Sejde se Maďar, Polák a Čech, aby si vypravovali svoje zážitky z doby komunismu. „Když jsme v šestapadesátém stříleli na Rusáky…,“ vzpomíná Maďar na povstání v roce 1956. „Když jsme v osmdesátém roce stávkovali…,“ vypravuje Polák o vzniku nezávislého odborového svazu Solidarita. Pak se obrátí na Čecha: „A co vy, jak jste bojovali s komunisty?“ Čech chvíli přemýšlí a pak připustí, že v Československu se nic takového nedělo, žádné ozbrojené povstání ani stávky nebo velké protikomunistické demonstrace se tu nekonaly. „Jak to?“ ptají se Maďar s Polákem. „U nás to bylo zakázané!“ vysvětlí Čech.
Trpký vtip jako by narážel s patřičnou (a vcelku sympatickou) sebeironií na českou národní povahu, respektive na to, co za ni bývá stereotypně považováno. Jenomže, je to skutečně tak? Jak vůbec vypadala v moderních dějinách česká politická demonstrace? A je pravda, jak se občas tvrdí a naznačuje výše zmíněný vtip, že Češi demonstrují obvykle jen tehdy, když se to smí?
Smrt kněžny a kočičiny
Za první, byť klidnou demonstraci v českých moderních dějinách lze podle historika Jiřího Raka považovat pohřeb Josefa Jungmanna v listopadu 1847. „Působivá byla zejména velká účast lidu. Národní hnutí si ověřilo svou sílu. Podle vzpomínky mladého Josefa Václava Friče svolal tatínek po pohřbu celou rodinu a s radostným pohnutím prohlásil, že je nás velká síla a nic už nás nezastaví,“ vypravuje Jiří Rak.
Události bouřlivého roku 1848 na českém území odstartovalo jen o několik týdnů později, přesně 11. března 1848, nepovolené protestní shromáždění ve Svatováclavských lázních, na němž byla přijata petice s českými národními a politickými požadavky. „Následovala veřejná shromáždění při odjezdu deputace s českými požadavky do Vídně, pak její vítání při příjezdu, smuteční bohoslužby za vídeňské padlé i veřejné bohoslužby a průvody během Slovanského sjezdu.“
Právě po mši konané 12. června 1848 na zaplněném Koňském trhu, nynějším Václavském náměstí, zamířil dav k vojenskému velitelství v Celetné ulici. Bylo půl páté odpoledne. Manželka vojenského velitele Českého království, kněžna Marie Eleonora Windischgrätzová, se chtěla zřejmě na vlastní oči přesvědčit, co se děje na ulici, a přistoupila k oknu vedoucímu z budovy velitelství na Ovocný trh. Ozval se výstřel. Sklo okenní tabulky se roztříštilo a kněžna oblíbená pro svou dobročinnost padla k zemi. Okamžitě bylo jasné, že zásah je fatální. Kulka pronikla lebkou u kořene nosu, zasáhla mozek a uvízla hluboko za levým uchem.
Ihned začalo pátrání po vrahovi. V hostinci a hotelu U zlatého anděla byl zadržen polský kníže Lubomirski, účastník právě probíhajícího Slovanského sjezdu. Záhy byl pro nedostatek jakýchkoliv důkazů propuštěn.
Dalším zatčeným se stal čtyřiadvacetiletý student pražské techniky Maxmilián Maux. Vlastnil loveckou pušku, kterou přinesl už na dopolední bohoslužbu na Koňském trhu. Vyhrožoval maršálu Windischgrätzovi smrtí. Později byl během potyček u Prašné brány zraněn šavlí na hlavě.
Jenže potom je vyjmuta z hlavy kněžny smrtící kulka a po další expertize je zřejmé, že z Mauxovy lovecké pušky rána rozhodně nevyšla. Přesto je student vězněn do poloviny září.
Skutečný střelec nebude nikdy dopaden. Podle výzkumu současných forenzních odborníků šlo pravděpodobně o nešťastnou náhodu způsobenou zbloudilou kulkou.
Ale pojďme dál. V roce 1848 se objevuje nová forma protestu. „Šlo o demonstrace vedené proti neoblíbeným osobnostem, většinou pod jejich okny, takzvané kočičiny, německy Katzerei. Spočívaly v mňoukání, provolání hanby a vůbec dělání rámusu,“ popisuje Jiří Rak.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
