nahoru

Vlak svobody: Před 70 lety se na Chebsku podařil nevídaný útěk z totalitního Československa

HANA BENEŠOVÁ 11. září 2021 • 15:00
Vlak svobody
Vlak svobody
• foto: 
Archív Václava Jiříka

Vlak číslo 3717 na nádraží v Aši 11. září 1951 ani nezpomalil. Projel stanicí a přidával na rychlosti. Většina ze sto jedenácti pasažérů netušila, co se děje. Když vlak půl kilometru za státní hranicí zastavil u strážního domku číslo 30, jeden z cestujících zvedl hlavu od novin a překvapeně vykřikl: „Lidi, vždyť my jsme v Německu!"

„Jela jsem do Aše na masáže. V Házlově nastoupil doktor Jaroslav Švec s rodinou a kufry. Na sobě měl teplý kabát, přestože bylo ten den krásné počasí. Pak vlak zastavil v polích a dlouho syčel,“ vzpomínala před deseti lety pro Reflex Miluše Dusíková. Strojvůdce Jaroslav Konvalinka a výpravčí Karel Truksa v tu chvíli vypuštěním vzduchu z brzdicího zařízení vyřadili z provozu záchranné brzdy. Pro jistotu je však v každém vagónu střežil ozbrojený komplic. „Když jsme velikou rychlostí projeli stanicí v Aši, nějaký pán vyběhl k ruční brzdě. Mladík v tmavomodré košili se zbraní v ruce ho zahnal zpátky do kupé.“

Vlak zastavil půl kilometru za hranicí a asi po hodině se znovu rozjel. Na nádraží v Selbu vystoupilo podle plánu dvacet sedm cestujících. Byli v cíli. Mladý elegantní muž s knírkem Truksu pochválil: „Karlíku, tohle se ti vážně povedlo!“

Dobrá pověst národa

Bratranec Miluše Dusíkové utekl ze země hned po pohřbu prezidenta Beneše. Ona se ocitla na Západě cestou na vodoléčbu. O nabídce zůstat v Německu, která zazněla už na nádraží v Selbu, ovšem ani na okamžik neuvažovala. Doma ji potřebovali dva synové, tříměsíční kojenec a osmnáctiměsíční batole. „Přála jsem si být co nejdříve doma.“ Chtěla se vrátit nákladním vlakem, který odjížděl ze Selbu do Aše v půl desáté večer, ale bylo jí řečeno, že to nejde. „Naštěstí jsem si byla jistá, že se moje maminka o děti postará.“ Nezbývalo než čekat, co bude. Víc než sedmdesát cestujících strávilo noc ve vlaku. Ochladilo se. O půlnoci se na perónu podávala káva. I po mnoha letech si Miluše pamatovala, že porcelánový hrnek neměl ouško a pálil v dlaních. „Druhý den dopoledne jsme na papírovém talíři dostali velký kus masa a tři brambory. Pak nás nákladními auty odvezli do kasáren nedaleko Weidenu.“ Znovu zaznělo, že mohou zůstat. Šest dalších cestujících, čtyři studenti a dvě studentky, se rozhodlo pro exil.

Ostatní pasažéry zpátky do Československa další den odvezly tři autobusy. „Nikdo z našich vojáků na hranicích se s námi moc nevybavoval. Vyfotografovali nás a jelo se do Kamenné ulice v Aši k výslechu.“ Miluše Dusíková v protokolu z roku 1951 hovoří věcně o slušném zacházení z americké strany i o dobré stravě. Nikoho nepomlouvá, nepoužívá fráze o zrádných reportérech ze Svobodné Evropy, imperialistech a propagandě pomocí čokolády. Hned na úvod je zaznamenáno, že musela být napomenuta. Už si přála být u svých dětí.

