Dřív švestky rostly kolem každého pangejtu. To už ale dávno není pravda. Ze základního a velmi obyčejného ovoce se stává vzácnost.
Sbal si svých pět švestek a běž! Tohle věkovité rčení pasovalo švestku na symbol nicotnosti. Pět švestek tu zastupuje zcela zanedbatelný majetek, který si dotyčný sváže do uzlíku během chvilky. Švestky rostly všude, byly zadarmo, tudíž dostupné i chudákům. A také vojákům.
Stačilo natáhnout ruku
Někdy od 16. století se na příkaz vrchnosti vysazovaly švestkové aleje kolem cest, aby vojáci procházející krajem mohli spočinout ve stínu stromů, a hlavně rychle zahnat hlad. Stačilo natáhnout ruku. Tehdy bývalo v českých zemích víc švestek než jabloní, podle některých pramenů až čtyřnásobně. Švestka hrála po staletí v tuzemské kuchyni klíčovou roli – jen si vzpomeňte na všemožné omáčky z kuchařských knih našich prababiček. Švestkami se často sladilo, sušené se mlsaly jako pochoutka, zasytily a dodaly rychlou energii. Švestka tu byla doma, přestože má vlastně původně „šikmé oči“ a kořeny kdesi na Kavkazu.
O expanzi švestek do Evropy se zasloužili hlavně Římané, kteří je sázeli cestou, když dobývali nová území. Díky nim se dostaly na Balkán, odkud pak během migrací Slovanů doputovaly i do našich končin. Ačkoli za skutečnou popularitu švestek u nás může až Karel IV., vedle vinné révy byly jednou z jeho pěstitelských priorit. I proto se jim leckde dodnes říká karlátka či kadlátka.
Švestky měl ale v oblibě i císař Rudolf II. Milovník alchymie pochopil, že švestka obstojí v tuhém i tekutém stavu, na sladko i na slano, teplá i studená, čerstvá i sušená.
České země byly ovocnářskou velmocí Evropy hodně dlouho, a to až do začátku 20. století. Pak přišla série několika těžkých ran, jež osud tohoto ovoce krutě poznamenaly. Je to tak trochu symbolický příběh, protože paralelně se švestkami trpěli i lidé.
Zatímco se v roce 1929 společnost hroutila pod tíhou hospodářské krize, švestky ten rok odskákaly následky arktických mrazů, které trvaly mnoho týdnů. Tehdy u nás docela zašla takřka polovina slivoní a ty, co přežily, musely o pár let později čelit dosud neznámé virové chorobě, jež se začala šířit Evropou. Má vcelku poetické jméno šarka (pozor, bez čárky nad A). Vím, že přirovnání k nástupu nacismu kulhá, ale tyhle jevy se odvíjely paralelně ve stejné době. Že by příroda reagovala na destruktivní společenský systém obdobnou destrukcí?
Místo švestek pšenice
Třetí fatální zásah pro českou švestku už byl jasně společensko-politický: pár let po válce se ovocnářství dostalo zcela mimo priority nové vlády. Přišla kolektivizace, rozoraly se meze a za své vzaly i stromy, které na nich rostly. Spolu s malými zemědělci zmizeli i ti, kdo se starali o sady, všichni skončili v hutích a na stavbách socialismu. Buldozery srovnaly sady se zemí, aby se mohla zasít pšenice a cukrová řepa… Někdy tehdy začala švestka mizet ze středních, ale i severních a západních Čech. Svůj status si uhájila třeba na osobitém Slovácku nebo Valašsku, kde žijí lidé poněkud zatvrzelejší a pevněji lpějí na starých hodnotách.
Dnes už se švestkové sady zase vysazují. Neděje se to nijak masově, ale někdo ten nápad občas dostane a poněkud paličatě ho uskuteční. Čeká ho pak boj se šarkou, kterou se nepodařilo docela vymýtit (stejně jako onu kulhající nacistickou paralelu). Ale i se šarkou dokáže švestka existovat. Zlikvidovat se nedá, ale dá se s ní žít – podléhají jen málo zdatní jedinci. Šlechtí se nové, odolnější odrůdy, už to sice nejsou ty staré dobré obyčejné švestky, ale jejich o něco bojovnější příbuzné. Ovšem díky alespoň za ně. Každopádně sbalit si dneska svých pět švestek už není taková legrace.
Recept: Švestkový crumble
Zkuste rychlý dezert, který je dobrý teplý i studený. Půl kila švestek omyjte, rozpulte, vypeckujte a naskládejte do pekáče vymazaného máslem. V mixéru si připravte drobenku: balíček kvalitních sušenek (asi 150 g) rozdrťte spolu se 100 g studeného másla nakrájeného na kousky a stejným množstvím třtinového cukru. Nasypte na švestky a pečte v troubě vyhřáté na 180 °C necelou půlhodinu. Drobenka zezlátne, švestky pustí šťávu, slast se dostaví hned vzápětí.
Autorka je šéfredaktorkou časopisu Gurmet, text byl původně publikován v tištěné verzi Reflexu č.35/2014.
