Před 21 lety Jaromír Jágr ve svých sloupcích pro časopis Reflex mimo jiné popisoval detaily jeho vztahu s Mariem Lemieux, který pro něj byl jedním z největších herních vlivů. A také dobrý přítel. Jenže zatímco Jarda a Mario táhli Pittsburgh kupředu gólově, bylo potřeba do týmu najít i dobrého bitkaře, protože v NHL si s vybruslováním nevystačíte. Další střípky z Jágrova 21 let starého deníčku budeme publikovat i po zbytek týdne. Tantokrát jde o jeho postřehy z ledna 2001.
Pokračování 2 / 5
4. 1. 2001
Je po prvním zápase nové éry Maria Lemieuxe. Porazili jsme Toronto 5:0 a celý Pittsburgh je na nohách. Třeba už příští zápas nám to nepůjde a Mario bude mít určitě zápasy, kdy nedá tři body, ale tohle jeho jediné vystoupení mi stačí k tomu, abych si znovu uvědomil, jaký je to hráč. Před zápasem mi říkal, abych všechny akce rozjížděl. "Chci si trochu zvyknout na tempo, budu hrát opatrněji, ber to na sebe," povídá mi. Já jsem mu hrozně moc přál, aby mu to vyšlo.
Když jsem se třeba po návratu z NHL představil na Kladně, měl jsem také trému a doufal, že mi spoluhráči pomohou. Věděl jsem, jak mu je. Nastupovali jsme na led a já mu nabídl, aby šel poslední. Ale on to odmítl. "Poslední chodíš přece ty," řekl mi a šel na led ještě před Jirkou Šlégrem. První třetinu hrál skvěle. Na ledě byl snad deset minut a okamžitě jsem si uvědomil, jak strašně pomáhá i mé hře. Najednou jsem měl na ledě tolik prostoru jako nikdy předtím. Když nehrál, hlídali mě obvykle dva hráči, jeden se ode mne nehnul na krok a další ho jistil. Teď se soustřeďují na Maria, takže já se mohu zezadu rozjet s pukem, což se mi nestalo ani nepamatuji.
Navíc má tu schopnost, že se neustále staví tak, aby se mu dalo přihrát. To je velmi důležité. Na některých věcech jsme se domlouvali předem. Když na mě například někdo vyrazí, posílám puk po mantinelu za branku a Mario si ho z druhé strany sebere. Ale protože má dlouhé ruce a všude dosáhne, těžko se brání, a hlavně na sebe soustřeďuje pozornost. A pak umí věci, které ostatní nedokážou. Například jeho první branka po návratu. Zavezl jsem puk do třetiny, uvolnil se a tušil jsem, že mi najíždí před bránu. Ještě když jsem se otáčel, uslyšel jsem jeho: "Jags!" Přihrál jsem mu a Mario rovnou z přihrávky vystřelil. Na rozdíl od jiných hráčů vyžaduje přihrávku tvrdou. Dokáže z ní vystřelit a střela je pak samozřejmě tvrdší. Tohle nikdo jiný nedokáže.
Ostatním spoluhráčům obyčejně přihrávám lehce, aby se jim lépe střílelo. Ale Mario chce, aby přihrávka byla co nejrychlejší. Dokáže si s ní poradit, a navíc získá čas. V kabině se nijak neprojevuje. Všechno funguje stejně jako dříve. Ale on je jiný. Úplně jsem žasl nad tím, jaké má svaly. V minulosti nikdy neposiloval. Teď je v posilovně téměř po každém tréninku. Navíc zůstává na ledě s náhradníky a bruslí. Dokonce trénuje starty a brzdy!
Jeho návrat mě hrozně potěšil. Je pro mě opravdu ctí nastupovat na led s takovým hokejistou, a když jsem se tak rozhlížel po kabině, všiml jsem si, jak imponuje i ostatním. Radost nemám pouze z jedné věci. Jsem totiž stoprocentně přesvědčen o tom, že Mario bude hrát za Kanadu na olympijských hrách.
