Mrtvolu slušivě oblékl. Pak ji strčil do pytle a nacpal do kanálu | Reflex.cz
nahoru

Mrtvolu slušivě oblékl. Pak ji strčil do pytle a nacpal do kanálu

Dan Hrubý22. května 2019 • 15:50
Ilustrační snímek
Ilustrační snímek
• foto: 
Wikimedia

Byl prosinec roku 1884, když se rozlehlo malostranskou ulicí zděšené volání dvojice žen: „Lidé, pomozte, vražda, vražda!“ V kanále jen nedaleko sněmovny a místodržitelství objevily mrtvolu muže.

V sobotu krátce po poledni vyšla hokynářka Němcová ze svého krámu, aby vylila do stoky překryté železnou mříží kyblík pomejí. „Bylo jí nápadno, že voda ve stoce, která má v těch místech veliký spád, neodtéká, nýbrž státi zůstává. Upozornila na to svou sousedku. Obě vlily opětně vodu do stoky a znovu shledaly, že neodtéká. Na to přinesly z krámu bidélko a hrabaly ve stoce tak dlouho, až voda úplně odtekla. Tu naskytl se jim děsný pohled. Spatřily dvě lidské nohy.“

Hned také věděly, o koho jde. Byly to přece jen čtyři dny, co beze stopy zmizel Václav Petráň, jedenapadesátiletý majitel malostranského hostince U Krále Brabantského.

Marně bušila na dveře

„Petráň byl starý mládenec, muž řádný, svědomitý a pracovitý. Ve svém bytě bydlel sám,“ líčily malostranské události Národní listy. „Domácnost obstarávala mu stařičká teta jeho Barbora Löfflerová. Přicházela do bytu každého dne dopoledne a připravivši oběd i večeři, odcházela obyčejně k páté hodině večer.“

Ve středu přišla Barbora Löfflerová jako obvykle kolem jedenácté dopoledne. Tentokrát však nalezla hostinec zamčený. To bylo zvláštní. Žena klepala, poté silou bušila na dveře. Marně. Stará žena začala tušit neštěstí a přivolala policii.

Ta nechala hostinec zámečníkem otevřít. Jenomže uvnitř ve velké hostinské místnosti i v pokoji, ve kterém hostinský přespával, bylo vše alespoň na pohled v úplném pořádku. „Pouze dle zmuchlaných peřin v posteli zdálo se, jako by někdo do nich byl na okamžik vržen.“

Policisté prohlédli také sklep a půdu. Po hostinském ani stopy. Rozběhlo se vyšetřování, v jehož čele stál vrchní kriminální rada Václav Olič.

Bledý obličej mnohé prozradil

Byla to Petráňova teta, stará Barbora Löfflerová, kdo jako první upozornil policii na šestadvacetiletého Antonína Hrdličku. Bývalého hostinského U Krále Brabantského, který v červenci 1884 podnik za úplatu 75 zlatých Petráňovi přenechal. Jenže peníze rychle utratil a nezbylo mu než postupně zastavovat to málo, co mu z osobního majetku ještě zbylo.

Hrdlička je „prostřední zavalité postavy, obličeje bledého, v němž lze snadno poznati známky nočních toulek a nezřízeného života. Pod nosem má malé knírky. Má pověst neurvalého rváče a karbaníka. Když utratil celé věno své ženy, vyhnal ji a udržoval poměr s ženštinami nekalé pověsti,“ popsaly Petráňova předchůdce Národní listy.

Policisté se začali v okolí Hrdličky poptávat a nestačili se divit. Ukázalo se, že během několika posledních dnů vyplatil zastavené předměty za 27 zlatých a 50 krejcarů. Dokonce si pronajal nový byt v právě dokončeném luxusním činžáku na Vinohradech a zaplatil dopředu 14 zlatých nájemného. Navíc nebyl osudné noci doma. Přišel až ráno, měl obličej rozdrásaný a na otázku příbuzného, jak ke svému zranění přišel, odvětil, že upadl v parku.

V sobotu kolem páté odpoledne byl Hrdlička ve svém vinohradském bytě zatčen. Výslech vedený radou Oličem trval pět hodin. Kolem desáté večer se Antonín Hrdlička přiznal. „Vrah dal se do usedavého pláče a třásl se na celém těle. Byla mu poskytnuta chvíle oddechu, načež vylíčil průběh vraždy.“

Mrtvolu strčil do pytle

Do malostranského hostince U Krále Brabantského Hrdlička pravidelně docházel i poté, co ho prodal. Všechno tu dobře znal. Věděl, kde Petráň spí a kde ukrývá cenné věci. Měl dokonce svazek klíčů, který svému nástupci nepředal, a věděl, kdy přesně koná malostranský četník pravidelnou obchůzku okolní ulicí. To vše rozhodlo. Bude krást. V noci z úterý na středu se ukryl za kašnou, jež místním lidem sloužila za zdroj pitné vody, a čekal, až z hostince U Krále Brabantského odejdou poslední návštěvníci.

„Přibližně ve tři hodiny ráno otevřel dveře domu, zavřel je za sebou a v průjezdu si zul boty. Potom odebral se potichu do ložnice Petráňovy, věda dobře, že ten má uložené peníze v neuzamčeném kufru. Poněvadž byla velká tma, klopýtl prý o stolici, kterou na zem porazil,“ popisuje list následující události.

„Hřmotem probuzen vyskočil Petráň z postele, popadl zloděje za krk a mrštil jím o zem. Hrdlička bránil se, uchvátil Petráně za hrdlo a vší silou jej škrtil. Také Petráň bojoval prý s nasazením všech sil, rozdrápal útočníkovi obličej, a pokud mohl, volal o pomoc. Hrdlička sebral všechny své síly a dál škrtil Petráně, až tento ducha vypustil.“

Teprve potom rozžal vrah svíčku a vybral z kufru peníze. „Na to ustlal prý v rozechvění postel a hleděl i nábytek urovnati. Mrtvole obul boty, oblékl ji a strčil do pytle. Na to otevřel dveře, vynesl mrtvolu do průjezdu, zavřel pak šenkovnu, zhasl svíčku a otevřel vrata, jež pak za sebou zase zavřel.“

Nyní se Antonín Hrdlička ocitl s tělem v pytli před hostincem. Jenže co dál? „Mrtvolu dovlekl k otvoru stoky, jejíž mříž nemohl však otevříti. Táhl tudíž mrtvolu k druhému otvoru v Thunovské uličce, kde mříž otevřel, mrtvolu hodil dolů a otvor mříží zaklopil.“

Bylo asi půl páté ráno. Na ulici se začali objevovat první chodci, když se Hrdlička vydal k domovu. Klíče od hostince hodil z Karlova mostu do Vltavy. Nejspíš tam jsou dodnes.

Dan Hrubý




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější