nahoru

Poslední ofenzíva rakousko-uherské armády v historii. Na Piavě statečně bojovali vyhladovělí vojáci

Jaroslav Šajtar15. června 2018 • 10:50
Italští vojáci v Bitvě na Piavě
Italští vojáci v Bitvě na Piavě
• foto: 
ČTK

Povzbuzeno debaklem italské armády u Caporetta, vystoupením Ruska z války a počátečními pronikavými úspěchy Ludendorffovy ofenzívy na západní frontě, rozhodlo se rakousko-uherské vrchní velitelství armády (AOK) následovat svého všestranně silnějšího, hospodářsky vyspělejšího a vojensky úspěšnějšího německého spojence a zasadit otřeseným „makarónům“ drtivý úder, ačkoli nepřítel měl početní převahu. Poslední ofenzíva začala 15. června 1918.

Podunajská monarchie potřebovala za každou cenu uspět, neboť její ztráty hrozivě narůstaly. Jedenatřicátého března 1918 zveřejnil c. a k. Úřad pro válečnou statistiku seznam ztrát zachycující stav ke konci roku 1917, podle něhož padlo 334 169 vojáků (z toho 189 654, tedy 56,7 %, z Předlitavska, 134 505, což bylo 40,3 %, ze Zalitavska a 10 010, tj. tři procenta, z Bosny a Hercegoviny), 284 132 zemřelo a 873 989 zůstávalo nezvěstných (hejtman Dr. Wilhelm Winkler, ministerský tajemník Německorakouského státního úřadu pro vojenství a pražský rodák, ve svém díle Ztráty rakousko-uherské monarchie na mrtvých podle národností z roku 1919 odhadoval, že dvě třetiny z nich je třeba pokládat za mrtvé, takže celkový počet mrtvých činí 1,2 miliónu).

Poměr sil a prostředků

K 15. červnu 1918, kdy AOK spustilo ofenzívu, tvořilo rakousko-uherská polní vojska na jihozápadním (italském) válčišti 48 až 49 divizí, tj. 642 a půl praporu, 73 sesednutých jezdeckých pluků, 53 jezdeckých eskadron, 6833 děl (5135 lehkých, 1242 středních, 94 těžkých a 362 protiletadlových) a 280 letounů. Ve čtyřech armádách se nalézalo celkem 946 000 vojáků.

Proti nim stojící polní síly čítaly 55 až 56 divizí včetně československé (legionářské) 6. pěší divize, tedy 725 praporů, 100 jezdeckých eskadron, 7550 děl (3486 lehkých, 3540 těžkých a 524 protiletadlových) a 524 letounů. Je třeba zdůraznit, že zatímco početní stav italského pěšího praporu dosahoval až 900 mužů a roty 120 až 160 osob, rakousko-uherský prapor měl pouhých 400 mužů a rota čtyřicet až padesát.

Přímluva Einsteina ani Churchilla nezabrala. Komunisté oběsili Miladu Horákovou po…

Hladový voják – žádný voják

Na rozdíl od vojáků Dohody, vydatně zásobených americkými konzervami, trápil mužstvo císaře pána všudypřítomný hlad. V lednu 1918 nastalo tzv. hladové období, kdy se stravní dávky snižovaly každý týden. Frontový voják obdržel ráno a večer černou kávu (zpočátku zrnkovou, poté už jen z náhražky) a špatný kukuřičný chleba.

V poledne se posílil polévkou se stále vzácnějšími kousky hovězího masa. Tuto nevábnou stravu doplňovala nekvalitní sušená zelenina, mužstvem přezdívaná podle rozřezaných košťálů „ostnatý drát“. Někdy klesal denní příděl pro vojáka v zákopu na 120 gramů kukuřičného chleba a 70 gramů masa. Jindy sice bylo chleba víc, zato však žádné maso. Umějí si dnes lidé vůbec představit, že za takovýchto vyživovacích podmínek museli vojáci bojovat?

