Rudý teror Felixe Dzeržinského zabil miliony Rusů. Vrátí Putin jeho sochu na čestné místo v srdci Moskvy?
Před 100 lety zemřel zakladatel obávané sovětské tajné policie Čeka Felix Edmundovič Dzeržinskij. Z chudého šlechtice se ve službách Leninových bolševiků stal fanatický komunista a strůjce Rudého teroru. Rusko se dnes k odkazu Železného Felixe otevřeně hlásí, a Vladimír Putin dokonce vrátil jeho jméno do názvu své alma mater - Akademie FSB. Na čestné místo před palác Lubjanka se údajně chystá vrátit i jeho obří pomník stržený po pádu Sovětského svazu.
Když v roce 1917 dozněly výstřely z Aurory a v Rusku se chopili moci Leninovi bolševici, nebylo ani zdaleka jisté, jestli si ji dokážou udržet. Přestože se navenek profilovali jako ochránci všech dělníků a rolníků, vládu nad rozsáhlou říší si zajistili až rozpoutáním vlny zatýkání, mučení a krvavých poprav. Čtyři roky násilí, během kterého přišly o život statisíce lidí, vešel do dějin pod jménem Rudý teror. Jeho architektem a vykonavatelem byl Felix Edmundovič Dzeržinskij.
Ze šlechtice bolševikem
Felix byl svým původem dělníkům a rolníkům na hony vzdálený. Narodil se 11. září 1877 do polské šlechtické rodiny sídlící v dnešním Bělorusku. Okrajové části kolabujícího ruského impéria byly tehdy dějištěm neustálých politických nepokojů a Dzeržinský byl jejich ochotným účastníkem. Navzdory svému aristokratickému původu a katolické víře (v mládí se toužil stát řeholníkem) se aktivně angažoval v polsko-litevských levicových a socialistických kruzích. Mladí revolucionáři měli tehdy více nadšení než prostředků, a byli proto častěji ve vězení než na svobodě. Džeržinskij strávil za mřížemi a ve vyhnanství celých 11 roků života. Fanatická víra se během nich změnila ve stejně fanatickou nenávist k třídním nepřátelům. Když se přidal k Leninovým bolševikům, našel pro ni ideální ventil.
Lenin se na venek cíleně profiloval jako velkorysý a laskavý socialista. Jeho skutečnou strategií ale bylo nastolit v Rusku diktaturu úzkého kruhu bolševického politbyra a byl si vědom, že ji bude schopen udržet jen za cenu nemilosrdné likvidace jakékoliv opozice. Ta byla velmi početná. V prvních volbách uspořádaných po pádu carského režimu totiž bolševici pohořeli a skončili daleko za vítěznou Stranou socialistů-revolucionářů. Několik týdnů po prohraných volbách proto Lenin ustanovil „Mimořádnou komisi pro boj s kontrarevolucí“ a do jejího čela dosadil Dzeržinského. Nepochyboval totiž, že bude schopen vykonávat i tu nejšpinavější práci.
Čeka
Mimořádná komise, rusky „Črezvyčajnaja komissija“, neboli „Čeka“, se do špinavé práce pustila velmi záhy. Když v lednu 1918 odmítl nově zvolený parlament schválit bolševickou doktrínu, nechal Lenin budovu obklíčit svými ozbrojenci a zákonodárný sbor rozpustil. Následně pak existenci politických stran zakázal. Pro velkou část levicově naladěných Rusů se tím pádem stal zrádcem revoluce. V létě na něj kvůli tomu byl spáchán neúspěšný atentát a ve stejný den byl zastřelen i vysoký důstojník Čeky Mojsej Urickij. Ještě z nemocnice Lenin vydal pokyn ke spuštění represí, které jsou dnes známé jako „Rudý teror“.
Kampaň byla oficiálně prohlašovaná za tažení proti atentátníkům. „Za hlavu a život každého z našich vůdců musíme setnout hlavy stovek kapitalistů a jejich pohůnků“ psala ve svých záznamech jedna z oblastních buněk Čeky. Bolševické tiskoviny volaly po popravách „desetitisíců parazitů“. Ve skutečnosti bylo úkolem Rudého teroru dát všem Rusům bez výjimky najevo, že jsou vydáni na milost a nemilost novým bolševickým vládcům.
