Následující příběh se odehrál v dnes již neexistující Cikánské ulici na území někdejšího pražského ghetta. To koncem devatenáctého století obydlela pražská chudina. V malých bytech, většinou spíš jednotlivých místnostech nebo dokonce koutech, jejichž hranice byly odděleny čarou na podlaze, se v zoufalých hygienických podmínkách tísnily tisíce lidí.
Patřil mezi ně také padesátiletý obuvník František Červenka a jeho žena Františka rozená Fejfarová. Do Prahy přišli za prací z Plzně a s dvanáctiletou dcerou teď obývali jednu malou světnici v prvním patře chátrajícího domu v úzké a tmavé ulici. Místnost sloužila zároveň jako dílna. Obuvník Červenka pracoval pro obchod pana Löbla na Novém Městě. Vyráběl nárty.
Manželství to nebylo šťastné. „Zvláště pro Červenkovou. Byla to žena řádná, pracovitá a živila prací rukou svých sama celou rodinu. Červenka byl jejím pravým opakem. Práce si hleděl pramálo: raději pobýval v hostincích nebo kořalnách. Mimo to byl povahy nad míru popudlivé, takže jednou ze vzteku rozbil krucifix.“
Červenka byl v Páté čtvrti, jak se bývalému ghettu podle číselného označení říkalo, známou postavou. „Když rozjařil se více lihovinami, byl velmi hovorným. Známí jeho říkali mu proto starý mudrlant a filosof.“
Naopak jeho žena Františka pracovala v lékárně za měsíční mzdu 25 zlatých, přičemž se nejednou stalo, že jí Červenka peníze sebral, aby měl na útratu v hostincích. „Nelze se tedy diviti, když svému muži činila někdy spravedlivou výtku“.
A pak se to stalo.
Bylo 30. dubna 1898. „Asi o půl osmé večer přikvapil do osudného domu všecek rozčilen Červenkův svak (přiženěný mužský člen rodiny – pozn. autora) J. Šolc ze Soukenické ulice a počal bušiti oběma rukama na dveře, leč marně. I běžel k sousedce a vypravoval ji v nemalém rozechvění, že dostal před chvílí od Červinky dopis, v němž se mu přiznává, že usmrtil ženu i dceru“.
Další události dostaly rychlý spád. „Vyžádav si od sousedky židli, postavil ji na pavlači k oknu obuvníkova bytu, vystoupil na ni a zadíval se dovnitř. Sotva že tam nehlédl, zalomil rukama nad hlavou a zvolal žalostným hlasem: Ježíš Maria, už je to pravda!“
Přivolanému policejnímu úředníkovi i lékařům, kteří jej doprovázeli, naskytl se strašný pohled. „Zraky všech spočinuly nejprve na posteli, jež byla rozházena a samá krev. Nejen polštáře byly krví nasáklé, ale i stěna a podlaha byly zakrváceny. Levou stranou hlavy o pelest opřena ležela manželka obuvníkova, Františka Červenková jakožto zohavená mrtvola.“
A nebylo to vše. „Na slamníku ležela malé dceruška Josefína Červenková, rovněž bez hnutí. Avšak lékaři přihlédnuvše k ní seznali, že jest ještě živa, i poskytli ji rychle sílícího prostředku, po němž zotavila se záhy tou měrou, že otevřela oči a pohnula rukou. Sotva že trochu nabyla vědomí, otázal se jí lékař: Řekni nám, dceruško, kdo pak to udělal? - Malá dívka přivřela však oči a neodpovídala. - Nebyl to snad tatínek? - Ano! zašeptala dívka a upadla opět v bezvědomí.“
Jak se později ukázalo, dívka měla na hlavě pět ran. Přesto přežila. Ujala se jí Kongregace chudých děveček Ježíše Krista na Novém Městě, blízko Václavského náměstí. Vražedný nástroj, tedy sekera, ležela vedle ubité ženy. Topůrko bylo připravené u kamen, snad na spálení.
Obuvník Červenka byl dopaden večer následujícího dne. Vzápětí přiznal: „Ano, ráno se nepohodl s manželkou a ve vzteku zasadil ji sekyrou několik ran. Když ji usmrtil, bylo prý mu líto, že Josefína je sirotkem, i vzal sekeru znova, aby také dceru zabil.“
Červenka jevil od svého zadržení známky nepříčetnosti. A když lékaři po zevrubném vyšetření podezření na šílenství stvrdili, byl umístěn do ústavu pro choromyslné.
Tím se zdála být tragická historie rodiny uzavřena. Nebyla to však pravda. Nejprve prchl Červenka z léčebny a vzápětí byl přistižen, jak „obchází kolem ústavu, který se ujal jeho dcery. Když byl zatčen, nepopíral svůj úmysl, že jí chtěl zavražditi, protože si nepřál, aby žila s vědomím, že je dcera vrahova.“
Znovu byl proto převezen do ústavu a umístěn v přísně hlídaném oddělení. Po čase, alespoň se zdálo, se Červenkův stav zlepšil. Bylo tudíž dovoleno, aby pomáhal v kuchyni – a právě zde si zřejmě opatřil nůž!
Když potom začal rozhlašovat, že zamorduje svého dozorce, bylo rozhodnuto o jeho navrácení do izolované cely. „Sotva však přiblížili se sluhové k Červenkovi, ten vyrazil s nožem v ruce ze společné komnaty a mávaje jim nad hlavou, pádil po schodech dolů. Když doběhl asi doprostřed, náhle stanul“, líčí poslední okamžiky filosofujícího obuvníka Národní politika. „Tu bylo viděti pohyb rukou a již skácel se šílenec k zemi, maje proříznuté hrdlo až na obratle. Lidé spěchali mu ihned ku pomoci, ale Červenka v několika vteřinách vykrvácel.“
Od vraždy, kterou spáchal v Cikánské ulici, uplynuly bez několika měsíců čtyři roky.