Jiní cestující ve svém popisu událostí nebyli při výslechu zdaleka tak zdrženliví. Několik soudružek barvitě vylíčilo, že zatímco ony přemýšlely, zda si mají schovat stranickou legitimaci do punčochy, jisté dvě dívky „nepřispěly k dobré pověsti našeho národa a velmi živě se bavily jak s americkými vojáky, tak i s německými policisty, se kterými silně vykuřovaly americké cigarety a stěžovaly si jim na poměry v ČSR ve školství a uváděly, že chtěly studovat medicínu a nebylo jim to dovoleno“. Patnáctiletá Věra S. ve své výpovědi nahlásila skutečnost, že se jí studentka Zdenka Hýblová „dotazovala, zda má zůstat“… Šestnáctiletá Zdenka se ale 13. září 1951 spolu s ostatními do Československa vrátila. Aby se rozloučila s rodiči. Za další dva dny se jí za pravého poledne znovu podařilo přejít hranici do Bavorska.

Hlášení

Vlakvedoucí Alois Bém, o němž po návratu několik cestujících referovalo, že „byl zdrcen a říkal, že bude zavřen“, ještě ze Selbu telefonoval, co se stalo. Sypal si popel na hlavu, jelikož mu nebylo podezřelé, že výpravčí Truksa se strojvůdcem Konvalinkou během cesty třikrát kontrolují brzdy. Velitel Pohraniční stráže Ludvík Hlavačka v noci z jedenáctého na dvanáctého září svým nadřízeným poslal několik dálnopisů: „Hlásím, že ve vlaku číslo 3717, který měl pravidelný příjezd do Aše ve 14.55 a přejel státní hranici v 15.04 h, bylo asi 110 osob. Souprava byla vypravena z Chebu do Aše. Strojvůdce Konvalinka a výpravčí Truksa po cestě třikrát něco opravovali na brzdách. Když se souprava blížila ke stanici Aš, Truksa namířil na topiče Kalabzu pistoli a nařídil mu lehnout k zemi. Poté přidal páru. Na území Bavorska, 500 metrů za státní hranicí, byl vlak očekáván jeepem, v němž seděli dva civilisté, kteří se s Truksou a Konvalinkou přivítali česky.

Vlak zůstal na místě hodinu, načež ho odvezli do Selbu. Skupina asi dvaceti lidí, která drží pohromadě, chce zůstat v Bavorsku stejně jako strojvůdce, který vlak řídil. Celá záležitost byla předem dobře organisována.“ Ludvík Hlavačka, bývalý nadřízený vyšetřovatele Aloise Grebeníčka v Uherském Hradišti, se stal velitelem Pohraniční stráže poté, co byla jeho uherskohradišťská vyšetřovací metoda za použití elektrického proudu shledána jako nepřípustná. Invence a nadšení pro elektřinu Hlavačku neopustily ani na novém pracovišti. Jeho přičiněním se do několika let po odjezdu vlaku 3717, kterému se začalo říkat „vlak svobody“, stala z Československa klec obehnaná elektrickými zátarasy.

Husarský kousek

Vlak svobody odjel do Selbu 11. září 1951. (O dva měsíce dříve – 11. července 1951 – byl přijat nový zákon 69/1951 o ochraně státních hranic. Hranice se pod dohledem výběrových jednotek Pohraniční stráže měla stát brzy zcela neprodyšnou. ) Husarský kousek byl dílem strojvůdce Jaroslava Konvalinky, výpravčího Karla Truksy, doktora Jaroslava Švece a Václava Trobla. Pomáhali jim ale samozřejmě i další lidé z Chebu, Prahy a Karlových Varů. Přejezd vlaku vzbudil na Západě senzaci a dočkal se i filmové podoby. Bezpečnostní aparát socialistického Československa událost překvapila. Okamžitě bylo zahájeno pátrání nazvané „akce Selb“. Vyšetřování přejezdu vlaku 3717 pak bohužel vedlo k odhalení rozsáhlé odbojové činnosti lidí, již měli vazbu nejen na výpravčího Truksu a strojvedoucího Konvalinku, ale i na skupinu lidí, kteří spolupracovali s Františkem Šilhartem, otcem Vladimíra, onoho elegantního mladíka s knírkem z vlaku.

