Kanibalismus, hromadné vraždy a pakty s nepřáteli. Divné epizody z křižáckých výprav
V roce 1095, tedy přesně před 930 lety, nařídil papež Urban II. vyslat na Blízký východ první křížovou výpravu. Kruciáty pokračovaly až do 13. století a poznamenaly tok světových dějin natolik, že jejich důsledky pociťujeme i dnes. Mimo to se ale během výprav stal bezpočet neuvěřitelných a často až bizarních příhod. Incident, kdy se křižáci po dobytí syrského města Ma'arra oddali kanibalistickým orgiím, nebyl zdaleka nejhorší.
Deus vult! Je to boží vůle! Zvolal papež Urban II. na závěr pravděpodobně nejdůležitějšího projevu středověku, ve kterém vyzval křesťanstvo, aby získalo zpět kontrolu nad svatou zemí a hrobem Ježíše Krista. Jeruzalém je středobodem blízkovýchodních konfliktů z mnoha důvodů. Jedním z nejzávažnějších je, že ho křesťané, muslimové i židé považují za posvátné město. Židovská víra se odvolává na chrámové tradice sahající až k biblickým králům Davidovi a Šalamounovi. Křesťané vidí Jeruzalém jako místo, kde zemřel a je pochován Ježíš, a muslimové věří, že z Jeruzaléma vstoupil na nebesa jejich prorok Mohamed. Když v 70. letech 11. století převzala vládu nad Jeruzalémem turko-perská muslimská monarchie Seldžuků, zakázala křesťanům do města přístup. Už to samotné vyvolalo v Evropě pobouření. Když ale rozpínavost Seldžuků začala ohrožovat centrum východního křesťanství Konstantinopol, požádal jeho vládce Alexius papeže Urbana o pomoc.
Urbanovi prosba přišla vhod, protože bojoval o moc se svými politickými oponenty. Kdyby se do dějin zapsal jako papež, který křesťanstvu navrátil svaté město, byl by stolec pevně v jeho rukou. Ve svém slavném projevu proto označil muslimy za barbarské hordy terorizující pravověrný svět a přislíbil boží odpuštění každému, kdo proti nim ve zbrani vytáhne. Říct, že jeho projev měl velký ohlas, by bylo hrubé podcenění situace, která v Evropě zavládla. Na první křížovou výpravu se vydalo odhadem 60‒100 tisíc lidí a křižáci se během následujících dvou století vypravili směrem na východ ještě osmkrát. Kruciáty však nebyly ani zdaleka triumfem, ale nekončící sérií krvavých řeží, nemilosrdného násilí, pogromů a často neuvěřitelně bizarních epizod.
První výprava uspěla jen náhodou
Křížové výpravy měly být pochodem bohabojných bojovníků se svatým hymnem na rtech a křížem na bělostném plášti. Ve skutečnosti na kruciátu vyrazili jako první chudí bezzemci vybičovaní k nenávisti vůči neznabohům fanatickými kazateli. Neorganizované hordy křižáckých banditů táhly Evropou a drancovaly a loupily, co jim přišlo pod ruce. V Německu fanatici spustili vlnu pogromů, vyplenili území Uherska, a kdyby je byzantský císař Alexios urychleně nepřepravil do Malé Asie, vydrancovali by i samotný Konstantinopol. Dobře vycvičená turecká vojska vyhládlé a nezkušené křižáky bez větších problémů smetla. V bojích uspěla až druhá vlna vedená skutečnými rytíři. Křesťané se v brutální kampani probili až do Jeruzaléma a jeho obyvatele nemilosrdně povraždili. Jejich úspěch je připisován teorii, že Turci přijíždějící vojska podcenili. Domnívali se, že se k nim táhnou další hordy bezzemků.
Svatí bojovníci se oddávali kanibalismu
V tažení na Jeruzalém stálo křižákům v cestě prastaré město Antioch, které v Sýrii vybudovali ještě staří Řekové. Jeho dobývání trvalo nekonečných deset měsíců, během kterých desetitisíce vojáků vyjedly okolní kraj do posledního zrnka. Při výpravách za potravinami narazily jednotky na další opevněné město Ma'arat. Jeho posádka křižákům odolávala mnoho týdnů, během kterých křesťanští vojáci umírali hladem. Když jejich dobývací věže konečně překonaly vysoké hradby a město padlo, vtrhli vyhladovělí křižáci do ulic a snědli doslova vše, co jim padlo do rukou. Zprávy o incidentech, kdy obránci křesťanské víry opékali na rožních lidské maso, se církev vždy snažila zpochybnit. Pocházejí ale přímo ze zápisků kronikářů vyslaných jako doprovod křižáckých výprav i z výpovědí očitých svědků. Někteří omlouvali pojídání lidského masa tím, že šlo o ojedinělé případy a v hrncích a na rožních končili „pouze“ muslimové. Jiní ale uvádí, že kanibalismus byl tak rozšířený, že ho pachatelé ani nezakrývali a lidské maso pojídali na veřejnosti a obchodovali s ním.