Pokračování 3 / 5
11. 1. 2001
Jednou to přijít muselo. Prohráli jsme doma, a ještě k tomu s jedním z nejslabších mužstev. Porazil nás Montreal. Vlastně až tak slabý tým to není, poslední dobou se Canadiens zlepšili, ale my jsme byli trochu pod vlivem předchozích skvělých výsledků a utekl nám začátek. Hned v úvodu jsme dostali branku a v průběhu utkání jsme prohrávali až 1:4. Dotahovali jsme, ale nakonec jsme to nesrovnali, i když jsme v poslední třetině hráli pořád před jejich brankou. V kabině ani nebyla nijak pochmurná nálada, samozřejmě nás to mrzelo, měli jsme hodně šancí a nehráli úplně špatně, ale jejich brankář Theodore chytal skvěle. No nic, jede se dál.
V pondělí jsme hráli ve Washingtonu a v úterý v Bostonu. Poslední dobou pořád píšu o Mariovi a ani tentokrát nemohu jinak. Každý den mě totiž přesvědčuje o své genialitě. Lidi se mě hodně ptají, co si to spolu pořád povídáme, protože v českých novinách se téměř na všech fotografiích objevujeme společně. Je to prosté. Pořád mi radí. Řekne mi třeba, abych si najel před branku, že mi to tam hodí. Jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
V posledních zápasech jsme to takhle udělali několikrát. V útočném pásmu chodí často na buly, což soupeře vždy trochu poplete. Jak nevědí, co na nás mají hrát, tak se všichni nahrnou k Mariovi a najednou je všude spousta volného prostoru. Tak jsem si najížděl k bráně a sledoval, co Mario vyvede. On buly vyhrál, sám si nahodil puk k mantinelu, dojel ho a přihrál mi přesně před bránu! Byl jsem z toho tak vyvedený z míry, že jsem to pochopitelně nedal ...
Někdy také Mario překvapí brankáře tím, že vystřelí přímo z buly. Teď, proti Montrealu, to šlo dvakrát do šibenice a Theodore to kouskem ramene se štěstím vytáhl. Mario se pořád na ledě baví, i když na tréninku je stejný jako dříve. Chodí poslední z ledu, sundá ze sebe výstroj, a ještě jde do posilovny. Asi ho budu muset začít napodobovat. Trochu se tady v poslední době mluvilo o Barnabym. Několikrát požádal o výměnu do jiného mužstva, protože nehraje. Patří do čtvrté řady, a protože Hlinka často otočí jen tři lajny, Barnaby tam skočí třeba jen jednou. Měli jsme takovou malou schůzku: trenéři - tedy Hlinka a asistenti -, Mario a já.
Mluvili jsme o Barnabym a já jsem celkem otevřeně řekl, že takový hráč je podle mého soudu potřeba. Dokáže mužstvo vyburcovat, a když se nedaří, udělá rozruch třeba jen tím, že vyzve k souboji nejlepšího bitkaře soupeře. Řekl jsem, že bych rád, aby tu zůstal, a podobný názor má i Mario. Takže Barnaby zatím nikam nejde. I když záleží samozřejmě na trenérovi, zdali dostane víc šancí. Cítím se trochu unaven, ale jsem rád, že mi to v posledních zápasech docela šlo, chtěl bych se dostat do čela kanadského bodování, ale důležitější pro mě je, aby to šlo mužstvu. Hlavně Mario. Aby ho nikdo nezranil. A abych se já nezranil sám.
Pokračování 4 / 5
18. 1. 2000
Naše kolonie se pomalu rozpadá. Přišel jsem na trénink a potkám Jirku Šlégra. "Trejdovali mě," říká Guma. "Děláš si legraci," nevěřím mu. "Je to tak," povídá smutně. O ničem jsem neměl ani páru. Nevěděl jsem ani o tom, že vymění Šimíčka. Navíc byl Kraft přeřazen na farmu. Mario začíná úřadovat a logicky odcházejí Češi. Není se co divit. Je nás tady nejvíce. Nikdo se mnou o přestupech nemluvil, ale něco jsem tušil, už když Guma jeden zápas nehrál a v dalším nastoupil v první pětce. To se obvykle dělává, aby mužstvo, které o hráče usiluje, vidělo, že dostává kvalitního hokejistu. Guma musel cítit, že se něco stane. Měl smůlu, často jsme dostávali branky, když byl na ledě a vůbec za ně nemohl. V profesionálním sportu není místo na žádný sentiment.
