Ostrov Nazino se nachází na řece Ob v Tomské oblasti. V květnu roku 1933 tam bylo odvezeno téměř 5 tisíc vězňů (některé zdroje uvádějí až 6 tisíc). Na malém ostrově nechali vězňům jen několik pytlů mouky. Jednalo se především o vězně potrestané za drobnou kriminalitu (pokud se muž či žena neidentifikovali platným dokladem na vyzvání policie, hrozil za to gulag – takových „provinilců“ tam bylo mnoho), další skupina pak tvořila politické vězně.
Podmínky na ostrově byly více než děsivé – vězňům se nedostávalo žádného jídla, přístřeší ani vhodného ošacení (pohybujeme se přitom v oblasti západní Sibiře). V táboře se rozmohl kanibalismus, nemoci a hlad.
Vzpomínka z ostrova je jen pro silné povahy: „Na ostrově byl strážce jménem Kosťa Venikov, mladík. Seznámil se tam s dívkou, kterou tam poslali. Jednou si Kosťa na chvíli odskočil a dívka zůstala chvíli o samotě. Vězňové ji přivázali ke stromu a odřezali jí prsa, svaly… Všechno, co šlo sníst. Když se Kosťa vrátil, ještě žila. Snažil se ji zachránit, ale ztratila příliš mnoho krve.“
Až v roce 1989 se zjistilo, že vězni odvezení do odlehlé oblasti, byli součástí jakéhosi zrůdného pokusu, který měl testovat jejich schopnost přežití v podmínkách, které znamenaly jistou smrt. Místo si získalo přezdívku ostrov kanibalů, přesto nikdo dlouho nevěřil, že se tento zrůdný pokus skutečně odehrál.
Český historik Dušan Třeštík v Zápisníku časopisu Dějiny a současnost uvedl, že legendy o ostrově kanibalů pronikly dokonce do ruského samizdatu. Třeštík také píše, že až v roce 2002 byla objevena zpráva určená samotnému Stalinovi, která „potvrzovala vše, co se o ostrově kanibalů vyprávělo“.
Systém nápravně-pracovních táborů, známých tehdy i nyní pod zkratkou gulag, začal vznikat z rozhodnutí Rady lidových komisařů v roce 1929. Bylo to přesně před 89 lety, 11. července. Eufemistickým zdůvodněním pro zřízení táborů se stalo heslo kolonizace – šlo prý o to, osídlit odlehlé části široké sovětské krajiny.
Historik Andrej Zubov nazývá období stalinského teroru jakousi řízenou despocií, kde lidský život přestal mít sebemenší hodnotu – šlo pouze o to, co nejtužším způsobem zocelit režim a zlikvidovat jeho odpůrce, ale také potenciální odpůrce, jakými byli především rolníci a inteligence. Symbolem stalinského útlaku se sice staly Kolyma (která se dostala i do literatury prostřednictvím působivých povídek Varlama Šalamova), nesmyslná stavba Bělomořsko-baltského kanálu či Vorkuta a Norilsk.
