Byla zima roku 1909, když se dvacetiletá dcera šafáře v Jílovém u Prahy Františka S. seznámila s tehdy sedmadvacetiletým holičským pomocníkem Václavem Paroubkem. Ten měl děvče opravdu rád a „nejednou vyjádřil se před kamarády, že by se oženil hned, kdyby rodiče milenky jeho k tomu svolili, a že by bez Františky nemohl být ani živ.
Zároveň však žárlil na ni nesmírně. Při taneční zábavě, když jeden sladovník vzal ji do kola, došel k němu a vytáhnuv z kapsy browning, významně podotkl, že půjde-li mu kdo do cesty, může se životem zúčtovat.“ Tak alespoň popisovala holičovu rozporuplnou povahu Národní politika.
Byla to právě prchlivost a vůbec nemístná prudkost, pro kterou neměli rodiče Františky mladého Paroubka rádi. Domlouvali své dceři, aby vztah s holičským pomocníkem ukončila. A jakkoli to nebývá v podobných případech zvykem, ta souhlasila. Paroubkovi se začala vyhýbat.
Jenže ten se nehodlal ani v nejmenším vzdát. Ostatně by to odporovalo jeho zarputilé povaze. Nadbíhal Františce, jak jen mohl, vyhledával místa, na která dívka chodila, psal jí, prosil – a nakonec také vyhrožoval. Má prý revolver a udělá všemu konec.
Osudné chvíle nastaly v podvečer 19. srpna, když Paroubek potkal Františku na hlavním náměstí v Jílovém. Procházela se tu se svou přítelkyní Annou Sobotníkovou. Mezi oběma – pronásledovanou dívkou a žárlivcem – se odehrál následující rozhovor.
Nejprve Paroubek na adresu kritického mínění rodičů vyhrkl: „Věříte tomu posud nebo ne?“
Františka: „Dejte mi pokoj!“
Paroubek: „Tak tedy nevěříte ani mně?“
Františka: „Nevěřím žádnému, jen sobě!“
Paroubek: „Pak tedy jste mě falešně podváděla!“
Vzápětí se nad malebným a jindy tak klidným náměstím středočeského maloměsta ozvala rána. Paroubek ze vzdálenosti sotva dvaceti centimetrů na dívku vystřelil. „Ta vzkřikla, chytila se rukou za prsa a vběhnuvše do průjezdu nejbližšího domu klesla mrtva k zemi“.
Holičský pomocník byl dopaden druhý den v polích mezi nedalekými Hodkovicemi a Zlatníky. Policista se ho optal: „Vy jste zastřelil včera v Jílovém šafářovu dceru?“ A Paroubek ihned vše přiznal: „Ano, bouchl jsem do ní a potom do sebe. Když to nespustilo, utíkal jsem pryč.“ Že je Františka mrtva, Paroubek dosud nevěděl.
Soud zasedl na přelomu září a října 1910. A děly se věci. Nejprve si Paroubek svou „výrazně sympatickou tváří“ vydobyl náklonnost poroty. Poté zazářil obhajovací řeči a vůbec právní dovedností holičův obhájce doktor Bas. Porota nato odmítla žalobu vinící holičského pomocníka z vraždy. Podle zástupců lidu šlo o pouhé zabití. Předseda senátu, vrchní rada Bartheldy odsoudil Václava Paroubka ke třem letům vězení.
