Vůdce polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosław Kaczyński prohlásil, že „Polsko nikdy nebylo odškodněno za ohromné ztráty způsobené nacistickým Německem a že se nikdy nevzdalo požadavku na reparace, a že pokud si někdo myslí opak, pak se mýlí“. Začátkem září totéž ve Varšavě zopakovala polská premiérka Beata Szydłová. Aby toho nebylo málo, poslanci vládní konzervativní PiS rozšířili reparační požadavky také na nenáviděné Rusko.
Po Německu požadují bilión (!) dolarů, přesnou sumu, již chtějí od Ruska, prý musí teprve vyčíslit, ale jde o bilióny zlotých. Nastolovat podobné požadavky dvaasedmdesát let po skončení druhé světové války je ovšem, diplomaticky řečeno, nereálné. Nikdo soudný sice nepochybuje, že německá agrese a následná okupace způsobily Polsku obrovské ztráty na lidech a majetku (podrobnou analýzu jeho obětí na lidských životech jsme na tomto webu letos již přinesli), Němci však oprávněně namítají, že otázka reparací byla již dávno vyřešena.
Polská lidová republika v roce 1953 podepsala závaznou deklaraci, v níž se dalších finančních nároků vzdala, opakovaně tak učinila roku 1970 při uzavření Smlouvy o německém uznání polské západní hranice na Odře a Nise a dále při potvrzení polské hranice v době sjednocování Německa v letech 1989 až 1990. Tento právní stav jednoznačně potvrdil sociálně demokratický premiér Marek Belka i prezident Aleksander Kwaśniewski.
Tanec miliard
Po válce Poláci vyčíslili materiální škody na 258 miliard předválečných zlotých, což představovalo 38 procent veškerého národního majetku. V průmyslu to znamenalo ztráty ve výši 32 % předválečného stavu, v dopravě 50 %, v zemědělství a lesnictví 35 %. Varšava byla zničena ze tří čtvrtin, Vratislav ze 65 %, Gdaňsk z 55 %, Štětín z 45 % (dodejme, že Vratislav a Štětín až do konce války patřily Německu a Gdaňsk byl v meziválečném období svobodné město).
Šestnáctého srpna 1946 vydal Hospodářský a sociální výbor Organizace spojených národů zprávu, podle níž dosáhly polské ztráty na lidech 4,8 miliónu mrtvých, což činilo 20,08 % obyvatelstva z roku 1946, a materiální škody se vyšplhaly na dvacet miliard dolarů, tedy 840 dolarů na osobu a 358 % průměrného ročního národního důchodu v desetiletí 1925 až 1934.
Má vítěz platit reparace?
Věru není zvykem, aby vítězná mocnost, v daném případě Sovětský svaz a jeho právní nástupkyně Ruská federace, platila reparace svému spojenci z druhé světové války, i když, jak víme, sovětsko-polské vztahy v tomto období procházely turbulentními změnami. Poláci, kteří se vyznačují patologickou rusofobií, někdy nabývající až groteskních forem, přitom již v květnu 1991 tvrdili, že na neutralizaci znečištění půdy v důsledku činnosti sovětských vojsk bude potřeba téměř dvou miliard dolarů podle tehdejšího kursu. Ekologické škody připisované na vrub Sovětské armády vypočítali skoro na miliardu dolarů a rekonstrukce přebíraných budov prý spolkne dalších 150 miliard dolarů.
Ruská strana nenechala tyto nehorázné požadavky bez odezvy. V prosincovém čísle Vojenno-istoričeského žurnalu téhož roku zveřejnil plukovník B. N. Petrov článek Kdo je komu dlužen?, v němž přetiskl tajnou zprávu generálplukovníka Pokrovského z 12. listopadu 1956.
