Balónem na pól bez strachu a bez naděje: Tragický konec Andréeho polární expedice je dodnes záhadou
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Koncem 19. století představoval severní pól výzvu pro ty nejodvážnější. Jedním z těch neprávem pozapomenutých byl švédský inženýr, polárník a vzduchoplavec Salomon August Andrée, který si jako dopravní prostředek zvolil balón. V létě 1897 odstartoval ze Špicberků. Zmizel za severním obzorem – a dalších 33 let o něm nebyly žádné zprávy. Konec jeho expedice zůstává záhadou dodnes.
Dnes přes severní pól vedou letecké linky, a pokud tam mermomocí chcete dojít pěšky po ledě, nemusí být problém se tam vypravit. Ať už se tam dostanete jakkoliv, zjistíte, že kromě ledu a zimy tam vlastně nic není. Jenže fantazie lidí 19. století něco tak prozaického odmítala: místo, kde osa Země protíná povrch planety, přece musí být mimořádně zvláštní a výjimečné.
Říše fantazie u zemské osy
Klasik žánru Jules Verne v románu Dobrodružství kapitána Hatterase vydaném roku 1866 umístil na severní pól vulkanický ostrov dokonale kruhového tvaru, jehož kráter se nachází přesně v ose Země – a do něj musel hrdina románu skočit, aby si splnil sen o dosažení nejsevernějšího místa planety. Ještě víc popustil uzdu fantazii dnes už málo známý německý spisovatel Kurd Lasswitz, který v románu Na dvou planetách z roku 1897 na severní pól umístil základnu civilizace Marsu, odkud na zbytek planety zaútočily marťanské vzducholodě. V dílech jiných autorů tam byla kvetoucí země s bohatou vegetací a tvory z pravěku, zatímco hrdinové dalších knih tu nacházeli díru vedoucí do podzemní říše plné divů. S vážně míněnou „teorií“ o duté Zemi, do jejíhož podsvětí se otevírají cesty na pólech, přišel roku 1818 americký důstojník John Symmes – a patří k paradoxům současnosti, že má početné zastánce dodnes…
Nepřekvapuje proto, že zvědavost veřejnosti ohledně podoby severního pólu byla v 19. století velká a hrdinové, kteří se tam chtěli vypravit, neměli o pozornost nouzi. Skutečným badatelům se však tou dobou Arktida tvrdošíjně bránila. Mnozí lidé si dodnes představují polární moře jako trochu větší bruslařskou plochu, jenže skutečnost je nepříjemně jiná: otevírající se a zavírající trhliny mezi krami, strmé hřebeny vytvořené tlakem ledu, neustálý pohyb ledové masy hnané větrem, takže denní bilance pochodu může snadno nabývat záporných hodnot, to všechno okořeněné ledovými bouřemi…
Nejdál na sever se tehdy dostal norský vědec a polárník Fridtjof Nansen (1861–1930) roku 1895. Přestože jeho expedice byla naprosto výjimečnou a neopakovatelnou kombinací vynalézavosti, odvahy a fyzické zdatnosti, na nejsevernějším bodu, kterého dosáhl, jej od pólu pořád ještě dělilo 400 kilometrů. Vypadalo to, že cesta po ledě je navždy uzavřená.
Nešlo by to vzduchem?
Jenže to mělo háček: jediným létajícím prostředkem tehdy byl balón bezmocně hnaný větrem. Na první pohled šílenství, k jakému se neodhodlali ani vymyšlení hrdinové Vernových románů. Přesto se švédský inženýr a vzduchoplavec Salomon August Andrée rozhodl, že takto dosáhnout pólu zkusí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
