Ještě před deseti lety bylo nemyslitelné nahlas hovořit o cenzuře internetu a sociálních sítí. Hned by se ozvaly hlasy přirovnávající takového provokatéra k přisluhovači Číny, která svou velkou digitální zdí odřízla tamní občany od svobody a neomezeného přístupu k informacím. Neboť my jsme společnost, která deklaruje, že chce svobodu (ruku v ruce s tím jdou rovná práva a spravedlnost) pro každého. Stále se tak vidíme, přestože pomalu z pozice vyznavačů, a tedy i obránců svobody ustupujeme. Rozmělňujeme ji v právu chránit se/ji preventivně před jejím možným zneužitím; chránit všechny před všemi a vším, i před námi samotnými.
Útočiště v cenzuře
Mark Zuckerberg před pár dny oznámil, že Facebook bude ještě víc hlídat vhodnost obsahů zveřejňovaných na této sociální síti a zahustí filtr algoritmu, který už dnes v podstatě do minuty maže závadné obsahy. Cítí prý nutnost pomáhat v boji za stejná práva pro každého; aktuálně vytáhl do boje proti rasismu.
Vypořádal se tak s kritikou, jež se na jeho hlavu snesla poté, co Facebook ihned nesmazal obsah postu prezidenta Donalda Trumpa, který mimo jiné obsahoval frázi „když začne rabování, začne i střílení“. Tento post byl vzhledem k probíhajícím antirasistickým a zdaleka ne vždy nenásilným bouřím v USA shledán rasistickým a výhružným až zastrašujícím; například sociální síť Twitter jej cenzurovala téměř okamžitě.
Desítky zakládajících zaměstnanců Facebooku napsaly Zuckerbergovi dopis, kde mu jeho laxní a podle nich nezodpovědný přístup k Trumpovu vyjádření vyčetli a požadovali nápravu. Zuckerberg si nasypal popel na hlavu a znovu (podobně reagoval letos v únoru, kdy Facebook čelil pro změnu obvinění, že dostatečně nezasahuje proti dezinformačním kampaním a tím polarizuje společnost) pronesl, že je na čase, aby stát získal pravomoc částečně regulovat obsahy sociálních sítí.
Trumpův paradox
Muž, který založil Facebook jako otevřenou (a tedy svobodnou – se všemi pozitivy i negativy) digitální „sdílecí“ platformu přístupnou zdarma všem, nyní (přiznejme mu alespoň, že pod tlakem) vyzývá k cenzuře. A klíče od ní nabízí státu.
Ten přitom paradoxně vede muž, jehož výrok se stal exemplární ukázkou obsahu, jenž by měl být podle Zuckergergova návrhu v ideálním případě (a na základě pravidel nastavených státem) umělou inteligencí hlídající danou sociální síť smazán/zablokován dřív, než jej autor stihne zveřejnit. Takže by v tomto novém, státem kontrolovaném, politicky korektním digitálním světě měl Trump cenzurovat sám sebe. Jak by to dopadlo, je asi každému jasné; efekt by byl přesně opačný, než jaký (alespoň doufejme) zakladatel Facebooku zamýšlel.
Že jde jen o nedomyšlený výkřik člověka, jenž se brání tlaku doby a zaměstnanců? Tak proč většina relevantních autorit na jeho prohlášení o nutnosti víc hlídat a filtrovat (náhražkové slovo za cenzurovat) obsahy sociálních sítí reagovala souhlasně?
Facebook je dlouhodobě ze všech sociálních sítí nejvíc na pranýři, potýká se průběžně se skandály a jeho zakladatel se stal personifikovaným zástupcem osob zodpovědných za sociální sítě en bloc, hlavně pak za vše negativní, co se na nich ne/děje. Podobným problémům přirozeně čelí i ostatní sociální sítě a samy v tichosti čím dál častěji obsahy auto/cenzurují; okamžitě mažou a blokují účty, které vyhodnotí jako závadné.
Koncept digitální ne/svobody
Přitom odečteme-li z příkladu ´Donald Trump + jeho postoje + jeho sympatizanti + jeho moc a vliv´ emoce, vyjde nám, že každý, kdo dobrovolně sleduje jeho účet na jakékoliv sociální síti, pravděpodobně ví, co je zač a co od něj může čekat.
Není důvod měnit celý systém, když se nám nelíbí jedna jeho pranepatrná, byť momentálně mediálně extrémně sledovaná část. Komu Trumpův pohled na svět vadí, ať jej nečte a nesdílí, ale ignoruje. Koho osobně jeho jedovaté sliny zraňují a uráží, ať proti němu vystupuje, píše, demonstruje (jak se to koneckonců už od jeho zvolení děje). Když bude těch, jimž připadá Trump a jeho světonázor nepřijatelný, dost, nebude již znovu zvolen a vrátí se trůnit na svůj záchod z ryzího zlata. I jeho výkřiky na sociálních sítích ztratí svou jepičí moc. Není důvod používat ho jako argument ke zvýšení cenzury digitálního světa.
Myšlenka, kterou Zuckerberg v rámci vymezení se vůči Trumpovi a kritice za nedostatečnou bdělost verbalizoval, je ale ve skutečnosti jen dalším krokem na cestě, na niž sociální média sama dávno dobrovolně vykročila. Nepřímým potvrzením tohoto nového konceptu digitální ne/svobody je, že se proti postupně se utahující smyčce dohledu a filtrace nijak zásadně a hlavně masově nebouří sami cenzurovaní uživatelé – koneckonců se to přece děje jak pro jejich vlastní, tak pro větší, všeobjímající dobro; jsou ušetřeni konfrontace se závadnými myšlenkami.
Závadnost se přitom plíživě rozrostla od trestných činů (terorismus, vraždy, pedofilie apod.) k běžnému životu a politicky a společensky nekorektním názorům, o jejichž nevhodnosti rozhoduje obecná nálada ve společnosti. Nepřijatelným se postupně stává každý názor, který jde proti srsti a naladění aktuálně nejhlasitější a nejvlivnější části veřejnosti.
Zkušenost s tím máme i v českém digitálním prostoru, kde byly například v době vrcholícího koronavirového nouzového stavu mazány některé příspěvky, jež prezentovaly menšinové a zjevně až příliš alternativní způsoby přístupu k situaci. Můžeme se pousmát, že zablokování vystoupení pár ezoteriků je marginálie, ale: jde přece o princip. Navíc – to součet jednotlivých a někdy i zdánlivě nepodstatných detailů tvoří celek.
Chránit a ovládat
Svobodě se postupně vytrhává jeden zub za druhým; aby vyhověla všem a nedotkla se ničích po/citů. Jako anestetikum je nadužíván rajský plyn s názvem „vyšší dobro“. A tak ani necekneme. Brzy budeme bezzubými dásněmi přežvykovat pouze korektní, nemastný, neslaný, bezkontaktní (v přeneseném i doslovném smyslu slova), omezený svět. A děje se to paradoxně ve jménu snahy dopřát všem tu správnou míru pocitu svobody.
Jako by se vycházelo z předpokladu, že lidé budou čím dál víc nesvéprávnější; bude třeba chránit je před zklamáním, mindráky, nekorektností… před dotykem reality. Neboť realita není vždycky politicky korektní, právě naopak; hovoří miliardami rozdílných hlasů, z nichž některé jsou provokativní, uštěpačné, oplzlé, hloupé, zlé… a mohou z/ranit, dotknout se integrity, světonázoru, citů…
Tak se hlavně nedotýkat a nedotknout se. Nikoho a ničeho. Uzavřít se do obalu obecně vyznávaných a trendy postojů, ať už si člověk myslí cokoliv. Otevřít se všeobjímající korektnosti a bezzubě se na sebe přes monitory a displeje, prohnáni skrz cenzurované aplikace, usmívat.
Budeme se díky tomu cítit chránění a budeme mít jasno v tom, co je správné. Co na tom, že přestaneme vyslovovat názory, jež nebudou v harmonii se sborovým mručením ostatních. Když je nebudeme moct říkat a budeme si díky výchově cenzurou vědomi toho, že nejsou žádoucí, budeme čím dál víc pochybovat o jejich správnosti a nakonec na ně zapomeneme. Naše cesta ke korektnosti bude dokonána, náš hlas se slije s dalšími v krásném proudu správného pohledu na svět. Sbormistrovi pak bude stačit třeba jen nepatrně změnit tempo a my okamžitě zareagujeme jako jeden muž/žena/ono/my.
Svoboda jako archaismus
Jako bychom byli svobodou (nejen) slova přesyceni, jsme unaveni z břemena osobní odpovědnosti, jež je s ní spojená. Navíc nám připadá tváří v tvář těm, co ji využívají k šíření pro nás nepřijatelných názorů, až příliš snadno zneužitelná. V nesprávných rukou může napáchat zlo, je proto záhodno byť i jen té možnosti předcházet. Právo každého říkat, co si myslí, bez ohledu na to, koho se tím může dotknout/ranit/ponížit/znevýhodnit…, jako by už svou podstatou patřilo do (nekorektní) minulosti.
Zdá se, že věříme, že stojíme před volbou. Buď svoboda slova, nebo lepší, správnější, spravedlivější, přátelštější, rovnoprávnější… (doplňte dle vašich osobních přání) svět.
Tato volba je přitom nesmyslná. Mít svůj názor, stát si za ním a zároveň jej dokázat kriticky nahlížet, případně revidovat. Ale mít ho. A nebát se mít ho. Nebát se říct ho nahlas. Stejně tak se nebát postihu za to, že jsem jiný/jiná/jiné. Že jsem sám sebou.
