Východoindická společnost způsobila smrt milionů lidí. Její metody předznamenaly nešvary moderních korporátů
V posledním desetiletí bychom těžko hledali fenomén, který poznamenal fungování lidstva více, než vzestup nadnárodních megakorporací. Nekontrolované bohatnutí úzké finanční elity, prorůstání byznysu do politiky, nezastíraná korupce, manipulace s veřejným míněním, bezohledné hospodaření za cenu ničení životního prostředí a lidských životů. S těmito problémy, na které se snažíme najít řešení, už přitom máme dlouhou zkušenost. Objevily se na světě před 425 lety, kdy královna Alžběta udělila licenci britské Východoindické společnosti.
Jak mohlo malé ostrovní království vybudovat „impérium, nad kterým slunce nezapadá“? Tato otázka napadne nejednoho studenta historie. Odpověď na ni není složitá, ale je o to více znepokojující. Základy britského impéria totiž stojí především na bezohlednosti a brutalitě jedné soukromé firmy jménem Východoindická společnost. East India Company (EIC) obdržela 31. prosince 1600 z rukou královny Alžběty výhradní licenci pro obchodování s takzvanou Východní Indií - rozsáhlým územím sahajícím od západního pobřeží indického subkontinentu až po Čínu a ostrovy v jihovýchodní a jižní Asii. EIC měla původně za úkol organizovat trh s kořením a dalším vzácným zbožím. Její zájem se ale rychle soustředil na daleko důležitější komoditu – ledek potřebný k výrobě střelného prachu.
Ovládnutí území Indie s největšími ledkovými doly na světě udělalo z Británie vojenskou velmoc. Z obchodní firmy pak paramilitární organizaci disponující čtvrtmilionovou armádou dobře vycvičených žoldnéřů. Moc, kterou tím firma získala, byla prakticky neomezená. Když se vojenský velitel EIC Robert Clive vydal ovládnout Bengálsko, dokázal dobýt hlavní město Kalkatu s pouhými dvěma stovkami žoldáckých veteránů. Na definitivní porážku padesátitisícové armády nejbohatší indické provincie mu pak stačily tři tisícovky vojáků (a mohutné úplatky nepřátelských generálů, kteří se v rozhodující okamžik bitvy přidali na jeho stranu). Způsob, jakým zde začali úředníci EIC hospodařit, jako by z oka vypadl praktikám dnešních nadnárodních společností.
Vlastníci firmy nekontrolovatelně bohatli
Když se Robert Clive dosadil na bengálský trůn loutkového vládce prince Mizrafara, stal se defakto neomezeným vládcem nejbohatší části Indie. Na císaři Mughalské říše si pak vymohl právo vybírat daně v dalších dvou východoindických státech Biháru a Uríse. Jmění, které začalo proudit do už tak nezměrně bohaté Východoindické společnosti, si lze těžce představit. Sám Clive si přidělil jednorázovou prémii 234 tisíc liber a doživotní roční plat 40 tisíc liber (plat bankovního úředníka tehdy činil asi 50 liber). Celkově Británie z Indie získala (v přepočtu na dnešní měnu) až 65 bilionů dolarů a zhruba polovina této ohromné částky skončila v kapsách deseti procent nejbohatších Britů. Kdyby si ji nechali proměnit na padesátilibrové bankovky, mohli by jimi pokrýt čtyřnásobek rozlohy Londýna.
Kolik peněz bylo z Indie vytěženo ilegálně lze jen těžko odhadnout. Robert Clive údajně obdržel darem zlatý poklad o váze několika tun. Jeho podřízení drancovali podřízené provincie stylem, který děsil i pohádkově bohatnoucí Brity.
Firma zavedla systém politické korupce
Koloniální úředníci EIC se nezdráhali pro šíření vlivu používat jakékoliv prostředky. Sultánovi sumaterského království Aceh měli údajně nabídnout úplatkem nezletilou britskou dívku a obchod byl zastaven až po osobní intervenci krále Jakuba I. V Indii používali organizované násilí proti celým státům i vybraným jednotlivcům. Když například vzrostla obava, že indičtí tkalci budou konkurovat britským textilkám, začali vojáci EIC sekat indickým chlapcům palce, aby jim znemožnili převzít řemeslo od svých otců. Metody trestů a potlačování nepokojů byly tak brutální, že se probíraly přímo v britském parlamentu. V roce 1856 se například dostala na pořad kauza systematického mučení v metropoli Madras a před popisem používaných metod blednou i zápisy z nejstrašnějších čarodějnických procesů.
