Španělská vláda Manuela Godoye, jenž upřednostnil spolupráci se zemí galského kohouta s perspektivou rozdělení mnohem menšího souseda – Portugalska –, a francouzská vláda Napoleona Bonaparta se smlouvou z Fontainebleau, uzavřenou 27. října 1807, dohodly na rozdělení země Lusovců. Napoleonova armáda vstoupila na Pyrenejský poloostrov, aby ji okupovala v součinnosti se Španěly. Hned další rok, 2. května, ale Španělé povstali.
Francouzský císař se snažil prezentovat nikoli jako dobyvatel, nýbrž osvoboditel. „Zrušil jsem tento inkviziční soud, proti němuž věk i Evropa se odvolávají. Kněží mají vést svědomí, ale nemají provádět žádnou vnější a tělesnou spravedlnost na občanech. Potlačil jsem feudální práva a každý bude moci zřizovat hospody, pece, mlýny, lovy tuňáků a jiných ryb a dát svobodnou vzpruhu svému průmyslu. Sobectví, bohatství a prospěch malého počtu lidí škodily více vaší orbě než horka psích dnů. Ježto jen jediný je Bůh, jen jedna má být ve státě spravedlnost. Všechna zvláštní práva byla násilím uchvácena a byla na odpor právům národa; zničil jsem je... Dnešní generace se může různit ve svém mínění, příliš vášní vloženo do hry; ale vaši vnuci mi budou žehnat jako vašemu obroditeli; v počet památných dnů položí dny, kdy jsem se objevil mezi vámi, a od těchto dnů se bude čítat zdar Španělska.“
Jenže Napoleon se tentokrát hodně přepočítal. Hrdý a temperamentní španělský národ mu odpověděl po svém.
Španělská armáda v roce 1808
Profesionální vojsko tvořilo 87 200 pěšáků, 16 600 jezdců, 7000 dělostřelců a 1200 ženistů. Dále existovaly zálohy o síle 32 500 mužů rozdělených do 43 pluků. Pérez Galdós popsal španělskou armádu v Andalusii následovně: „Jednotky pravidelné španělské armády, sem tam se Švýcary a Valony, polní jednotky, jež byly výkvětem španělských vojsk, provinční regimenty, které o válce nic nevěděly, avšak byly ochotny se naučit válčit, ctihodní občané, povětšině velmi zdatní v loveckém umění a zpravidla obdivuhodní střelci, a konečně pašeráci, lumpové, lenoši, kteří se v žáru onoho patriotického nadšení, jež ovládalo zemi, stali bojovníky.“ Zhruba tak lze charakterizovat celkový lidský potenciál španělské národní armády během války za nezávislost.
Povstání v Madridu
Expediční sbor maršála Joachima Murata obsadil 23. března 1808 španělskou metropoli, kde však 2. května téhož roku vypuklo protifrancouzské povstání, jež odstartovalo válku za nezávislost. Jeho pacifikaci zaplatilo životem 150 Francouzů a nejméně 400 Španělů.
Napoleon sesadil z trůnu Bourbony a dosadil na něj svého bratra Josefa. Následovalo další lidové povstání. Zpočátku se zdálo, že si s ním francouzská armáda poradí. Čtrnáctého července 1808 porazil maršál Jean-Baptiste Bessières v bitvě u Mediny del Río Seco silnější španělské vojsko a šest dní nato vstoupil Josef Bonaparte do hlavního města. Následovalo však něco do té doby nevídaného: partyzáni a pravidelné pluky generála Franciska Javiera Castañose v počtu 29 770 mužů obklíčili 19. července u andaluského Bailénu dvaadvacetitisícovou divizi generála Pierra Duponta a 22. července ji přiměli ke kapitulaci. V zajetí se ocitlo 17 635 Francouzů, z nichž jenom 2500 je přežilo.
Katechismus španělských kazatelů
Obě strany, jak kortesy, hlásající občanské svobody, tak i katolická církev, ztělesňující náboženské tmářství, jakkoli stály proti sobě ve svých cílech, se shodly na společné obraně proti okupantům. Katoličtí kazatelé rozněcovali nenávist proti vetřelcům neskrývaným náboženským fanatismem:
„Rci mi, mé dítě, kdo jsi?“ „Španěl z milosti Boží.“ „Kdo nepřítel jest naší blaženosti?“ „Císař Francouzů.“ „Kolik má přirozeností?“ „Dvě, přirozenost lidskou a ďábelskou.“ „Kolik je císařů Francie?“ „Jeden skutečný ve třech klamných podobách.“ „Jak se jmenují?“ „Napoleon, Murat a Manuel Godoy.“ „Který z nich je nejhorší?“ „Všichni tři stejně.“ „Odkud zplozen Napoleon?“ „Z hříchu.“ „Murat?“ „Z Napoleona.“ „A Godoy?“ „Ze smilstva obou.“ „Jaký jest duch prvního?“ „Pýcha a panovačnost.“ „Druhého?“ „Loupež a ukrutnost.“ „Třetího?“ „Lakota, proradnost a nevědomost.“ „Kdo jsou Francouzi?“ „Bývalí křesťané změnění v kacíře.“ „Je hříchem vydat na smrt Francouze?“ „Nikoli, otče; člověk si nebe získá, zabije-li jednoho z těchto kacířských psů.“ „Jaký trest zaslouží Španěl, který nekoná svou povinnost?“ „Smrt a hanbu zrádců.“ „Kdo zbaví nás našich nepřátel?“ „Vzájemná důvěra a zbraně.“
Na scénu přicházejí Britové a Napoleon
Prvního srpna 1808 se v zálivu Mondego v Portugalsku vylodil britský čtrnáctitisícový expediční sbor generála Sira Arthura Wellesleyho, budoucího vítěze od Waterloo vévody Wellingtona, jejž posílily 2000 Portugalců, a podpořil protifrancouzské povstání. Francouzi pod velením generála Andoche Junota kapitulovali 30. srpna v Cintře.
Francouzský císař nehodlal nečinně přihlížet, 7. listopadu jeho armáda, čítající 127 300 vojáků, vpadla do Španělska a rozdrtila jeho armádu 10. listopadu u Burgosu a 30. u Somosierry. Čtvrtého prosince obsadila podruhé Madrid a Bonaparte znovu dosadil na trůn Josefa. V lednu následujícího roku přinutili Francouzi britská vojska generála Sira Johna Moorea k evakuaci Španělska. To už ale Napoleon z této země odjel. Zůstala v ní silná okupační armáda, jež roku 1812 měla 395 345 vojáků z celkového počtu 1 046 567, jimiž Napoleon disponoval, která však nedokázala potlačit nelítostnou gerilovou válku. Španělé se nezastavili ani před otravováním studní.
V dubnu 1809 se Britové pod Wellesleyho velením znovu vylodili v Portugalsku a dobyli Lisabon. Ústup vojsk maršála Nicolase Jeana de Dieu Soulta ze země Lusovců strhl na ústup z Galície rovněž armádu maršála Michela Neye. Boje na Iberském poloostrově pokračovaly s proměnlivým štěstím až do roku 1813, kdy britsko-portugalsko-španělská vojska pod velením 1. vévody z Wellingtonu porazila 21. června Francouze v bitvě u Vitorie a zatlačila je za Pyreneje. Následujícího roku poloostrovní válka definitivně skončila.
Chmurná bilance
Kromě ruského tažení roku 1812 nestála žádná z napoleonských válek tolik lidských životů jako poloostrovní v letech 1808 až 1814. Bylo v ní svedeno 60 hlavních bitev a 30 hlavních obléhání. Podrobné a přesné údaje jsou k dispozici jen o britských ztrátách. Vojáci Spojeného království přišli od 25. prosince 1810 do 25. května 1814 na Pyrenejském poloostrově a v jižní Francii o 940 důstojníků a 34 690 příslušníků mužstva mrtvých ze všech příčin a 2208 důstojníků a 30 221 příslušníků mužstva raněných. Z toho 357 důstojníků a 23 696 příslušníků mužstva skosily nemoci. Padlo nejméně 25 000 španělských guerrillas. Španělský politik, odpůrce monarchie a v roce 1873 krátce prezident republiky Francisco Pi y Margall psal ve svém díle Velké politické otřesy ve Španělsku: „Válka za nezávislost stála Španělsko 300 000 lidských životů.“ B. C. Urlanis oceňuje ztráty Portugalců na 7000 padlých.
Nejnižší odhady přisuzují Francouzům 180 000 mrtvých, ty nejvyšší jsou několikanásobně vyšší. Micheal Clodfelter soudí, že ztráty všech zúčastněných národů, vojáků, partyzánů i civilistů, v poloostrovní válce ze všech příčin (zdaleka nejvíc obětí připadlo na nemoci) mohly převýšit milión životů!
Bojové ztráty Napoleonovy armády ve španělské (poloostrovní) válce podle Ztrát na životech v moderních válkách Gastona Bodarta
| Rok | Strana | Padlí a zemřelí | Ranění | ÚHRNEM |
| 1808 | Francouzi | 7000 | 23 000 | 30 000 |
| Spojenci | 1800 | 5200 | 7000 | |
| Celkem | 8800 | 28 200 | 37 000 | |
| 1809 | Francouzi | 13 000 | 36 000 | 49 000 |
| Spojenci | 6000 | 16 000 | 22 000 | |
| Celkem | 19 000 | 52 000 | 71 000 | |
| 1810 | Francouzi | 10 300 | 23 700 | 34 000 |
| Spojenci | 2000 | 5800 | 7800 | |
| Celkem | 12 300 | 29 500 | 41 800 | |
| 1811 | Francouzi | 15 000 | 33 000 | 48 000 |
| Spojenci | 2000 | 6000 | 8000 | |
| Celkem | 17 000 | 39 000 | 56 000 | |
| 1812 | Francouzi | 10 000 | 28 000 | 38 000 |
| Spojenci | 1500 | 4500 | 6000 | |
| Celkem | 11 500 | 32 500 | 44 000 | |
| 1813 | Francouzi | 17 500 | 40 000 | 57 500 |
| Spojenci | 1000 | 4000 | 5000 | |
| Celkem | 18 500 | 44 000 | 62 500 | |
| 1814 | Francouzi | 4000 | 12 000 | 16 000 |
| Spojenci | - | - | - | |
| Celkem | 4000 | 12 000 | 16 000 | |
| ÚHRNEM | 91 000 | 237 000 | 328 000* |
*Z toho 12 531 důstojníků (3093 padlých a zemřelých na zranění a 9438 raněných). Podle historicko-statistické studie Borise Cezareviče Urlanise Války a evropské obyvatelstvo dalších 300 000 vojáků (250 000 francouzských a 50 000 spojeneckých) zemřelo na nemoci.