Soudci i kati
Dzeržinského čekisté se chopili úkolu s nebývalou snaživostí i brutalitou. Agenti byli oprávněni zatýkat, vyslýchat, vynášet soudy a okamžitě vykonávat rozsudky. Před jejich řáděním si nebyl jistý vůbec nikdo. Jako první přišli na řadu sympatizanti cara, jehož rodinu Čeka zmasakrovala ještě před rozpoutáním Rudého teroru. Následovali příslušníci rozpuštěných stran a obecně kdokoliv, kdo byl podezřelý z nedostatečné loajality s bolševiky. Aby rudí revolucionáři eliminovali formování opozice v náboženských organizacích, provedli krvavé čistky v ruské ortodoxní církvi i dalších křesťanských denominacích. Z vlivné třímilionové menšiny Kozáků zůstalo po Čekou řízené genocidě pouze 300 000 vyhnanců. Cizinci a lidé s kontakty v zahraničí byli zatýkáni a popravováni kvůli podezření ze špionáže. Řemeslníci a obchodníci kvůli nařčení ze šíření kapitalismu. Ušetřeni nebyli ani dělníci protestující proti nelidským pracovním podmínkám, ani hladovějící rolníci, kteří nezvládali odvádět státu povinné dávky určené k živení Rudé armády.
Metody používané pro odhalování a trestání „nepřátel revoluce“ byly neskutečně brutální. Ruská (od roku 2022 exilová) novinářka a politoložka Jevgenija Markovna Albacová ji popisuje ve své knize „Stát ve státě: KGB a její vliv na Rusko v minulosti, přítomnosti a budoucnosti“ slovy: „Byly to doslova bakchanálie násilí. Čekisté řádili po celé zemi, bez vyšetřování a soudů. Mučili starce, znásilňovali školačky, zabíjeli rodiče před očima jejich dětí. Nabodávali lidi na kůly, ubíjeli je železnými tyčemi, nasazovali jim na hlavy smyčky z mokré kůže, pohřbívali zaživa, zavírali do kobek naplněných mrtvolami.“
Už během prvních týdnů řádění Dzeržinského hrdlořezů přišly o život desetitisíce „nepřátel revoluce“. Další byli převezeni do koncentračních táborů zřízených na Soloveckých ostrovech, kde předtím Dzeržinskij nařídil zlikvidovat velké komunity pravoslavných mnichů. Kvůli přísné cenzuře, kterou na dokumentaci Rudého teroru uvalil Sovětský svaz, není celkový počet obětí přesně znám. Odhady se pohybují od stovek tisíc po 1,7 milionu. Po započítání dopadů hladomorů způsobených vyvražďováním zemědělských komunit jsou čísla ještě vyšší.
Smrt a posmrtné pocty
Rudý teror skončil až po vítězství bolševiků v občanské válce v roce 1921. O rok později se Čeka přeformovala na Státní politickou správu (GPU), z níž později vznikl Lidový komisariát vnitřních záležitostí (NKVD) a Výbor státní bezpečnosti (KGB). Sám Železný Felix Dzeržinskij se dočkal nejvyšších poct a postů v čele státních úřadů – mimo jiné byl ministrem vnitra a dopravy, předsedou Nejvyšší hospodářské rady a vedoucí státní Komise pro zlepšení života dětí. Dokázal dokonce, byť krátce, přežít konec éry Lenina a čistky, které mezi bolševickými elitami spustil jeho nástupce Stalin. Jeho smrt však byla náhlá a podivná. Po dvouhodinovém hřímavém projevu před vrcholným politbyrem komunistické strany dostal znenadání infarkt a 20. července 1926 zemřel.
Architekt Rudého teroru, zakladatel Gulagů a strůjce smrti milionů Rusů byl po smrti Stalinem překřtěn na Rytíře revoluce a oslavován jako hrdina Sovětského svazu. Glorifikován byl kupodivu i na západě – mezi jeho obhájce patřil mimo jiné i slavný autor dětských knih (a agent MI6) Arthur Ransome. K jeho odkazu se hlásily další generace členů sovětských tajných služeb. V roce 1958 mu byla před sídlem KGB vztyčena obří ze železa odlitá socha. Náměstí před obávanou Lubjankou zdobila až do pádu Sovětského svazu, kdy byla přemístěna do parku s dalšími monumenty sovětské éry.
Návrat Železného Felixe
Železný Felix nezůstal v exilu navždy. Jeho odkaz a jméno se dočkává v současném ruském režimu velké obrody, především proto, že k jeho obdivovatelům patří Vladimír Putin. Za jeho vlády byly napříč Ruskem vztyčeny čtyři desítky Dzeržinského soch. Jedna busta stojí na čestném místě dětského tábora mladých ruských vlastenců „Pěrvyj“ (
První). Zmenšená kopie železného monumentu ozdobila náměstí před sídlem ruské zahraniční rozvědky SVR. Tím ale rehabilitace Dzeržinského odkazu nekončí. Letos na jaře nechal Vladimír Putin vrátit jeho jméno do názvu akademie agentů FSB, kterou sám absolvoval. Podle ruského opozičního novináře Michaila Zygara pak Putin plánuje navrátit původní obří sochu na její čestné místo před sídlo FSB Pokud by k tomu mělo opravdu dojít, bylo by těžké najít lepší příležitost, než stoleté výročí Dzeržinského smrti
