Rumburská vzpoura 1918: 100 let od vzpoury českých vojáků, která skončila popravami | Reflex.cz
nahoru

Protiválečné vystoupení českých vojáků během Rumburské vzpoury v roce 1918 skončilo jejich popravami

Jaroslav Šajtar21. května 2018 • 09:33
Jedenadvacátého května 1918 došlo v severočeském Rumburku k protiválečnému vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády.
Jedenadvacátého května 1918 došlo v severočeském Rumburku k protiválečnému vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády.
• foto: 
Profimedia.cz

Jedenadvacátého května 1918 došlo v severočeském Rumburku k protiválečnému vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády. Po vzpouře námořníků v boce Kotorské, jež začala před více než třemi měsíci, to byla další závažná revolta v branné moci podunajské monarchie, signalizující její hlubokou krizi.

Vojáci zprvu reagovali hlavně na mizerné zásobování, vedoucí až k hladovění, nevyplacený žold a šikanování ze strany německých důstojníků.

Spontánní vzpoura

Vojáci v Rumburku se začali bouřit po šesté hodině ráno, kdy 65 mužů vedených Františkem Nohou vypovědělo velitelům poslušnost. Proti rozkazu nastoupit beze zbraně totiž na ranní nástup nastoupili s puškami. Ke vzpouře se přidávali další a další muži, až se jejich souhrnný počet rozrostl na sedm set.

I když revolta vypukla zcela spontánně, její vůdcové rychle kontaktovali české vojáky královéhradeckého 18. pěšího pluku, umístěné v České Lípě. Hrozilo reálné nebezpečí, že jiskra vzpoury zachvátí další oblasti, což by pro dualistické mocnářství mohlo mít nedozírné následky, jelikož v posledním roce první světové války panovala v českých zemích natolik napjatá atmosféra, že strašidlo revoluce je obcházelo.

Před 100 lety bylo Německo blízko vítězství v první světové válce. Pak ale udělalo…

Exemplárně potrestat!

Vzbouřenci se zmocnili Rumburka a poté vyrazili na pochod k Novému Boru, kde je však obklíčili vojáci dosud věrní císaři, a to včetně příslušníků zmíněného královéhradeckého 18. pěšího pluku, kteří je rozprášili.

Nastalo nemilosrdné účtování. Za vůdce vzpoury byli kromě ani ne čtyřiadvacetiletého dobřanského rodáka Františka Nohy označeni rovněž třiadvacetiletý Stanislav Vodička, řečený Stanko, a Vojtěch Kovář, jež 29. května 1918 časně ráno zastřelili.

Tím se však vojenská justice nespokojila. Stanné soudy v Rumburku a Novém Boru odsoudily k trestu smrti rovněž Jakuba Bernarda, Jiřího Kováře, Jakuba Nejdla, Františka Poura, Jana Pelnáře, Antonína Šťastného a Jindřicha Švehlu, jejichž životy ukončila popravčí četa pro změnu večer 29. května.

Dalším čtrnácti odsouzencům k smrti rozsudek zmírnili na mnohaletý žalář. Z více než 580 obviněných vzbouřenců 116 putovalo za trest na frontu a zbytek skončil ve vězení terezínské pevnosti. Sedm z deseti popravených účastníků rumburské vzpoury je pochováno na hřbitově v Novém Boru.

Zdravě agresivní Donald Trump. Jak se nemilosrdný manažer stal prezidentem USA

Přeživší rebelové ostrouhali

Třicátého května 1932 Vojenská kancelář prezidenta republiky odpověděla, že „ministerstvo národní obrany nedoporučuje vyhověti žádosti Sdružení rumburských vzbouřenců a bývalých příslušníků střeleckého pluku 7 v Plzni o povolení slyšení u pana presidenta republiky vzhledem k tomu, že vojenská správa na základě prostudování písemného materiálu o rumburské vzpouře, zvláště pak soudních spisů, zaujala v této otázce negativní stanovisko.

1. Rumburská vzpoura nebyla aktem národnostním, respektive nesměřovala proti rakousko-uherskému státu z důvodu bojů za národní osvobození, nýbrž rumburská vzpoura byla vojenskou hladovou vzpourou, vyplývající jednak z důvodů materiálních, jednak z nevůle odejíti na frontu. Osnovatelé byli většinou vojíni, bývalí zajatci, kteří v zajetí do československého zahraničního vojska nevstoupili a dali přednost návratu ze zajetí při výměně zajatců (po uzavření brestlitevského míru se vrátilo z ruského zajetí 725 000 příslušníků rakousko-uherské armády; dodejme, že podle rakouských údajů ruské zajetí nepřežilo 385 000 až 400 000 vojáků císaře pána, což představovalo zhruba až třetinu jejich celkového počtu v Rusku. Dodnes není jednoznačně zodpovězena otázka, nakolik propuštěnce ovlivnil revoluční kvas v této zemi – pozn. J. Š.) a účasti v bojích za národní osvobození.

2. Vojenská správa nemůže podporovati snahu Sdružení o uznání rumburské vzpoury z důvodů výchovných. Uznání vojenské vzpoury tohoto druhu působilo by jistě neblaze na vojenskou kázeň.“ Logika prvorepublikové vojenské správy je, mírně řečeno, poněkud svérázná. Dezertéři z rakousko-uherských ozbrojených sil, kteří vstoupili do legií a bojovali proti svým bývalým druhům ve zbrani, byli po válce oslavováni jako hrdinové, zatímco „národně neuvědomělí“ vzbouřenci se nedočkali ani slyšení u hlavy státu.

V roce 1964 natočil Martin Frič o těchto událostech výborný film Hvězda zvaná Pelyněk se skvělým hereckým obsazením.

Bitva u Bachmače: Českoslovenští legionáři dosáhli před 100 lety jednoho z…
Bude mít česká hymna dvě sloky? Poslechněte si nové verze národní hymny

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,660
22,380
28,610
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější