Nic z toho není pro Českou republiku výhodné. Výhodné je to pouze pro Babiše a jeho Agrofert. Ten se na další evropské dotace může opět těšit a dál se zadlužovat.

Autor je senátorem za ODS a místopředsedou senátního Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější