nahoru

Před 180 lety začala cesta plzeňského ležáku do světa

Zdeněk Vacek 5. října 2022 • 06:20
Před 180 lety začala cesta plzeňského ležáku do světa
foto: Archív Plzeňského Prazdroje

Před 180 lety uvařil sládek Josef Groll spodně kvašené pivo a nechal je 30 dní zrát – zrodil se ležák. Pražský krejčí Pinkas se po dvou vědrech moku z pivovaru v Plzni stal hostinským, roku 1856 zachutnalo plzeňské Vídeňákům a o 17 let později doputovalo 15 věder po 60 litrech do USA. Formanské povozy ustoupily vagónům, lodím a autům včetně elektromobilů.

Na piva plzeňského typu, zvaná pils, v současné době připadá 70 procent světové produkce „tekutého chleba“. Jejich etalonem je již od roku 1842 Plzeňský Prazdroj neboli Pilsner Urquell, který za svoji výjimečnost vděčí především prvnímu sládkovi Josefu Grollovi. Ten totiž uvařil zcela jiné pivo, než bývalo do té doby v Plzni zvykem. Místo obvyklého svrchního kvašení s výsledky velmi proměnlivé kvality vsadil na spodní kvasnice, vyžadující teplotu kolem 10 °C. Unikátní byl také následný proces třicetidenního zrání.

Prvními opěrnými body ctitelů a znalců lahodného moku se pochopitelně staly hospody na území královského města Plzně. Jeho strategická poloha na Via Carolina usnadňovala již od 13. století dopravní spojení s Prahou a západní Evropou. Slávu plzeňského piva tak začali velmi záhy šířit plzeňští formani, kteří kromě spedice se zbožím sami čile obchodovali. K nej­úspěšnějším patřil Martin Salz­mann, díky němuž se plzeňský ležák prosadil v Praze. V dubnu 1843 totiž Salzmann přivezl svému příteli Pinkasovi dvě vědra, na jejichž dně onen krejčí objevil radostnější budoucnost. Pověsil krejčovinu na hřebík a otevřel si první pražskou hospodu s ležákem na čepu.

Chlazené vagóny

Od počátku se vařily dva druhy piv: lehčí, výčepní, a prémiový ležák, dvanáctka prazdroj. Ta byla dodávána výhradně do lepších podniků, garantujících kvalitní péči o pivo i vyšší kulturu stolování. Není náhodou, že již roku 1853 se v Pražských novinách objevila varování před plagiáty plzeňského ležáku.

Do Vídně, hlavního města rakousko-uherské monarchie, prazdroj díky formanům pronikl s třináctiletým zpožděním za Prahou. V Salvátorově ulici č. 379 v osmnáctém obvodu vyčepoval hostinský Josef Šedivý 65 věder, což byla vídeňská míra odpovídající 60,125 litru. Pražané tehdy vypili 22 300 věder, na Plzeň připadlo 14 260 historických jednotek duté míry.

Sice se potvrdilo, že ani zoufale pomalá formanská doprava na velké vzdálenosti kvalitě prazdroje neškodí, nicméně distribuci piva ve velkém stylu umožnilo až otevření železniční trati z Plzně do Furthu (1861). O rok později přibylo spojení do Prahy, odkud náklad ve vagónech pokračoval do Vídně. Agilní pivovarníci si od dráhy operativně pronajali vagóny a upravili je pro přepravu výčepního piva i dvanáctky. Vybudováním vlečky usnadnili manipulaci nejen se sudy, ale koleje položili i k Velkému boleveckému rybníku, jehož led postačil k chlazení po celou sezónu.

Půl století své existence podnik oslavil osmdesátkou vagónů od pražského Ringhoffera, v létě chlazených ledem a v zimě naopak zateplených vystláním slámou. Jeho speciál s briketovým topením zazářil na Světové výstavě v Paříži (1900). Měšťanský pivovar v ­Plzni provozoval také vlastní parní lokomotivu, pokřtěnou pěnivým mokem na Gambrinus, a dokonce železniční opravárenské dílny. Do vypuknutí první světové války flotilu rozšířila čtyři nákladní auta, fortel Plzeňáků reprezentovaly také elegantní karosérie zhotovené místní firmou Václava Brožíka. Vozový park se podstatně rozšířil v období první republiky, kdy jej doplnily první elektromobily. Provoz na noční proud totiž vyšel mnohem levněji než na benzín, roli sehrál i lokální patriotismus – šlo o výrobky místní Škodovky.

Za oceán v amerikánech

Vítězné tažení za hranicemi své širší vlasti zahájilo plzeňské již před 160 lety: 24. června 1862 doputovalo do Paříže 19 věder ležáku. Na tamní výstavě, navštívené mimo jiné Alexandrem Dumasem, Julesem Vernem, Henrikem Ibsenem či Lvem Nikolajevičem Tolstým (ochutnali? neochutnali?), se pěnivý mok dobře uvedl a k 1. lednu 1869 bylo v metropoli nad ­Seinou otevřeno stálé zastoupení. Růst odbytu umožněný železniční dopravou vedl k rozšíření kapacit pivovaru, v němž bylo „s vařením pokračováno dnem i nocí“, jak praví kronikář. Noční směny usnadnilo moderní plynové osvětlení.

Výstav plzeňského kupodivu nesnížila ani jinak ničivá prusko-rakouská válka roku 1866, s ozvukem v písni o udatném reku kanonýru Jabůrkovi. Naopak, coby sterilizovaný a posilující nápoj se osvědčilo při následné epidemii cholery.

Před první světovou hospodářskou krizí, který vypukla v roce 1873, se plzeňskému pivu dařilo také – namátkou – v Berlíně, Londýně, ve Štrasburku, v Salcburku, Terstu, Prešpurku (od roku 1919 Bratislavě) či ve Lvově. Časopis Světozor referoval o expanzi do USA: „Vědro stojí po 17 dolarech... a přece pije se tam plzeňské velmi hojně.“ Z praktických důvodů se za oceán exportovalo ve zvláštních sudech po 60 litrech, tzv. amerikánech. Jakoby na oplátku putovaly tou dobou přes oceán do Plzně čerstvé vynálezy: Bellův telefon a Edisonova žárovka. Ale také kvalitní americká surová smola pro impregnaci sudů.

Mimochodem úspěšný růst odbytu na největším světovém trhu (co do kupní síly) přerušila až prohibice. Roku 1928 bylo Plzeňským nabídnuto, ať vyrábějí půlprocentní „near beer“. Odmítli, aby ne­poškodili dobré jméno Pilsner Urquellu u konzumentů vzpomínajících na šťastné časy před suchým zákonem.

Dekádami zkušeností optimalizovaný systém dopravy prémiového piva zámořskými loděmi a vlaky doplněnými automobilovou dopravou umožňuje šířit dobré jméno Plzeňského Prazdroje i v 21. století. Logistická struktura se pochopitelně v čase mění, především z ekologických důvodů se na některých trasách ustupuje od nákladních aut ve prospěch železnice. Třeba export do Švédska, zahájený před 14i lety, ušetřil jízdu více než 200 kamiónů ročně. Zároveň je patrný boom restaurací s pěti- či desetihektolitrovými pivními tanky, kterých je v současné době zaváženo již více než šest set. Vždyť kdo by dnes objednával oblíbený prazdroj na pouhá vědra!





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.