Stálo v ní mimo jiné, že během osvobozování Polska ztratily sovětské ozbrojené síly 2692 letounů v hodnotě 963 620 000 rublů, 2966 tanků a samohybných děl za 688 557 000 rublů, 3960 vagónů dělostřelecké výzbroje za 714 896 030 rublů, 7605 automobilů za 100 385 000 rublů, 69 161 vagónů munice za 10 319 000 000 rublů, 27 412 tun leteckých pum za 137 060 000 rublů, 24 792 leteckých patron a granátů za 137 196 000 rublů, 992 906 tun paliva a maziva za 697 666 000 rublů a zdravotnické potřeby v hodnotě 150 000 000 rublů. Kromě toho přišlo sovětské Baltské loďstvo o 129 letounů za 167 700 000 rublů, deset obrněných člunů za 13 000 000 rublů a ponorku v hodnotě 18 000 000 rublů. Výdaje na obnovu polských železnic v letech 1944 až 1945 vyjadřovala suma 211 335 000 rublů. Navíc udržování sovětských vojsk účastnících se osvobozování Polska činilo dvanáct miliard rublů, takže suma sumárum se úhrnná částka za výzbroj a materiální prostředky vyšplhala na 26 720 959 000 rublů.
A jak vyčíslit v penězích celkové ztráty 2 113 460 vojáků 3., 2., 1. běloruského, 1. a 4. ukrajinského frontu a 560 příslušníků Baltského loďstva, kteří zahynuli, zůstali nezvěstní, padli do zajetí, utrpěli zranění, popáleniny, omrzliny či onemocněli? (Pozdější údaje jsou ještě vyšší; odvážit se ovšem v dnešním Polsku říci, že je osvobodila Rudá armáda – západní Spojenci na polském teritoriu opravdu, ale opravdu neoperovali –, by znamenalo vysloužit si přinejmenším cejch zrádce národa či agenta Moskvy.)
Shrábli čtvrtinu Německa
Již při obnově své nezávislosti po první světové válce získalo Polsko ze všech spojeneckých států největší část německého území: 43 600 km2 s 2 950 000 obyvateli. Po druhé světové válce se sice zmenšilo z 389 700 km2 na 312 685 km2, místo východních Kresů (západní Ukrajiny a západního Běloruska, jež v září 1939 obsadil Sovětský svaz) však získalo bohatá a průmyslově vyspělá německá území, jejichž rozloha se blížila čtvrtině teritoria předválečné třetí říše, pobřeží a přístavy na Baltu.
Není tajemstvím, že tyto kolosální územní ztráty Němci jak po první, tak po druhé světové válce nesli velmi nelibě. V dobách studené války, kdy za Polskem stál mocný sovětský patron, s tím ovšem nemohli nic dělat. Avšak nastolovat v dnešních, diametrálně odlišných podmínkách zcela nesplnitelné požadavky reparací by se Polákům mohlo šeredně vymstít. V současné Evropě, kde se nalézají ve stále větší izolaci, nenajdou jedinou významnou mocnost, jež by je v tom podpořila.
A co když se ve Spolkové republice někdy v budoucnu dostanou k moci radikálně smýšlející politici a nastolí požadavek revize hranic?
V nynějších volbách se krajně pravicová Alternativa pro Německo (AfD) umístila na třetím místě. Vždyť přece revize výsledků druhé světové války už dávno proběhla. Kdo vyloučí, že hospodářsky – nikoli však vojensky – velice silná Spolková republika odvetou za polské finanční požadavky nastolí otázku revize hranic?
Že je to tak nepředstavitelné? Hitlerovské Německo se s územními požadavky vůči Polsku vytasilo krátce poté, co obě země v důsledku mnichovského diktátu svorně parcelovaly Československo.
Na prahu druhé světové války se Rzeczpospolita ocitla v situaci, kdy měla nepřátelské vztahy se všemi svými sousedy. Ti dva nejsilnější – třetí říše a Sovětský svaz – si je rozdělili se všeobecně známými katastrofálními následky z toho plynoucími. Dráždit v současnosti dva nejmocnější sousedy, z nichž jeden je polským spojencem v rámci NATO a důležitým hospodářským partnerem, není státnicky prozíravé.