Chebská skupina

Z Františka Šilharta při výslechu vymlátili také jméno jistého Miloše Kašťáka, jenž s vlakem svobody zdánlivě neměl nic společného. Seděl tou dobou v kriminále. Byl odsouzen za svůj pokus o nelegální přechod hranice, který podnikl už v červnu 1951. Za zradu socialistické vlasti dostal dvanáct let. Soudní líčení proběhlo v týž den, kdy vlak svobody odjel do Selbu. Krutá ironie osudu. Miloš Kašťák, syn národního socialisty, vstoupil do KSČ i do Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Bylo mu dvacet let a podle svých zaprotokolovaných slov byl tehdy dobrým členem strany. Ke změně jeho smýšlení došlo se změnou režimu. Po Únoru mu politika KSČ začala výrazně vadit. V restauraci Na mlýnku nedaleko Chebu se nechal slyšet, že by nejraději odešel za čáru. Správce restaurace a hlavní muž tzv. chebské skupiny, Rudolf Průcha, zpozorněl. Slovo dalo slovo a Miloš Kašťák spolu s dalším esenbákem, Antonínem Láchou, začali v létě 1948 převádět vybrané osoby.

Mezi prvními byl i student Vladimír Šilhart. Mimoto Kašťák předával důležité špionážní zprávy od chebské skupiny i z Prahy od Františka Šilharta. Dokumenty nosil zpravodajci amerického Protišpionážního sboru (CIC) Emanuelu Látovi, který tzv. chebskou skupinu řídil z Německa. Rozhodně to nebyly bezvýznamné informace. Chebská skupina například Látovi poskytla cenné údaje, jež se týkaly těžby uranu na Jáchymovsku, a František Šilhart obstaral statistiky ministerstva vnitřního obchodu. „Eman Lát si svých lidí velmi vážil. Proto se také nikdy nesmířil s tím, že při vyšetřování přejezdu vlaku do Selbu byla odhalena i jeho chebská skupina. Svoje kontakty totiž před odchodem do Spojených států v dubnu 1950 nepředal ani svým nadřízeným v CIC,“ řekl historik Václav Jiřík. „Lát byl přesvědčen, že to celé prasklo kvůli Vladimíru Šilhartovi.“ Tedy muži, kvůli němuž byl vlastně vlak svobody vypraven. Proč?

Manželka a milenky

Vladimír Šilhart se na podzim 1949 do Československa z emigrace poprvé vrátil. S úkolem, který mu dal jeho příbuzný a zpravodajec francouzské rozvědky Jaroslav Pavlů. Měl přemluvit k odchodu ze země jeho manželku Jiřinu Pavlů. Jiřina odmítla, nechtěla opustit maminku. Když už byl Vladimír v Československu, vyhledal i svou snoubenku Květu Vlachovou. Uvažovali, že na Západ utečou spolu, nakonec Vladimír odešel sám. Převedl ho – už podruhé (!) – strážmistr Miloš Kašťák. Květa ale za pár měsíců poslala Vladimírovi zprávu, že je těhotná …

V létě padesát se Miloš Kašťák dozvěděl, že mladý Šilhart je zase zpátky v Československu a znovu po něm chce, aby ho převedl. Tentokrát i se snoubenkou, jež má před porodem. Milošovi došla trpělivost. Řekl Šilhartovi, že úniková cesta pro těhotnou Květu není vhodná, a upozornil ho, že svým návratem a zjevnou neopatrností ohrožuje ostatní včetně svého otce a další z chebské skupiny. Miloš Kašťák začal tehdy vážně uvažovat o tom, že raději Československo sám opustí. A skutečně se o to pokusil: v červnu 1951, v místě, kde dříve sám sloužil, jej při nelegálním přechodu hranic postřelili a zadrželi jeho bývalí kolegové. František Šilhart se snažil svému synovi a Květě stůj co stůj pomoci. Bál se, že Vladimíra zatknou. Před vánoci 1950 ho Josef Sršeň z Karlových Varů seznámil s chebským výpravčím Karlem Truksou. Ten řekl, že je možné Vladimíra převézt na Západ ve vlaku, který do Selbu vozí uhlí. Strojvůdce Jaroslav Konvalinka převáží „živý náklad“ v postranní vaně na vodu u lokomotivy. Jenže tohle není úkryt pro Květu s novorozenětem. Ale jak je bezpečně dostat ven? Mohl by odjet do Selbu osobní vlak? Na začátku září výpravčí Karel Truksa bez sdělení podrobností ujistil Františka Šilharta, že jeho syn Vladimír „pojede jako pán“. Truksa ještě dodal, že i jiní zájemci o emigraci mohou 11. září v 9.45 nastoupit v Praze do lázeňského rychlíku.

Po přeřazení lokomotivy na chebském nádraží totiž lázeňský rychlík číslo 63 pokračoval dál do Aše coby již zmiňovaný osobní vlak 3717. Konečnou zastávkou byl však pro tentokrát německý Selb. „Historie není černobílá, natožpak její aktéři. A největší nebezpečí pro konspiraci odjakživa představovaly manželky a milenky,“ připomínal historik Václav Jiřík. Zorganizování vlaku svobody ovlivnily nejen milostné peripetie zmiňovaného Vladimíra Šilharta, ale i výpravčího Karla Truksy. V lednu 1951 se manželům Truksovým narodil syn Pavel. Už na jaře si ale Karel Truksa našel milenku. Průvodčí Jiřina Zelená Truksovi uvěřila, že jeho manželství spěje k rozvodu, a v polovině léta zjistila, že je v jiném stavu … Jiřina organizátory vlaku svobody dobře znala. Věděla také o jejich další odbojové činnosti. Dvakrát byla s Truksou v Praze u Františka Šilharta. Samozřejmě počítala s tím, že vlakem odjede. Karel Truksa ji však přesvědčil, že je třeba, aby zůstala a dělala místo něj spojku na karlovarské organizátory. Jiřina souhlasila. Zpráva, že do lázeňského rychlíku 11. září 1951 nastoupila Truksova manželka s osmiměsíčním Pavlíkem, ji pochopitelně zaskočila.

Vyšetřování

Státní bezpečnost se hned 11. září 1951 pustila do pátrání. Bylo jasné, že lví podíl na úspěšném přejezdu mají Jaroslav Konvalinka a Karel Truksa. StB zjišťuje, že další dva z organizátorů – Jaroslava Švece a Václava Trobla – v létě 1951 zavázala ke spolupráci. Podepsali tehdy, aby nevzbudili podezření a neohrozili plánovanou akci. Jak dlouho mohly přípravy trvat? Týdny, měsíce? Už v lednu 1951 spolupracovník StB s krycím jménem Fedor nahlásil svému řídícímu orgánu v Brně, že se chystá nelegální odjezd vlaku. Nikdo tomu však nevěnoval patřičnou pozornost. V té době se Karel Truksa sice s Františkem Šilhartem setkal, ale žádný konkrétní návrh tehdy nepadl. Mezi prvními byla v září vyslýchána Truksova tchyně i matka. Obě ženy uvedly, že se Karel svým odchodem za hranice zbavil „té ženské i placení na to dítě“. Další týden už ale Truksova tchyně po dlouhém výslechu vypověděla, že u svého zetě viděla zbraně. Věděla také, že Konvalinka vozil za hranice ve vlaku s uhlím „živý náklad“. Byla hračka zjistit, s kým měl Truksa mimomanželský vztah.

Poprvé estébáci Jiřinu Zelenou vytěžovali deset hodin. Nic neřekla. Nic neprozradila ani při druhém setkání s vyšetřovateli. Do Karlových Varů se odjela poradit s dalšími organizátory a při té příležitosti se u známého náhodou setkala s Františkem Šilhartem. Oba se tvářili, že se vidí prvně v životě. Na konci listopadu však už StB bylo známo, že Jiřina „má o přípravách akce rozsáhlé vědomosti, zúčastňovala se ilegálních schůzek v Karlových Varech a byla seznámena s Františkem Šilhartem“. Začalo zatýkání a nekonečné výslechy. V protokolu z 26. listopadu 1951 stojí: „František Šilhart doznal, že je už od roku 1948 napojen na špionážní skupinu a od května 1949 předával zprávy Miloši Kašťákovi.“

