Pět měsíců po podepsání Versailleské mírové smlouvy Německem 27. listopadu 1919, podepsal předseda bulharské vlády Alexandr Stambolijski mírovou smlouvu na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine. Podle jejích klauzulí přišla jeho země nejen o všechna teritoria dobytá během první světové války, do níž vstoupila po boku ústředních mocností 14. října 1915, tedy Makedonii a Dobrudžu, ale ještě k tomu o celé egejské pobřeží, jakož i území nabyté roku 1915 od Turecka.
Pro zemi pod Rodopy znamenal neuillyský mír „druhou národní katastrofu“ (ta první následovala v důsledku prohrané druhé balkánské války) a pocit nezaslouženě hlubokého národního ponížení. Neuillyská smlouva sice, pravda, garantovala Bulharsku obchodní přístup k Egejskému moři, jenže text nestanovil, jakým způsobem se to má stát, a tudíž se toto ustanovení v praxi nikdy neuskutečnilo.
Vítězové si nahrabali
Spojenci nejprve svěřili západní Trácii spolu s nejvýchodnější částí Egejské Makedonie pod správu dohodových mocností a poté ji roku 1920 předali Řecku, jež tak rozšířilo svou rozlohu o 6500 kilometrů čtverečních (5,6 procenta bulharského území) a rozrostlo se o 300 tisíc obyvatel (6,1 procenta bulharské populace). Zkrátka nepřišlo ani nedávno vzniklé Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina SHS, od roku 1929 Království Jugoslávie). Připadly mu takzvané západní krajiny (zapadni pokrajnini) – oblast Caribrodu, území při horním toku Nišavy a Bosilegradsko. Království SHS kromě toho získalo část území okolo Petriče v Pirinské Makedonii. Dohromady to představovalo 2500 kilometrů čtverečních (2,1 procenta bulharského teritoria) a 100 000 obyvatel (2,1 procenta bulharského obyvatelstva).
Mírová smlouva z Neuilly navíc chudému a první světovou válkou vyčerpanému Bulharsku předepsala astronomické reparace ve výši 2,25 miliardy zlatých franků splatných do 37 let. Bulharsko muselo každoročně odvádět vítězům 50 tisíc tun uhlí a kompenzovat jim za Velké války rekvírovaný a usmrcený dobytek. Pro ilustraci připomeňme, že sofijská vláda uvedla v odpovědi na dotaz Mezinárodního úřadu práce Společnosti národů, že ze 400 tisíc zmobilizovaných za první světové války bulharská armáda ztratila 32 772 mrtvých a nezvěstných (ale mnohem věrohodnější jsou odhady autorů americké Encyklopedie první světové války z roku 2005, podle nichž ozbrojené síly tohoto balkánského státu ztratily 101 224 vojáků padlých a zemřelých – tedy 3,09krát víc), 155 026 raněných a 152 390 zajatých a nezvěstných, k nimž je třeba připočítat 275 tisíc civilistů zemřelých hlady následkem epidemií a bojové činnosti. Poručík Jiří Tretjakov sestavil pro Vožického „Kroniku světové války 1914–1919 Přehlednou tabulku světové války a jejích následků, podle úředních dat“, z níž vyplývalo, že včetně poklesu porodů a úmrtnosti obyvatelstva v zázemí přišlo Bulharsko asi o 400 tisíc osob a válečné škody dosáhly do 1. května 1919 osmi set miliónů dolarů.
Neméně tíživá byla rovněž vojenská ustanovení smlouvy, jež připravila poraženého téměř zcela o vojenské námořnictvo, letectvo, těžké zbraně a moderní bojovou techniku. Zakazovala mu doplňovat armádu pravidelnými odvody a směl mít pouze malé profesionální vojsko v počtu 20 tisíc osob, s připočtením policie a pohraniční stráže 33 tisíc mužů.
Pocit bezpráví a pokoření
Nespravedlivé podmínky neuillyské smlouvy vedly k nárůstu radikálních sil. „Nespokojenost zleva“, ztělesňovaná Bulharským zemědělským lidovým svazem a komunisty, se domáhala přísného potrestání viníků válečné tragédie, což by ještě bylo docela pochopitelné. Avšak objevila se také „nespokojenost zprava“.
Pravicové skupiny z řad poražených stran a z armády vyhozených důstojníků využily neúspěchu Stambolijského politiky sbližování s dohodovými mocnostmi a svalovaly národní katastrofu na „domácí zrádce“, kteří neuillyskou smlouvu podepsali. Tak se zrodila legenda nápadně připomínající německý mýtus o „ráně nožem do zad“. Podle těchto hlasatelů carská armáda nebyla poražena v poli, nýbrž napřed rozložena a pak zrazena socialisty (komunisty), pacifisty, zemědělci a „agenty Dohody“, přesněji řečeno Srbska, již vyvolali radomirskou vzpouru. Devátého června 1923 Stambolijského vládu svrhl převrat, Stambolijského mučili a 14. června popravili.
Díky prudkým změnám v mezinárodní situaci svitly Bulharsku naděje na lepší časy. Soluňská smlouva z 31. července 1938 vojenská omezení neuillyské smlouvy zrušila. Byla vyhlášena všeobecná branná povinnost, jíž podléhali muži od 20 do 47 let, z čehož půldruhého roku připadalo na základní službu. V roce 1939 měla carská armáda už čtyři sbory, deset pěších divizí a dvě jezdecké, úhrnem zhruba 70 tisíc vojáků. Obrodilo se i vojenské letectvo. Hůř to vypadalo s válečným loďstvem. Roku 1939 disponovalo pouze čtyřmi zastaralými malými torpédovkami a dvěma malými strážními loděmi.
Neuillyská mírová smlouva, stejně jako celý versailleský systém prokázaly, že ponížit poraženého přespříliš jenom zadělává na budoucí závažné problémy a krize. Nacistické Německo se za versailleský diktát pomstilo měrou vrchovatou. Bulharsko mělo naštěstí podstatně omezenější možnosti.
