Sammy Davis jr. byl nejnadanějším umělcem 20. století. Rasismus a ponižování ho přivedly až k satanistům
Před 100 lety se narodil Sammy Davis jr. Jeden z nejnadanějších performerů v historii šoubyznysu vynikal jako tanečník, zpěvák, hudebník, komik i herec. Na scénu se postavil, když mu byly pouhé tři roky, a nezmizel z ní až do své smrti o šedesát let později. Sammy Davis se ke své smůle narodil příliš brzy na to, aby si plody svého nadání mohl po zásluze užít.
Dalo by se říct, že jediné bezstarostné období života Sammyho Davise jr. bylo jeho rané dětství. Narodil se 8. prosince 1925. Jeho rodiče se sice rozvedli, když mu byly tři roky, rozpad rodiny ale znamenal, že jeho otec – sám úspěšný tanečník a performer – neměl jinou možnost než vzít synka s sebou na turné. Malý Sammy se během pár týdnů naučil tančit tak dokonale, že na scéně působil jako dospělý. Byl proto v programu uváděn pod titulem „Němý Sam: čtyřicetiletý tančící trpaslík“.
Na nekonečných štacích po zábavních podnicích se Sammy setkával s nejlepšími umělci své doby a rychle se od nich učil. Jako šestnáctiletý už byl hlavní hvězdou programu, zpíval, tančil, hrál virtuózně na trubku a bicí a o přestávkách mezi čísly zasypával publikum záplavou vtipů. Když jeho trio vystupovalo v Detroitu, bylo na poslední chvíli pozváno jako záskok za předskokany koncertu Franka Sinatry. Sammy Davis sklidil větší ovace než samotný Frankie Boy. Tomu to však nevadilo, protože byl sám mladým zpěvákem a tanečníkem naprosto okouzlen a stali se z nich celoživotní přátelé.
Armádní šikana a poválečná realita
Úspěchy Sammyho Davise jr. do velké míry chránily před realitou tvrdě rasistického prostředí segregovaných Spojených států. Naplno ji pocítil, když v 18 letech narukoval do armády. Ke své smůle nebyl umístěn do segregovaného afroamerického oddílu, ale do jedné z prvních rasově smíšených jednotek. Během služby prožíval každý den doslova peklo. Bílí vojáci ho ponižovali, močili mu do nápojů, a když ho přistihli, jak se baví s vojenskou sekretářkou, surově ho zbili, svlékli do naha a nabílili ho vápnem. Davisův nos byl během služby tolikrát zlomen, že mu nadosmrti změnil výraz v obličeji. Jak psal ve svých vzpomínkách, šikana v armádě ho vedla k ještě větší snaze vyniknout v civilu. Prostředí tehdejšího šoubyznysu bohužel nebylo o nic méně rasistické.
Hudebně-tanečně-komické trio, do kterého se Davis vrátil, šlo po válce od úspěchu k úspěchu. Když měli dvacetiminutovým vystoupením rozehřát publikum pro hollywoodskou hvězdu Janis Paige, diváci je nepřetržitým potleskem drželi na jevišti celou hodinu. Paige je poté zabookovala na celou dobu své rezidence ve slavném klubu Ciro, ovšem s podmínkou, že publikum bude zahřívat ona a hlavní hvězdou programu bude Sammy. Sláva ale měla hořkou příchuť. Do sálu, který každý večer vyprodal do posledního místa, se Sammy a jeho kolegové museli potupně plížit postranním vchodem pro personál a měli zakázáno stýkat se po vystoupení s fanoušky. I v liberálním New Yorku ho zřízenci vyhodili z klubu, kam se přišel podívat na vystoupení svého přítele Sinatry. Když se Frank o incidentu dozvěděl, přemluvil Sammyho, aby se druhý večer vrátil, a zařídil, aby směl do klubu vkročit bez obtěžování.
Tragická havárie a nový začátek
Frank Sinatra stál svému kamarádovi po boku i při další tragické epizodě. Sammy Davis jr. získal v roce 1954 lukrativní angažmá v Las Vegas a za zálohu na honorář si koupil zbrusu nový Cadillac. Během cesty z Los Angeles ale havaroval a při nehodě si zarazil do levého oka mohutné tlačítko klaksonu vyčnívající z volantu. Ztráta oka a narušené vnímání prostoru byly pro tanečníka a performera katastrofou. Když ležel v depresích v nemocnici a pomýšlel na konec kariéry, začal za ním Sinatra docházet na návštěvy. Takřka násilím ho donutil vstát z lůžka a začít se znovu učit čísla vystoupení. Zanedlouho poté se Davis vrátil na pódium s klapkou na oku. Až do konce kariéry pak vystupoval se skleněnou náhradou.
Trable s překonáním následků nehody Davise opět postrčily k dalšímu úsilí. Pracoval v podstatě bez přestání. Hrál ve filmech, vystupoval v televizi i rozhlase, střídal angažmá v prestižních klubech napříč USA, nahrával alba mluveného slova i vlastní hudby. Ani v době největší slávy se ale nevyhnul důsledkům neustupujícího rasismu. V roce 1957 se zamiloval do herečky Kim Novak. Blonďatá hvězda českého původu, známá z Hitchcockova Vertiga, jeho city opětovala a šťastný pár začal plánovat svatbu. Šéf hollywoodského studia Columbia Pictures Harry Cohn se však obával, že by sňatek s Afroameričanem pošramotil jeho divě pověst. Existuje několik verzí událostí, které vedly k zrušení zásnub. Nejčastěji citovaná je, že Cohn najal u kmotrů organizovaného zločinu partu hrdlořezů. Ta Davise unesla a vyhrožovala mu, že ho oslepí a zmrzačí, když svatbu neodvolá a neožení se s Afroameričankou. Davis se skutečně krátce poté narychlo oženil s tanečnicí Loray White. Během svatebního večírku se opil, nevěstu fyzicky napadl a pokusil se o sebevraždu.
Politika a satanismus
Nešťastné manželství se brzy rozpadlo a Davis své frustrace začal utápět v čím dál tím větších kvantech alkoholu a drog. K jeho životnímu stylu nepřispěl ani fakt, že se v roce 1959 stal oficiálním členem slavného pánského spolku Rat Pack, kam kromě něj patřil i Frank Sinatra, Dean Martin, Peter Lawford a Joey Bishop. Sammy Davis díky tomu opět získával role a angažmá a vliv jeho hvězdné party sahal od Hollywoodu do nejvyšších pater americké politiky. Lawford byl spřízněn s klanem Kennedyů, Rat Pack vystupoval na předvolebních mítincích JFK a sám Davis hrál velkou roli v kampani zaměřené na Afroameričany. Zároveň ale byla vystoupení skupiny Rat Pack protkána řadou rasistických gagů a Davis v nich vystupoval jako dobrosrdečný otloukánek, který je ochoten se sám sobě smát. Část afroamerické komunity ho proto začala označovat za „Strýčka Toma“ – servilního zaprodance segregované Ameriky. Ta ho ale evidentně nepovažovala za nic více než za zábavného komika. Když Davis v roce 1960 oznámil zásnuby se švédskou herečkou May Britt, JFK se obával, že mu nevyhnutelný skandál poškodí předvolební prognózy. Davis proto musel přestat vystupovat na mítincích a neobdržel ani pozvání na oslavy prezidentovy inaugurace.
Po nezastírané urážce ze strany prezidenta, kterého považoval za osobního přítele, Davis zahořkl. Politickou podporu obrátil ke Kennedyho rivalovi Richardu Nixonovi, což mu dále pošramotilo pověst u afroamerické komunity. Stále více pil, užíval drogy a stal se členem okruhu následovníků zakladatele satanské církve Antona Szandora LaVeye. Církevní rituály sice byly spíše oslavami hédonismu než vzýváním démonů, ale Davisově problémům s alkoholem příliš neprospěly. Rozpadlo se mu další manželství, začal mít problémy s játry a lékaři ho nakonec postavili před nekompromisní rozhodnutí – buď přestane pít, nebo zemře. Davis přestal pít a začal opět budovat svou kariéru.
Poslední tanec
V 70. letech se zdálo, že se blýská na lepší časy. Znovu se oženil, začal se cíleně věnovat hudbě a po několika neúspěšných albech nahrál pro label MGM píseň „The Candy Man“. Hit původně složený pro film Willy Wonka & The Chocolate Factory (Karlík a továrna na čokoládu) vyšplhal v březnu 1972 na první místo hitparády a zajistil Davisovi jeho první zlatou desku. V jiných projektech se mu ale nedařilo. Jeho pokus rozjet v Las Vegas klub zkrachoval, nepodařilo se mu ani nastartovat televizní komediální seriál a začal se utápět v dluzích. V 80. letech už jeho kariéra pohasínala a naposled ožila s filmem „Tap“. Příběh stárnoucího tanečníka jako by popisoval Davisův vlastní osud. Na pódiu sice dokázal stepovat lépe než jeho mladší kolegové, svět ho už ale viděl jen jako legendu zašlé éry.
V roce 1989 si Sammy Davis jr. začal stěžovat na bolest v hrdle a ztrátu chuti. Lékařská prohlídka mu odhalila v krku zhoubný nádor. Chemoterapie ho připravila o hlas i o sílu potřebnou k vystupování. Oslav 60. výročí své kariéry se proto zúčastnil jen jako divák. Když ale na závěr večera vystoupil se stepařským sólem jeho herecký kolega Gregory Hines, pohublý a zestárlý Davis si obul taneční boty a vyšel za ním na pódium. Když spolu zopakovali slavný stepařský souboj z filmu „Tap“, Davis opět dokázal, že i na smrt nemocný je stále tanečním králem. Bouřlivý potlesk, který sklidil, byl bohužel poslední. Zemřel 16. května 1990 a jeho pozůstalost byla kvůli nesplaceným dluhům rozprodána v aukci.
