Zlaté návrší nad Horními Mísečkami patří mezi jedno z nejvíce turisticky navštěvovaných míst v Krkonoších. Snad každý návštěvník za zde zastaví u Mohyly Hanče a Vrbaty. Tento památník na věky připomíná tragédii, při které tito „synové hor“ a věrní přátelé 24. března 1913 při lyžařských závodech zahynuli. Od narození jednoho z nich, Bohumila Hanče, dnes uplyne 130 let.
Bohumil Hanč se narodil 19. listopadu 1886 na Benecku jako šesté dítě ve tkalcovské rodině. Jeho dětství i budoucí život nesmazatelně ovlivnil vynález, který pár let před přelomem století doputoval do Krkonoš až z dalekého Norska. Šlo o prkna zvaná „ski“, díky kterým se dalo rychle pohybovat zasněženou krajinou. Vynález se brzy rozšířil a získal nesmírnou popularitu a z nedalekého podhorského městečka Jilemnice se záhy stalo hlavní centrum lyžování v zemích Koruny české.
O tom, jak Bohumila Hanče ski zaujala, svědčí i skutečnost, že již ve svých čtrnácti letech Hanč jako žák zvítězil ve svých prvních závodech. V tu dobu už měla sportovní tradice klání v bílé stopě za sebou své první velké mezníky. Například roku 1897 se konalo v Dolních Štěpanicích první mezinárodní mistrovství v lyžování, kterého se zúčastnily desítky závodníků.
Mimořádně talentovaný Bohumil Hanč se stává ve svých dvaceti letech členem jilemnického Českého krkonošského spolku Ski. Je nejen skvělým vytrvalcem, který nenachází konkurenci ani v závodech na padesát kilometrů, ale zároveň je i velice rychlý. V pozdějších letech ho od lyží neodvede ani vojenská služba, z níž strávil rok v Bosně. Po návratu z vojny se žení, kupuje si chalupu v Hrabačově a uvažuje o tom, že složí mistrovské zednické zkoušky a se sportovní kariérou skončí.
Na Velikonoční pondělí roku 1913 je ale naplánována světová premiéra závodu v běhu na 50 kilometrů. Šestadvacetiletý Hanč se rozhodne, že se rovněž zúčastní. Trasa byla kvůli nesjízdnosti v některých úsecích pozměněna. V době startu bylo teplé počasí, a tak závodníci vyrazili jenom v košilích a kalhotách. Ale během první hodiny závodu se počasí změnilo, začalo pršet a později se změnilo ve vánici s vichřicí. Účastníci postupně běh vzdávali a závod je zastaven, Hanč o tom neví a proto pokračuje. Po stopách mu jde jeho věrný přítel Václav Vrbata. Předává mu svůj kabát, čepici a šálu a vrací se pro pomoc.
Co se při jejich setkání někde na Labské louce stalo, se už nikdo nedozví. Každý okamžik závodu je totiž díky důkladnému policejnímu vyšetřování zmapovaný, jen hodinu a půl, kdy oba nezávisle na sobě a možná i chvíli společně, bojovali o život, se nepodařilo zrekonstruovat. Jisté je, že po této době se vynořili z vánice každý zvlášť pár set metrů od sebe a Hanč měl na sobě Vrbatovo oblečení. To stálo Vrbatu život a Hanče se také nepodařilo zachránit.
Záchranná skupina, která se zformuje ihned po přerušení závodu a jež vyrazí do vichřice hledat Hanče (o přítomnosti Vrbaty nemá zatím ani ponětí), přiveze Hanče na Labskou boudu už v hlubokém bezvědomí, Vrbatu najdou zmrzlého nedaleko od místa, kde padl Hanč. Stejně krutý byl i osud vdovy po Bohumilu Hančovi a jejich syna Bohumila nezmírnila ho dokonce ani celonárodní sbírka. Přišla totiž první světová válka a peníze téměř ztratily cenu. Tragický osud dvou hrdinných synů hor však neupadl v zapomnění.
V roce 1956 natočil režisér Čeněk Duba podle stejnojmenného románu Františka Košíka film „Synové hor“. Ač je tato filmová freska s Josefem Bekem a Jiřím Valou v hlavních rolích poněkud ideologicky zatížena dobou, v níž vznikla, vypráví už po mnoho generací dojemný příběh dvou nerozlučných přátel, o počátcích lyžování v českých zemích a především o kráse, ale i drsné tváři Krkonoš. Na počet tragické smrti obou legendárních lyžařů je 24. březen vyhlášen jako den Horské služby.
