Stavba jaderné ponorky začala ve sverdlovské loděnici v roce 1992 a ruské námořnictvo ji do užívání dostalo v květnu 1994. Na plné nasazení si musela počkat až do 30. prosince 1994.
Ponorky této kategorie byly největší útočná plavidla – délka 155 metrů a čtyřpodlažní dispozice představovaly opravdu špičku techniky. Tvůrci uváděli, že díky vnějšímu trupu z niklchromové oceli o síle 8,5 mm a druhému "jistícímu" plášti tloušťky 5 cm jsou tyto ponorky prakticky nepotopitelné.
K-141 Kursk (v kódu NATO označována jako Oscar-II) působil v arktické oblasti a měl důležitou pozici ve strategii Ruska. Potíží ovšem byl nedostatek financí, proto byla údržba v mnoha směrech spíše symbolická. Vlastně jediná odpovídající pozornost se věnovala bojovému vybavení. Například záchranné systémy byly víceméně přehlíženy.
Své období slávy si Kursk vybral v roce 1999. Operoval ve Středomoří a pod velením kapitána Gennadije Petroviče Ljačina během konfliktu v Kosovu monitoroval pohyb americké 6. flotily válečného námořnictva. Šlo o průzkumnou misi se špionážním podtónem, kterou posádka splnila tak dobře, že kapitán se stal v Rusku vojenskou celebritou. Nikdo však netušil, že šlo o labutí píseň chlouby ruského Severního loďstva.
