Pandemie SARS-Cov-2, která na několik měsíců zcela paralyzovala globální ekonomiku, přidělává vrásky správcům veřejných financí po celém světě. Mandatorní (zákonem dané) výdaje států totiž zůstávají beze změny, ale přidávají se k nim neplánované výdaje směřující do zdravotnictví a na zajištění ochranných pomůcek, výdaje na záchranné programy restartu ekonomiky, a postupně také sociální dávky, především v souvislosti s cyklickou nezaměstnaností. Na straně příjmů se po časech dlouhého ekonomického růstu jen těžko naplní účty eráru na úroveň předpokládaných daňových výnosů. Dopad krize bude zkrátka drtivý a Česká republika není výjimkou.
Paradox veřejných financí
Paradoxem systémů veřejných financí je, že ač jimi protéká opravdu hodně peněz, je téměř nemožné tyto toky zastavit, analyzovat a zjednodušením a zeštíhlením „zregulovat“ do podoby významných úspor. Politiky, kteří to udělali a „politicky“ přežili, spočítáme na prstech jedné ruky – za všechny jmenujme autora novozélandského zázraku Rogera Douglese. Bonmot, který říká: „Zadejte svým úředníkům audit možných úspor a jděte na ně shánět další peníze!“, je prostě pravdivý. S tím, že by si státy na nutné výdaje ušetřily systematickou rekonstrukcí své vlastní administrativy, se počítat nedá.
Počítat se nedá ani s výdajovými škrty. Široce rozkročené politické strany sice svého voliče mediána neznají osobně, ale tuší, že mu zas tak moc nejde o fiskální udržitelnost financí pro příští generace, zato je velmi citlivý na to, že by se měl uskromnit a sáhnout při platbách za veřejným sektorem produkované statky hlouběji do peněženky. Je vůbec nějaké správné řešení?
Krizové daňaření
Ano, je. Samozřejmě je nesmyslné rezignovat na úsporná opatření. Byť se byrokrat ex professo snaží maximalizovat rozpočet svého úřadu a využívá k tomu pečlivě budovanou informační převahu, je nutné maximálně redukovat zbytné aktivity a každou korunu z daňových příjmů (nebo dluhu) dvakrát obrátit, než ji utratíme. Je evidentní, že mimořádná situace si žádá mimořádné řešení, takže jsou ospravedlnitelné jak daňové prázdniny a další úlevy povolující jho daňovým poplatníkům (ty jsou vítané vždy), tak výdaje státu, jež mají za cíl ochránit občany a udržet v chodu ekonomiku, na jejímž pádu by v dlouhodobé perspektivě nevydělal nikdo z nás.
Kromě řady časově omezených opatření by ale vláda měla velkou pozornost věnovat i takovým opatřením, jež budou dlouhodobé a jež budou splňovat definici klišé SMART. Některé z nich již dokonce vláda udělala, aniž by se jim dostalo takové pozornosti, jakou by si zasloužily.
Jedním z takových opatření je zrušení daně z nabytí nemovitých věcí. To je jednoznačný krok správným směrem. Daň, která svou podstatou reflektuje koncept tzv. Ramseyho daně (zdaňte to, co lidé potřebují a nedokáží substituovat), vytváří cenovou bariéru v nákupu vlastního bydlení, snižuje mobilitu na trhu práce a působí jako opakované zdanění (z vydělaných peněz si našetřím na nový byt, z něhož zaplatím vyjma DPH ještě daň z nabytí).
Rovněž vracení nesporné části nadměrného odpočtu DPH, pokud má finanční úřad pochybnost jen např. u jedné faktury, je v situaci hrozící prvotní i druhotné platební neschopnosti jednoznačně krok správným směrem. Podniky se rychleji dostanou ke svým penězům, kterými nuceně úvěrují stát. A navíc se částečně narovná situace mezi podniky, u nichž je DPH na vstupu nižší než na výstupu (daň na vstupu je jim „vrácena“ hned formou snížení jejich odvodu DPH) s podniky, u nichž je daň na vstupu vyšší (např. vývozci musejí čekat, až finanční správa jejich žádost o vrácení daně prověří).
Obě tato opatření jsou jednoznačně ve prospěch poplatníků a díky současné krizi byla přijata rychleji, než by tomu bylo standardně.
Chytré, nikoliv hloupé daně
Na straně druhé však stojí opatření, která mají spíše charakter „staré a hloupé“ maximalizace potenciálního výnosu na papíře za každou cenu. Ukázala to na příkladu zdanění tabáku, kde je míra zdanění některých a absolutní i relativní míra nezdanění jiných tabákových výrobků jen obtížně obhajitelná racionální kalkulací, na příkladu zdanění hazardu, kde byla výsledná podoba zákona zcela překopána last-minute pozměňovacími návrhy, na příkladu nesystémových daňových výjimek nebo debatami o zdanění luxusu, milionářské dani a dalších pseudochytrých fiskálních nástrojích, jejichž cílem není racionalizovat fiskální politiku, ale ulovit voličské hlasy skrze politické PR.
Klišé o tom, že pro slovo krize se v čínštině používá dvou znaků – jeden znamená nebezpečí a druhý příležitost, jsme slyšeli všichni. Ale prizmatem státní správy je to pravda. Bezprecedentní zásek fiskální politiky bychom měli využít k tomu, aby se v jeho středu zrodil systém chytrých daní. Ten by měl zcela reflektovat tři jednoduchá pravidla:
- Snižte nebo zrušte „hloupé“ daně: Daní, které nemají kromě naplnění státní pokladny žádný další účel, má být minimum. Nemá smysl budovat „Country for the future“ na principech zdanění minulého století – skrytě okusovat koláč daňového poplatníka tak dlouho, jak jen nám to bude tolerovat, a přitom mu ještě prohledávat kapsy.
- Podporujte žádoucí chování: Daňové výjimky jsou ospravedlnitelné v případě, kdy je jejich vedlejším efektem zvyšování blahobytu ve společnosti ve všech myslitelných podobách. Mohou bezdýmné tabákové výrobky, které zřejmě snižují zdravotní rizika, odklonit lidi od klasického kouření? Chcete, aby trh práce nediskriminoval osoby nad 50 let? Fandíte tomu, aby lidé byli méně obézní? Snižte selektivně daně a jen v klidu sledujte, co se bude dít.
- Zjednodušte daňový systém: O digitalizaci státní správy a nutnosti zjednodušit výběr daní se mluví ne roky, ale dekády. A pořád jsme v situaci, kdy člověka při pohledu na daňový formulář jímá hrůza. V milionovém Estonsku trvá vyplnění daňového formuláře v průměru 3 minuty a 98 % poplatníků jej vyplňuje online. Díky tomu má země již 66 tisíc e-rezidentů z celého světa, kteří v Estonsku založili přes 10 tisíc nových firem platících zde daně.
Držme si pěsti, ať tuhle krizi nepromeškáme.
Autor je ekonom, pracuje jako ředitel výzkumu v CETA - Centru ekonomických a tržních analýz.