Na novomanžele se nestřílí
Jeruzalém z moci křesťanů dobyl zpět až vojevůdce Saladin, který dokázal na Blízkém východě sjednotit soupeřící muslimské frakce. Saladin si svým vojenským umem a velkorysostí vysloužil respekt i u křižáků. V roce 1183 jeho vojska oblehla opevněný hrad Kerak, kde přebývala jeruzalémská princezna Isabela (sestra malomocného krále Baldwina) a její novomanžel Humphrey z Toronu. Když se Saladin o svatbě dozvěděl, rozkázal zastavit útok a vyslal do hradu posly s dary novomanželům. Matka nevěsty na oplátku nechala z hradu vynést jídlo, aby si mohli obléhatelé na počest sňatku uspořádat hostinu. Po krátké mírumilovné epizodě ale boje pokračovaly. Saladin nakonec v roce 1187 rozdrtil křižáky v bitvě u Hattínu, zajal úřadujícího jeruzalémského krále Kvida z Lusignanu a dobyl zpět celé území Palestiny. Křesťané na to zareagovali vyhlášením třetí křižácké výpravy.
Křižáci vraždili ve velkém i křesťany
Výpravy křižáků se postupně stávaly nástrojem mocenských bojů vlivných evropských hráčů. Cílem čtvrté kruciáty měl být původně Egypt. To se ovšem znelíbilo benátským dóžatům, kteří měli v Egyptě obchodní zájmy. Jelikož výpravu z části financovali, vymohli si na křižáckých vůdcích slib, že pro ně na oplátku dobydou balkánskou metropoli Zadar ovládanou Uhry. Krátce poté křižáky oslovil římský král Filip Švábský, který toužil ovládnout Byzantskou říši a chtěl na konstantinopolský trůn dosadit svého švagra. Namísto na Egypt proto křižáci v létě roku 1203 zaútočili na centrum východního křesťanství. Konstantinopol dobyli, vyplenili a brutálně vyvraždili jeho obyvatelstvo. Do Egypta ani na východ výprava vůbec nevyjela.
V roce 1212 vytáhly na výpravu děti
Když křižácké výpravy nedokázaly vrátit Jeruzalém zpět pod kontrolu křesťanů, zavládl v Evropě náboženský fanatismus. V roce 1212 se v jeho důsledku vydaly na východ hned dvě výpravy, tentokrát ale vedené dětmi. Z Německa vytáhl desetiletý pastýř Mikuláš, jemuž se prý ve snu zjevil anděl a sdělil mu, že boží hrob mohou získat pouze bojovníci neposkvrnění hříchem. Po cestě se k němu přidaly tisíce (některé zdroje hovoří i o desetitisících) dětí. Většina z nich ale umrzla při zimním přechodu Alp. Když se navzdory slibům v Janově před božími bojovníčky nerozestoupilo moře, výprava se rozpadla. Druhý proud, který vedl z Francie dvanáctiletý prorok Štěpán, dopadl ještě hůř. Jeho armáda asi třiceti tisíc dětí sice dorazila do přístavu Marseille a nalodila se na lodě směřující na východ. Namísto do Svaté země ale odpluli do Tunisu a Egypta, kde skončili na trzích s otroky.
V poslední výpravě se křesťané pokusili spojit s Mongoly
Ve 13. století se po celkem osmi křižáckých výpravách smrskly křesťanské državy ve Svaté zemi na jediné město Akkon. Přístav v dnešním Izraeli pro křižáky brutálně dobyl král Richard Lví Srdce během třetí křížové výpravy. O sto let později byl obležen vojsky egyptských mameluků a jeho pád se jevil jako nevyhnutelný. Na pomoc mu vytáhl anglický princ (a budoucí král) Eduard. Jelikož jeho jednotky neměly šanci mameluky porazit, obrátil se Eduard na mongolského vojevůdce Abaku – synovce chána Kublaje. Mongolské nájezdy v polovině 13. století decimovaly miliony obyvatel Středního a Blízkého východu, Evropy a zasáhly až do dnešního Polska a Maďarska. Křesťané ale byli ochotni na nepřátelství zapomenout, pokud by jim Mongolové pomohli porazit společné muslimské nepřátele. Abaka s návrhem (a štědrými dary) souhlasil a začal podnikat nájezdy na mamelucké pozice v Sýrii, aby tak odlákal pozornost od postupujícího Eduarda. Chán ale během několika bitev dosáhl snadných vítězství a stáhl se s lupem zpátky za řeku Eufrat dávno před příjezdem křižáků. Neúspěch Eduardovy výpravy a pád Akkonu znamenal jak konec kruciát, tak konec křesťanských držav na Blízkém východě.
