Deset mužů z Hradu: Václav Klaus - poslední mohykán mezi prezidenty | Reflex.cz
nahoru

Deset mužů z Hradu: Václav Klaus - poslední mohykán mezi prezidenty

Josef Mlejnek ml.2. března 2018 • 16:30
Deset mužů z Hradu: Václav Klaus - poslední mohykán mezi prezidenty
foto: Profimedia.cz

Při historicky prvním jednání delegace Občanského fóra s posledním komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem v Obecním domě 26. listopadu 1989 došlo hned na začátku k drobnému faux pas. Václav Havel představil člena své delegace Václava Klause slovy: „To je doktor Volf.“ Když ho Václav Klaus opravil, uvedl Václav Havel vše na pravou míru: „Promiňte mi, chtěl jsem říct Klaus, ekonom z Prognostického ústavu.“

Tehdy to vypadalo jako nevinné přeřeknutí, jaké se člověku běžně přihodí i v mnohem méně vypjatých situacích. A nelze v něm samozřejmě hledat kauzální příčinu dodnes velmi napjatých vztahů mezi oběma muži. Některé náhody však s odstupem času přestanou jako náhody vyhlížet. Stejně jako se nikdy nedozvíme, jakou roli sehrála v prvních revolučních dnech roku 1989 slečna Drahomíra Dražská, která pustila do světa zprávu o mrtvém studentovi, musíme i tuto revoluční „náhodu“ ponechat bez vysvětlení. Kdyby se však ukázalo, že celý polistopadový vývoj probíhal podle scénáře neznámého dramatika, nemohl budoucí vnímání Václava Klause očima Václava Havla předznamenat lépe. Klaus – původce všeho zla, Klaus – doktor Vlk.

Vlastík Klein

Havlovo Odcházení není jen hrou o konci kariéry jednoho významného politika, neboť má především zachytit smrt starých časů a příchod nové modernity, dravé, nesmlouvavé a děsivě obhroublé, symbolizované zde – například – zvukem motorové pily kácející višňový sad, vyzváněním mobilu a vizí výstavby jakéhosi multifunkčního polycentra. Slovy Moci bezmocných z roku 1978, hra zachycuje triumf „static­kého komplexu ztuchlých, koncepčně rozbředlých a po­liticky účelově jednajících masových politických stran [...]; složitých struktur skrytě manipulují­cích a expanzívních ohnisek kumulace kapitálu; všudypřítomného diktátu konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celé té povodně informací“.

Ty zku*vená štětko aneb Ruský cirkus kolem prezidentských voleb
Johana Kudrnová 1. března 2018 • 13:46

Ty zku*vená štětko aneb Ruský cirkus kolem prezidentských voleb

Příchod nového marasmu personifikuje postava jménem Vlastík Klein. Nejen iniciály jeho jména svádějí k jednoduchému výkladu, že jím Havel zachycuje samotného Václava Klause. Nicméně i Václav Havel si musel povšimnout, že Václav Klaus svým životním stylem do doby okázalého konzumu, korupce a bezskrupulózního kořistnictví jaksi nezapadá.

Ovšem Havel nikdy Klausovi nepřestal vyčítat, že k „transformačnímu neštěstí“ výrazně přispěl svým ekonomistním vnímáním světa, necitlivostí k významu práva, kultury, dějinné tradice a podobně. Václav Klaus je v tomto kontextu jakýmsi komiksovým „doktorem Volfmanem“, šíleným profesorem, jenž vypustil z láhve džina „trhu bez přívlastků“, který pak za sebou zanechává spoušť.

Zhruba taková je Havlova argumentace jejich sporu o devadesátá léta, jenž je dodnes jednou z hlavních konfliktních os české politiky i společenské diskuse.

Konec epochy

Smutek nad koncem jisté epochy ve stejném roce, kdy Havel dopsal Odcházení, vyjádřil i jeho hlavní politický sok a nástupce na Pražském hradě Václav Klaus. V „dvojnekrologu“ Ingmara Bergmana a Michelangela Antonioniho, který vyšel v Lidových novinách druhého srpna 2007 pod titulkem „Konec starých dobrých časů?“, Klaus píše, že oba filmoví režiséři byli spolutvůrci celé „jeho“ epochy: „Byla to doba stále ještě moderní, nikoli postmoderní. Jisté hodnoty ještě měly svou platnost, ještě nebyly relativizovány, a tím zásadně zpochybněny. Velikánové byli velikány a jako takoví byli respektováni. Nebylo možné je přehlížet, každý se s nimi musel tak či onak vypořádat – profesně i zcela osobně. [...] Nabídka, zejména v našem, komunismem sevřeném světě, byla sice daleko omezenější, ale díky tomu i obsáhnutelnější. Základní věci prostě nebylo možné přehlédnout. Neexistovala televize, alespoň ne jako masový jev. Četli jsme, asi daleko více než dnes, chodili jsme na výstavy a do divadel, ale dominoval film. Byl hlavním prostředkem utváření norem, osobních vzorů a vzorců chování, byl účinnou cestou nastolování otázek i formulování odpovědí. [...] Z velikánů, kteří nás ve filmu nejvíce ovlivňovali (a nezemřeli už dávno jako Fellini, Visconti či Buńuel), až do dnešních dnů ‚vydrželi‘ právě Bergman a Antonioni. Nevím, jestli svou dobu ‚přežili‘, nebo jestli právě tím, že ještě žili, umožňovali, aby tato doba stále trvala. Chci věřit, že platilo to druhé.“

Klausův závěr o vztahu trvání jisté epochy a trvání pozemské existence těch, kteří ji reprezentují, lze vztáhnout i na něj samotného a jeho domnělého antipoda Václava Havla. Pokud oni dva odejdou z veřejného života, skončí jedna epocha. Nikoliv náhodou se sešli v šedesátých letech v časopisu Tvář, a byť se oba potkali až za sametové revoluce a záhy se vyprofilovali jako velcí soupeři, mají přesto společného mnohem více, než by byli ochotni připustit.

Patří ke stejné době, v níž se ještě názory formují a tříbí kolem nějaké revue či časopisu, kdy lidé ještě čtou hodně knihy a diskutují o nich, kdy se i od výtvarného umění, hudby a filmu očekává především hledání odpovědí na otázky lidské existence. K době, kdy i obraz a zvuk jsou ještě nositeli nějakého závažného sdělení.

Maďarská škola vymývání mozků: Dvě třetiny lidí věří, že existuje strana, která neexistuje

To se projevilo i v pěti letech Klausova prezidentství (2003–2008), během nichž český prezident proslul zprvu jako kritik byrokratizace a přílišného stupně integrace Evropské unie, posléze jako oponent teorie o globálním oteplování, respektive tvrzení o hlavním podílu lidské činnosti na tomto jevu.

Většina „polemik“ s Klausem však měla docela ubohé „věcné jádro“: spočívala v tvrzení, že Václav Klaus stojí buď proti „celé Evropě“, anebo proti „panelu všech vědců“, a že Česká republika má kvůli tomu mezinárodní ostudu. Jen málokdo z Klausových oponentů dokázal opravdu věcně argumentovat. To samozřejmě vůbec nedokazuje pravdivost Klausových názorů, dokládá to však intelektuální ochablost české společnosti skoro dvacet let po převratu.

Satisfakce

Někdejší ministr financí a pozdější premiér Václav Klaus dokázal v úřadu prezidenta něco, v co mnozí nevěřili – změnit vlastní politický profil. Namísto stranického politika, který společnost rozděluje na zhruba třetinu zapálených sympatizantů a dvě třetiny místy až zavilých odpůrců, se na Hradě objevil konsensuální, někdy až všelidový „otec národa“. Není sice zdaleka tak nadstranický, jakým by se veřejnosti i médiím rád jevil, ale když už intervenuje, tak opatrně a ve skrytu.

Česko vlastní Němci. Skuteční muži odešli a založili Slovensko, tvrdí poradce tureckého…

Stabilní stranický systém v podhradí jako by Václavu Klausovi poskytoval historickou satisfakci v jeho sporu s Václavem Havlem o podobu české polistopadové demokracie: namísto neformálních struktur klasické politické strany. Jenže slova Václava Havla vyřčená roku 1978 na adresu politického stranictví – „komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky účelově jednajících politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyva­zujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti“ – padnou na současnou českou politiku jako ulitá.

I samotnému Václavu Klausovi byl koncept široce rozkročené všeobjímající catch-all party vždy proti srsti. „Změnila se také doba, jsou jiné úkoly, přestává dominovat elementární pravolevé politické téma. Což já říkám nerad, protože ho pořád zastávám a vím, že bych ho uměl obhajovat. [...] Ten spor se ale dneska začíná vést trošku jinudy a také ODS se v něm podle mého názoru už pohybuje někde jinde. Jestli se mě ptáte, zda je to vývoj v souladu s mými představami, pak říkám, že není,“ prohlásil v rozhovoru pro časopis Týden osmého ledna 2007.

Ideová rozbředlost, bezbřehá svoboda, společnost, v níž si jeho slovy „všichni hned tykají“, Klausovi nesedí, nejsou z jeho světa, který – zdá se – definitivně mizí.

Český dům na olympiádě v Koreji navštívili Kim Čong-un a Donald Trump
Milionář z Hradu. Kolik bere český prezident?
Petr Sokol 18. února 2018 • 13:10

Milionář z Hradu. Kolik bere český prezident?

Josef Mlejnek ml.



Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2019

Program Jak koupit vstupenky a passy Hosté a hvězdy Historie Ubytování během festivalu Brigáda Hlavní soutěž Soutěž dokumentů Filmy 2018

54. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary začne v pátek 28. června. Mimo soutěže se představí řada nejen českých premiér. Časopis Reflex přiveze unikátní film Moje Svoboda. Hlavní hvězdou festivalu bude americká herečka Julianne Moore. Do Varů se po dvou letech vrací i Casey Affleck a mezi hvězdami bude i Patricia Clarkson.

Vybíráme z placeného obsahu
PREMIUM X Bohumil Pečinka: Andrej Babiš vítězí. Zatím... Kdo ale stojí proti babišismu?
PREMIUM X Obrácení hříšného Polykače: Z pašeráka, který v žaludku převážel hašiš, se stal pracující vzorný otec
PREMIUM X Zelený Raoul č. 1253 - Vémolice
11. června 2019 • 15:33

Zelený Raoul č. 1253 - Vémolice

PREMIUM X Novináři se začali bát!
11. června 2019 • 14:17

Novináři se začali bát!

PREMIUM X Obří laboratoř kreativity umělců, to je Pražské Quadrien­nale, největší světová výstava divadelní scénografie

Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější