Simón Bolívar: Před 195 lety zemřel osvoboditel Jižní Ameriky a největší národní hrdina Venezuely
Narodil se 24. července 1783 v San Mateu u Caracasu v Nové Granadě, dnes v tolik propírané Venezuele. Je považován za jednu z ústředních postav boje jihoamerických národů za nezávislost na Španělsku.
Jeho celé, a to značně dlouhé jméno znělo Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco. Je poněkud paradoxní, že tento symbol protišpanělského odboje byl synem šlechtice španělského původu. Neměl to jednoduché, neboť otec mu zemřel, když mu byly pouhé tři roky, a matka ve dvanácti letech. Staral se o něj strýc, s nímž se však budoucí revolucionář pohádal a tři roky po matčině úmrtí se odstěhoval ke svému učiteli nosícímu stejné křestní jméno – Simónu Rodríguezovi.
Obdivovatel „malého velkého“ Korsičana
V roce 1798 patnáctiletý Bolívar vstoupil do venezuelské milice jako kadet. V následujícím roce se odebral studovat do Španělska. Ve Francii studoval jazyk diplomatů a ruské šlechty – francouzštinu. Užíval si plnými doušky rozmařilého života a stal se velkým obdivovatelem Napoleona Bonaparta, jednoho z největších vojevůdců všech dob, jímž se v budoucnu inspiroval.
Roku 1802 se vrátil do Španělska, kde se oženil se svou příbuznou Maríí Teresou Rodríguezovou del Toro. Do vlasti se vrátil v letech 1803 až 1804, avšak nedlouho po příjezdu jeho manželka zemřela.
Druhého prosince 1804 se Bolívar zúčastnil Napoleonovy korunovace na císaře a o rok později ho do svých řad přijali svobodní zednáři. V roce 1805 se v Římě setkal s papežem Piem VII. a známým německým přírodovědcem Alexanderem von Humboldtem.
El Libertador
Roku 1807 se Bolívar vrátil do vlasti a zapojil se do národně osvobozeneckého hnutí, za což ho vypověděli na jeho statek, a tudíž se venezuelské revoluce přímo nezúčastnil.
Když roku 1810 junta v Caracasu vyhlásila nezávislost, vyslala mladého Bolívara jako vyjednávače do Anglie. V roce 1812 se Bolívar účastnil neúspěšného povstání venezuelských republikánů pod vedením dalšího národního hrdiny – Franciska da Mirandy –, po jehož kapitulaci v Cartageně organizoval ozbrojené síly, které se roku 1813 zmocnily metropole – Caracasu. Za to mu 14. října 1813 caracaská rada udělila titul Osvoboditel (El Libertador).
Sen o jednotné Jižní Americe
V roce 1814 Bolívar nakrátko osvobodil kolumbijskou metropoli Bogotu, ale již následujícího roku se po další porážce vypravil hledat pomoc na Jamajku a později na Haiti.
V roce 1816 se opět vrátil s vojskem a dobyl Angosturu, jež na jeho počest nese jméno Ciudad Bolívar (Bolívarovo Město), která se stala sídlem revoluční vlády. Sedmého srpna 1819 Bolívarovi povstalci drtivě porazili španělsko-kolumbijskou koloniální armádu v bitvě u Boyacá, nalézající se sto dvacet kilometrů severovýchodně od Bogoty, což přineslo svobodu většině Nové Granady, jež se začlenila do Republiky Velká Kolumbie, státu na území dnešní Venezuely, Kolumbie, Panamy a Ekvádoru, vytvořeného na kongresu v Angostuře.
Bolívar zarputile bojoval za svůj velký sen o jednotné Jižní Americe a stal se prezidentem Velké Kolumbie. Následující porážky španělských vojsk v letech 1821 až 1822 postavení El Libertadora jen upevnily. Simón Bolívar přispěl k osvobození Peru a roku 1821 ho zvolili jeho prezidentem.
Konečnou porážku španělským kolonizátorům uštědřil Bolívar roku 1824 v bitvě u Junínu a další venezuelský národní hrdina, José Antonio de Sucre, přezdívaný „velký maršál Ayacucha“, 9. prosince téhož roku v rozhodující bitvě peruánské války za nezávislost u Ayacucha.