Padesátiletého Františka vyslýchali hodiny a hodiny. Do očí ho řezalo ostré světlo. Vymlátili mu všechny zuby. Zbitého muže čekal v cele empatický spoluvězeň. Šilhartovi nedošlo, že ten dobrý člověk je na něho nasazen. Důvěřoval mu, tudíž se mu podle zápisu „svěřil s trestnou činností ředitele ČSD Josefa Radvanovského, s nímž Karel Truksa konzultoval přejezd vlaku do Selbu“. Jsou zatýkány další a další osoby. Když je z výkonu trestu 10. ledna 1952 předveden k výslechu Miloš Kašťák, vyšetřovatelé vědí téměř vše. Už nemá cenu zapírat …

Tresty

„Celkem bylo v akci Selb rozpracováno 171 osob, z nichž bylo 70 realizováno,“ uvádí se v posledním, osmém svazku vyšetřovacího spisu. Následuje výčet sedmdesáti odsouzených. František Šilhart a Miloš Kašťák za velezradu a vyzvědačství dostali provaz. Trest smrti byl oběma později změněn na doživotí. V případě Miloše Kašťáka se tak údajně stalo na přímluvu Marie Zápotocké, u níž za synův život orodovala Kašťákova matka. Rudolf Průcha byl odsouzen na doživotí. Přítelkyni Karla Truksy, Jiřinu Zelenou, poslali do vězení na osm let. Na Pankráci se jí narodila dcera. Viděla ji až za několik let. Truksova matka Eleonora byla za neoznámení trestné činnosti svého syna odsouzena ke třem a jeho tchyně ke čtyřem letům žaláře.

Josefa Sršně, který byl celou válku zavřený v nacistickém koncentráku, poslala komunistická justice do vězení na dvaadvacet let za to, že tři měsíce ve svém bytě ukrýval Vladimíra Šilharta, spoluorganizoval přejezd rychlíku do Selbu, obstarával špionážní zprávy a pro skupinu Karla Truksy opatřil zbraně. Úředník Melantrichu Václav Růžička, jenž se pro Šilharta s Kašťákem snažil získat od národního socialisty Josefa Nestávala kopii pětiletého plánu, dostal čtyřiadvacet let. Ředitel ČSD Josef Radvanovský byl odsouzen na 25 let. Do „akce Selb“ spadla i herečka Jiřina Štěpničková, která už byla ve vazbě kvůli svému pokusu o přechod hranice. Její bratranec, doktor práv Stanislav Papež, jí totiž jednou předal zprávu pro americké velvyslanectví. Dostala patnáct let. Papež vyfasoval sedmnáct roků. Přítelkyně Vladimíra Šilharta a matka jeho dcery Květa Vlachová, jež se se svým snoubencem nedlouho před odjezdem vlaku rozešla, byla odsouzena ke čtrnácti měsícům. Dívka Miloše Kašťáka dostala rok a půl. Atd. atd. atd.

Sedmdesát lidí, kteří se zapojili do organizace přejezdu vlaku nebo do protistátní činnosti, bylo souzeno v několika procesech. Pro lepší přehled je vyšetřovatelé rozdělili do tří skupin: pražské, chebské a karlovarské. Strojvůdce Jaroslav Konvalinka a výpravčí Karel Truksa v padesátých letech na turné ve Spojených státech nadšeným posluchačům vyprávěli svůj příběh. Vladimír Šilhart odešel do Velké Británie. Miloš Kašťák byl v kriminále sedmnáct let. Po propuštění pracoval na stavbě metra jako razič. Náhodná cestující Miluše Dusíková, jež místo na vodoléčbu nedobrovolně odjela do Selbu, dál bydlela s rodinou v Házlově nedaleko nádraží a viděla, jak prázdný vlak svobody postrkují po trati zpátky do Československa. 

HANA BENEŠOVÁ




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.