Na druhé straně je za těmito výměnami vidět jasný záměr. Jsme připraveni na horší časy. Byli jsme hodně "měkké" mužstvo, každý si na nás dovoloval, hlavně po odpískání. Klidně přijeli před naši střídačku a začali nám nadávat. Věděli, že po nich nikdo nepůjde. Jedině snad Barnaby, ale ten nepatří do první ligy bitkařů. A najednou máme třímetrového McKennu a k němu přišel ještě větší zabiják - Oliwa. Rovněž Bonvie se umí slušně prát. Mario dává dohromady své staré kamarády. Už nám chybí jenom Ulf. Mám pocit, že Mario chce obnovit staré karetní partičky. Pamatuji si, jak hráli karty ještě ve staré sestavě. Samuelsson, Stevens a další. Kevin už je zpátky.
Ze začátku možná nastoupí v první lajně, pak se uvidí. Ale určitě by mohl být platný v přesilovce. Před brankou ho totiž nikdo neodstaví. O přestupech jsem dopředu nic nevěděl, ale rozumím jim. Mario dává dohromady hráče, kterým věří. Vždyť s nimi vyhrál Stanley Cup. Cítím, že mužstvo je nyní dobře složené. Ostré hochy jsme určitě potřebovali. Ještě nám chybí jeden vysoký obránce. S naší kolonií to samozřejmě trochu zamávalo, ale takový je hokej. Když jsem je tak viděl, musel jsem se smát. Přišel jsem na trénink a čtyři Češi se vyděšeni rozcvičovali v koutku kabiny. "To ten nový rok hezky začíná. Dva dny a tři Češi jsou v pr....," povídá kdosi. Už jsem byl otočen, a ještě než jsem vybuchl smíchem, někdo další dodal: "A to je teprve začátek!"
Pokračování 5 / 5
25. 1. 2000
Mám pocit, že už začaly zápasy play-offs. Všechno kolem tak působí. V základní části se totiž hraje úplně jinak. Padá hodně branek, méně se brání, atmosféra je uvolněnější. Když se prohraje, tak se nic neděje. Další zápas je pozítří. Ale play-offs, to je něco jiného. Napadlo mě, že až to opravdu začne, budeme na to připraveni. Hlavním důvodem je totiž Mario. Kamkoliv přijedeme, máme pocit, že tam všichni proti nám hrají jako o život.
Naposledy v Chicagu. Možná že takhle by to v play-offs mohlo opravdu vypadat. Když jsem přišel do NHL, říkali mi: "Počkej, až o něco půjde, to bude tempo!" Pak jsem tam vlezl, Coffey mi přihrál puk a v následující vteřině už jsem ho neměl. A za chvíli znovu. A to nemluvím o tom, když se hraje power play minutu před koncem. Na vteřinku zaváháš a už visíš na mantinelu. V Chicagu to tak vypadalo. Hrálo se ve velkém tempu a dobře se bránilo. Za celý zápas jsme vystřelili jen devatenáctkrát, ale padlo nám to tam, když jsme potřebovali. Opět se potvrdilo, co jsme předpokládali. Když nás s Mariem budou tvrdě střežit, bude mít druhá lajna více prostoru a může to rozhodnout. Příchod Maria tedy nepomohl jenom mně, ale třeba i Martinu Strakovi, který teď hraje opravdu skvěle.
Hodně se mluví o tom, jaká je role trenéra Hlinky. Mario sice ovlivňuje složení týmu, ale Hlinka je pořád koučem a hraje se podle něj. Když nás kdysi vedl Scotty Bowman, Mario a spol. mu zakázali chodit na trénink, takže Scotty prakticky jenom při zápase střídal hráče. A to ještě třeba zavolal na Maria, který byl v té době na ledě snad celých pět minut: "Mario, střídáme," Mario jenom zvedl obočí a Scotty volal: "Dobrý, dobrý, ještě tam zůstaň." Hlinka možná není úplně spokojen s tím, jak se mužstvo obměnilo, třeba odchod Jirky Šlégra ho asi trochu mrzí, ale zase rozumí tomu, že mužstvo musí být vyvážené. A na druhou stranu jako správný trenér pracuje s tím, co má. Nikdo mu do jeho řemesla nemluví.
Mám pocit, že s tímto mužstvem bychom mohli ve Stanley Cupu uspět, tedy pokud se někdo nezraní. Z ostrých hochů čekáme ještě na příchod Oliwy, který má problémy s rukou, ale doplnit bychom potřebovali snad jen o jednoho obránce. Možná namítnete, že když jsme v tak optimálním složení, proč jsme ze tří posledních zápasů venku vyhráli jenom jednou? Vždyť vám říkám, že v play-offs je to něco úplně jiného...
