Jeho základ představovala strana Indický národní kongres (INK), založená roku 1885. Indický nacionalismus nabýval na síle zejména od přelomu 19. a 20. století, a to v důsledku rozdělení Bengálska podle náboženského klíče v roce 1905.
Metoda cukru a biče
Radikální křídlo INK prosazovalo hlavně kampaň za svarádž (tj. vlastní vláda, případně autonomie) a svadéši (vlastní výroba), na což Spojené království reagovalo napřed represemi a poté ústupky. Jedním z nich se stal Zákon o Indii z roku 1909 a dalším zrušení rozdělení Bengálska.
Vzestup hnutí za nezávislost
Indové po první světové válce, v níž stáli jednoznačně po boku mateřské země a v boji proti ústředním mocnostem, zejména Turecku a Německu, přinesli nemalé oběti, odmítali Rowlattův zákon o mimořádných pravomocech. Jejich hněv explodoval především po amritsarském masakru 13. dubna 1919. INK, v jehož čele stanula legenda indického boje za nezávislost – Móhandás Karamčand Gándhí, zvaný Mahátma –, odmítl Chelmsford-Montaguovu reformu z prosince 1919 jako nedostatečnou a rok nato vyhlásil masové hnutí nespolupráce s koloniální správou. Nepokoje vyvrcholily v zimě 1921 až 1922, avšak po násilném incidentu ve vesnici Čaurí-Čaurá z února 1922 Gándhí kampaň zastavil.
Občanská neposlušnost
Po krizi hnutí, trvající až do konce dvacátých let, následoval nový vzestup národně osvobozeneckého boje, a to v souvislosti s přípravou nové ústavy pro Indii.
Gándhí zahájil v březnu 1930 takzvaný solný pochod z Ahmadábádu k moři, avšak jelikož kampaň místy opět na některých místech vyústila v násilné činy, jež Gándhí odmítal, uzavřel v březnu 1931 s místokrálem Irwinem Dillíský pakt, který nastolil příměří, výměnou za Gándhího účast na konferenci u kulatého stolu v Londýně. Konference o příští indické ústavě bohužel skončila neúspěchem a pokus o obnovení pasívního odporu vyzněl do prázdna.
Radikálové chtěli plnou nezávislost
Gándhí usiloval především o obnovení jednoty mezi hinduisty a muslimy. Muslimská liga totiž od roku 1930 stále více prosazovala svou představu rozdělení Indie a vytvoření separátního muslimského státu Pákistán – Země čistých. Již koncem dvacátých let v INK vzniklo radikálnější křídlo kolem mladších předáků – budoucího premiéra Džaváharlála Néhrúa a Subhásčandry Boseho, za války kolaborujícího s Japonci –, požadující nikoli jen pouhé kosmetické úpravy, nýbrž plnou nezávislost: purna svarádž. Ve volbách konaných podle ústavy z roku 1935 INK zvítězil a vytvořil vlády v šesti z jedenácti provincií.
Vše urychlila druhá světová válka
Po vypuknutí druhé světové války prohlásil indický místokrál perlu britské koruny za válčící stát, což vyvolalo rázné odmítnutí INK, jenž v říjnu 1939 odvolal své zástupce z provinčních vlád. Na příjezd mise Stafforda Crippse v roce 1942 a zamítnutí požadavku na okamžitou nezávislost odpověděl INK rezolucí, která se stala pověstnou: „Opusťte Indii.“ Za to se vedení INK ocitlo ve vězení coby sabotér válečného úsilí. Indičtí vojáci statečně bojovali v severní a východní Africe, a zvláště na barmské frontě a v Malajsku, kde tvořili většinu spojeneckých sil.
K tomu zemi postihla v roce 1943 tragédie, jež se zapsala do historie jako Velký bengálský hladomor. Podle nejrůznějších odhadů během něj zemřelo půldruhého miliónu až čtyři a půl miliónu lidí.
Gándhí po propuštění ze žaláře v roce 1944 znovu bez úspěchu vyjednával s vůdcem Muslimské ligy Muhammadem Alím Džinnáhem, trvajícím důsledně na rozdělení Britské Indie podle náboženského klíče. Konflikty mezi muslimy a hinduisty se množily. Po válce vzbudil rozruch soud s příslušníky kolaborantské Indické národní armády, jež bojovala po boku Japonska. Patnáctého března 1946 slíbil britský premiér Clement Attlee Indům dominiální statut.
Na cestě k nezávislosti – přes mrtvoly
Ve volbách v létě 1946 zvítězil INK a Néhrúa pověřili sestavením prozatímní vlády, jenže Muslimská liga účast v ní odmítla, vyhlásila kampaň za vytvoření samostatného státu a vyzvala k „přímé akci“ vedoucí k jeho vzniku. Po výzvě z 15. srpna v Kalkatě se rozpoutaly hindsko-muslimsko-sikhské masakry, jež zachvátily celou zemi, nejvíce ovšem Paňdžáb a Severozápadní pohraniční provincii. Vyvrcholily po rozdělení Indie podle náboženských kritérií na Indii a Pákistán k 15. srpnu 1947. Zahynulo při nich na půl miliónu osob a deset miliónů muselo opustit své domovy. Naplnila se Džinnáhova prorocká slova: „Kdybych nebyl fanatikem, nebylo by Pákistánu.“
Cesta k nezávislosti tak byla vydlážděna mrtvolami statisíců lidí a nenávistí mezi oběma novými státy.
Šestadvacátého ledna 1950 byla Indie vyhlášena republikou. Se svými 1,2 miliardy obyvatel je považována za nejlidnatější demokracii na světě.