Ochota poslanců zavírat nad zvěrstvy oči plynula z prosté skutečnosti – řada z nich měla na ziscích EIC osobní zájem. Londýnské ústředí Východoindické společnosti udržovalo se zákonodárci osobní vztahy a bohatství načerpané v Indii umožňovalo jejím úředníkům kupovat si poslanecké posty. Pronikání byznysu do politiky rychle přerostlo do jednoho z prvních systémů organizovaného lobbingu na světě. Zástupci EIC přidělovali politikům akcie, sdělovali jim tajné obchodní informace anebo si hlasy přímo kupovali štědrými úplatky. Korupce postupně nabyla takových rozměrů, že ji nebylo možné skrývat. V roce 1693 vypukl v Británii lobbingový skandál. Když bylo odhaleno, jaké zisky plynuly do kapes zákonodárcům a politikům, byl odvolán předseda parlamentu a jeden z členů vedení EIC skončil za mřížemi.
Honba za ziskem připravila o život desítky milionů lidí
Důsledky nemilosrdné honby za ziskem byly katastrofální. Úředníci EIC na ovládaných územích zcela rozvrátili tisíce let fungující systém udržitelného zemědělství. Namísto toho nařídili pouze pěstování nejvýnosnějších plodin – bavlny, rýže a později opia, které pašovali do Číny. Indové zcela ztratili nárok na vlastní půdu. Veškerou úrodu museli prodat, ze zisků zaplatit daň a až za zbylé peníze si mohli koupit část své úrody zpět. Stejná situace panovala v průmyslové výrobě. Zatímco zisky z Indie nastartovaly v Británii průmyslovou revoluci, v Indii bylo používání strojů zakázáno. Ze země plynuly pouze suroviny a Indové si museli hotové zboží kupovat od Britů. V jedné z nejúrodnějších oblastí na světě vypuklo postupně 12 obrovských hladomorů. Odhady počtu obětí se pohybují v desítkách milionů, přesné číslo nikdy nebylo možné stanovit.
Neudržitelná rozbujelost korporátu způsobila světovou finanční krizi
Hladomory v Bengálsku způsobily kromě smrti milionů lidí i finanční úpadek celé Východoindické společnosti. Firma opojená vlastní neomezenou mocí začala přerůstat ve stát ve státě. Na její výplatní listině byli nejvyšší britští politici, vlivní intelektuálové i novináři, jejichž prostřednictvím firma manipulovala veřejným míněním celé Británie. Založila si také vlastní lyceum, ve kterém z ambiciózních mladých mužů vychovávala příkladné koloniální úředníky. Příliv peněz z Indie stačil dlouho obrovské výdaje pokrývat. Pokles produkce rozvráceného bengálského zemědělství ale poslal EIC do dluhů, a firma si musela začít půjčovat u bank. Když se slíbené oživení nedostavilo, nasbírala dluhy v tehdy těžko uvěřitelné výši 1,5 milionu liber a další milion dlužila státní kase na daních.
Britské impérium se zachovalo naprosto stejně, jako dnešní státy během finančních krizí vyvolaných hamižností soukromých firem – dluhy zaplatilo ze státních peněz. V roce 1772 poskytlo Východoindické společnosti půjčku ve výši 400 tisíc liber, o několik měsíců později už se jednalo o další milionové injekci, která měla smazat nezaplacené daně. Výměnou za převzetí firemních dluhů získala Velká Británie politickou kontrolu nad firemním majetkem, a tím pádem i nad územími v Indii a jihovýchodní Asii. Situace ale zároveň podryla důvěru v libru a vládě Velké Británie hrozilo nebezpečí bankrotu. K tomu sice nedošlo, v důsledku finanční krize ale zkrachovalo více než 30 velkých bankovních institucí.
V Indii připravilo řádění soukromé firmy o život desítky milionů obyvatel a v Evropě kvůli ní přišly tisíce lidí o majetek. Británie ale získala impérium, nad kterým slunce nezapadá a vliv finanční elity zbohatlé na drancování východních kolonií dále rostl. Precedent, který dala Východoindická společnost budoucím megakorporacím, popsal britský politik a právník Baron Thurlow slovy: „Korporace nemají tělo, jež je možné potrestat, ani duši, kterou je možné zavrhnout. Proto si budou dělat, co se jim zlíbí.“