Pocty, ale také rozpory
Roku 1825 Horní Peru na Osvoboditelovu počest nazvali Bolívií, která je dnes nejchudším státem Jižní Ameriky. Peru nový stát uznalo a zaslalo mu návrh ústavy. Téhož roku Simón Bolívar předložil svou demisi na úřad prezidenta, již však nepřijali. Roku 1826 ostatně kongres latinskoamerických států v Panamě nepřijal ani jeho plán na vytvoření panamerické federace.
Velkou Kolumbií zmítaly stále větší rozpory, jež El Libertador nedokázal zvládnout. Ve funkci vrchního vojenského velitele Venezuely potvrdil Josého Antonia Páeze, jenž se později stal třikrát prezidentem Venezuely. Sdělil mu, že má „právo odpovědět na nespravedlnost spravedlností a na zneužití síly odepřením poslušnosti“ bogotskému kongresu.
To popudilo jeho místopředsedu Santandera, Bolívarova někdejšího spojence. V dopise z 16. března se s ním El Libertador definitivně rozešel.
V těchto letech zároveň sílily separatistické tendence Peru a Bolívie, a proto 27. srpna 1828 vyšel dekret diktatury, přisuzující Bolívarovi neomezenou moc. El Libertador zrušil úřad viceprezidenta a Santandera jmenoval velvyslancem v USA. Přestože Santander úřad nepřijal, nikterak nespěchal s odjezdem, patrně kvůli chystanému atentátu na Bolívara, do něhož se zapletl. Atentát se realizoval 25. září 1828 a Osvoboditel z něj vyvázl jen díky své dlouholeté milence Manuele Sáenzové. Zrádce sice odsoudili k smrti, ale Santanderovi Bolívar rozsudek vzhledem k dřívějšímu přátelství změnil jenom na vyhnanství.
Zahořklý Osvoboditel
Roztrpčený Bolívar odstoupil z funkce prezidenta Venezuely a za svého nástupce doporučil Sucreho, jejž však krátce poté kdosi, pravděpodobně ze Santanderova popudu, zavraždil. Bolívar tedy navrhl Páeze, přičemž prohlásil, že pokud bude Páez zvolen, dá se mu jako voják plně k dispozici.
Dvacátého ledna 1830 došlo ke zřízení kolumbijského kongresu. Osvoboditel složil funkci kolumbijského prezidenta a nadále podporoval Páeze, jenže zvolen byl Joaquín Mosquera, který Bolívara požádal o podporu své vlády. Navzdory znechucení mu El Libertador pomoc nakonec poskytl ve snaze zabránit hrozícímu krveprolití.
Vyčerpaný a zklamaný Bolívar, trpící tuberkulózou, se stáhl do ústraní. Krátce před svou smrtí zahořkle prohlásil: „Moje práce byla mlácením prázdné slámy.“ Těsně před svou smrtí 17. prosince 1830 ve věku pouhých sedmačtyřiceti let na statku San Pedro Alejandrino ještě řešil situaci ohledně nově vznikajícího Ekvádoru.
Posmrtná nesmírná úcta
Simón Bolívar se v Jižní Americe dodnes těší bezmezné úctě a uznání. Jeho rodná Venezuela nese oficiální název Bolívarovská Venezuelská republika. Jsou po něm pojmenovány dvě jihoamerické měny – bolivijský boliviano (k 17. 12. 2025 činil kurs 1 BOB 2,99 koruny) a venezuelský bolívar (k témuž datu 1 bolívar = 0,075 Kč) – a jedna republika: Bolívie. O místopisných názvech nesoucích Bolívarovo jméno netřeba ani hovořit.
Bolívar ve filmu
V roce 1969 natočil italský režisér Alessandro Blasetti koprodukční španělsko-venezuelsko-italský velkofilm Simón Bolívar se švýcarským hercem Maximilianem Schellem v hlavní roli, jenž byl téhož roku na mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě nominován na první cenu. V pražském kině Alfa ho promítali od 1. února 1973.
V roce 2013 natočil Alberto Arvelo Mendoza koprodukční venezuelsko-španělský snímek Libertador s Édgarem Ramírezem v hlavní roli.