Před ofenzívou na Piavě se na jaře výživa sice přechodně zlepšila, ovšem denní přídavek 120 gramů masa a půl kila chleba nepředstavoval nic zázračného, a navíc se situace brzy opět zhoršila. Přesto se řada vojáků na útok za Piavu paradoxně těšila, neboť po loňském triumfálním pochodu Benátskem jim vyvstávaly před očima proviantní sklady prchající italské armády nabité k prasknutí.

Jak vypadala hořká realita, ukazuje rozkaz velitele „vídeňské“ 13. střelecké divize, jenž nechal na vlastní triko porazit třicet koní beztak natolik podvyživených, že nemohli sloužit k tahu, a z jejich masa dal připravit trvanlivý salám, který před zahájením útoku rozdal vojákům na přilepšenou.

První světová válka ve filmu. 10 nejlepších snímků o Velké válce, které byste měli vidět

Jak to vypadalo s morálkou

Navzdory těmto závažným potížím Italové o svých rakousko-uherských protivnících smýšleli s respektem. Jelikož u nás dodnes přežívá, mírně řečeno, prvorepublikové povrchní, někdy až vyloženě tendenční a nepravdivé hodnocení c. a k. armády za Velké války, ocitujme pomůcku o jejím bojovém chování vydanou velitelstvím italské 3. armády po jedenácté bitvě na Soči v létě 1917:

Napadeny útokem protivníka bojují jednotky ukázněně a s pudem sebezáchovy. Propaganda zášti k Itálii je pronikavá a neúnavná. Po zvýšení podílu mužstva slovanské národnosti – máme nyní před sebou 60 procent Slovanů, 16 procent Maďarů, 13 procent Němců a 11 procent Rumunů – jsme očekávali, že u jejich jednotek poklesne vůle k odporu. Dosavadní zkušenosti nám však říkají, že titíž Slované, kteří se na jiných frontách vzdávají, se na naší frontě bijí se zvláštní tvrdošíjností. Připomeňme jen Čechy, kteří bojují zvláště svéhlavě a nechávají se raději ve svých úkrytech zabít, než aby se vzdali.

Nadporučík Karel Štverák z 29. pěší divize, jenž po zranění a amputaci ruky odmítl přeložení do invalidity a válku dokončil v bojové linii, oficíry, jak je známe z Haškova Švejka, opravdu nepřipomíná.

Německý zmocněnec u AOK generál August von Cramon hodnotil ve svých memoárech morálku rakousko-uherské armády před její poslední ofenzívou následovně: Útočný duch, jak se potvrzovalo ze všech stran, byl velmi dobrý. Důstojníci i mužstvo byli připraveni tak jako v prvních měsících války znovu změřit svoje síly s Italy.

V květnu 1918 Němci zahnali spojence až k Remeši a vyděsili Paříž. Proč to nerozhodlo…

Bitva o slunovratu

Jelikož rakouští velitelé, polní maršálové Franz Conrad von Hötzendorf v Tridentsku a Svetozar Boroëvić (Borojević) von Bojna na Piavě, původem pravoslavný Srb, jenž se však považoval za Chorvata a předvídavě se stavěl proti ofenzívě, prosazovali přednost vlastních úseků fronty a náčelník generálního štábu generálplukovník Arthur Arz von Straußenburg mezi ně rozdělil zálohy, poslední ofenzíva habsburské armády skončila 23. června jak porážkou v Tridentsku v bitvě u Asiaga, tak nezdarem na Piavě. Bitvu o slunovratu (battaglia del solstizio, jak ji nazývali „makaróni“) nebo také druhou bitvu na Piavě vyhráli Italové a jejich britští a francouzští dohodoví spojenci.

Nelze přitom kategoricky prohlásit, že by Rakušané bojovali nějak špatně nebo že by, jak je zvláště u nás pořád zakotveno v myšlení mnoha lidí, důstojníci císaře pána byli pouze neschopní tupci. Podmaršálek Ludwig Goiginger, velitel „montellského“ XXIV. sboru a nejúspěšnější sborový velitel červnové ofenzívy roku 1918, vedl boje i návrat svých vojsk za řeku tak obratně, že za to obdržel nesmírně ceněný a vzácně udělovaný rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie.

V červnu 1918 začali Spojenci obracet vývoj první světové války. Ovšem za cenu…

Výsledky poslední ofenzívy

Nemenší schopnosti prokázali rovněž rakousko-uherští letci, čelící bezmála dvojnásobné početní, a navíc i technické převaze Spojenců. Nárokovali si sestřelení 43 letounů a dvou balónů při vlastní ztrátě 31 letadel a jednoho balónu.

Italové si nárokovali sestřelení 72 letounů a pěti balónů, avšak tuto radost kalila smrt jejich největšího stíhacího esa první světové války, majora Franceska Baraccy, ověnčeného 34 přiznanými vzdušnými vítězstvími, jenž zahynul při útoku proti Montellu 19. června, a těžká zranění čtvrtého nejúspěšnějšího italského stíhacího esa Velké války, majícího na kontě 21 vzdušných vítězství, poručíka Flavia Torella Baracchiniho, která utrpěl 25. června a jež ho vyřadila z boje až do uzavření příměří.

Po skončení bojů nastal neradostný čas bilancovat. O jejich intenzitě nejlépe vypovídá, že rakousko-uherská armáda utrpěla od 14. do 25. června 1918 nenahraditelné ztráty na živé síle, vyjádřené 11 643 mrtvými, 80 582 raněnými, 24 508 nemocnými a 25 547 nezvěstnými, jež představovali hlavně zajatí a utonulí, úhrnem tedy 142 550 vojáků. Z toho na 11. armádu (bez XV. sboru) připadalo 63 080 osob, na 6. armádu (s XV. sborem) 20 870 a na Sočskou armádu 58 600. Italské Comando Supremo hlásilo celkové ztráty ve výši 85 628 mužů vyřazených z boje, z toho 6111 mrtvých, 27 661 raněných a 51 856 nezvěstných. O počtu nemocných se hlášení nezmiňovalo.

Sexy Dancers po 20 letech vystoupí na festivalu Metronome. Hlavní hvězdou budou The…

Statečná prohra

Je zajímavé, že zatímco Rakušané svou poslední ofenzívu vnímali jasně jako porážku, pro dohodové představitele znamenal útok přes Piavu důkaz, že habsburská armáda zůstává ještě pořád nebezpečným soupeřem. Vojenský historik Josef Fučík zhodnotil její výkon ve své knize Piava 1918 s uznáním:

Co je u rakousko-uherských polních sil z června 1918 nutno zvlášť vyzdvihnout, je jich úpornost a houževnatost. Zcela jednoznačně se projevila při násilném přechodu přes mohutný vodní tok. Během devíti dnů přešlo čtrnáct pěších divizí při velké vodě, za rostoucí početní převahy protivníka, jeho nepřetržité dělostřelecké palby, zmíněné vzdušné nadvlády a vlastní materiální nouze dvakrát Piavu, aniž by daly početnému soupeři příležitost využít této situace pro své vítězství.

Do srpna 1918 zmobilizovalo Rakousko-Uhersko sedm a čtvrt miliónu mužů, což představovalo 13,82 procenta veškerého obyvatelstva, kdežto mobilizační úsilí Itálie činilo 16,19 procenta populace.

Nový italský vrchní velitel generál Armando Diaz odmítl přes nátlak Dohody využít zhroucení poslední ofenzívy c. a k. armády k protiútoku a své mínění změnil až po rozhodujících vítězstvích spojeneckých armád na západní frontě.

Alkohol ve fotografiích: Podívejte se, jak Češi pili na přelomu tisíciletí
Kauza Čapí hnízdo chronologicky: Jak to bylo s dotací, proč Babiše šetřil OLAF i…

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,550
21,760
28,530
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější