Den, který ochromil Island: Stávka žen spustila proces zrovnoprávnění a naučila muže vařit
Před 50 lety proběhla na Islandu v mnoha ohledech výjimečná stávka. Zúčastnila se jí skoro polovina všech obyvatel a doslova zastavila život na ostrově. Vedla k dalekosáhlým změnám v hospodářství, zákonodárství, zaměstnanosti a také k akutnímu nedostatku párků v obchodech a v dlouhodobém výsledku i k zákazu striptýzových klubů. V neposlední řadě byla zvláštní i tím, že se před půl stoletím vydaly do ulic Reykjavíku výhradně ženy.
V létě roku 1980 vyhrála prezidentské volby na Islandu Vigdis Finnbogadottir. Rozvedená svobodná matka setrvala v úřadu dalších 16 let a celá generace islandských dětí vyrostla v povědomí, že v čele státu má stát žena. Vigdis by se však prezidentkou nestala, nebýt událostí, které se v nejmenší zemi Skandinávie odehrály o pět let dříve.
Severský feminismus a Rauðsokkahreyfingin
Island byl, stejně jako další skandinávské země v otázkách ženské emancipace vždy progresivní. Organizace bojující za ženská práva zde začaly vznikat už na začátku 20. století a volební právo Islanďanky získaly už v roce 1915, hned po Novém Zélandu a Finsku (Československo zavedlo volební právo žen v roce 1919). Během dalších 60 let se však do parlamentu dostalo pouze 9 žen a v roce 1975 seděly v jeho lavicích pouze 3 poslankyně. Země tak daleko zaostávala za svými sousedy, kde ženy v 70. letech tvořily až čtvrtinu zákonodárců. Islanďanky to vnímaly jako nespravedlnost, stejně jako fakt, že za stejnou práci pobíraly pouze asi 60 % mužských platů a měly omezené možnosti pracovního a profesního postupu.
Iniciátorem myšlenky, že je proti nerovnoprávnosti třeba zakročit, byla feministická skupina jménem Rauðsokkahreyfingin – Červené punčochy. V roce 1970 přednesly návrh, že pokud se situace nezlepší, měly by ženy vstoupit do stávky. Prohlášení se stalo okamžitě předmětem posměchu (zejména u mužů), během následujících let se ale k iniciativě přidávaly další ženské společenské a profesní organizace. Po několika letech práce a vyjednávání byla nakonec ustanovena „Komise pro ženský den volna“.
Komise přednesla parlamentu seznam požadavků z různých oblastí společenského a profesního života. Mimo jiné obsahoval opuštění diskriminačních praktik při náboru do zaměstnání, zvýšení zastoupení žen v zákonodárných sborech a odborech, zlepšení dostupnosti školek, jeslí a péče o děti a v neposlední řadě i uznání péče o domácnost jako regulérní pracovní činnosti. Když požadavky nebyly vyslyšeny, vyhlásil výbor na 24. říjen 1975 ženskou generální stávku.
Den, kdy se Island zastavil
Jednou ze zvláštností Islandu je velmi malý počet obyvatel. V 70. letech jich na ostrově žilo pouze asi 216 000 a ženy tvořily zhruba polovinu. Díky pečlivé organizaci se do stávky zapojilo více než 90 % všech Islanďanek a jen v Reykjavíku se do ulic vydalo na 25 000 žen čili skoro všechny ženy v metropoli. Další protestní akce a pochody se odehrály v podstatě v každém islandském městě a život na ostrově se na celý den zastavil. Nepřítomnost telefonních operátorek způsobil kolaps komunikací. Noviny nevyšly, protože se do práce nedostavily písařky, sazečky a korektorky. Školy a školky zůstaly zavřené, protože 65 % pedagogů byly ženy. Národní aerolinky hromadně rušily lety, jelikož na palubách chyběly letušky. Banky, které dokázaly bez přítomnosti žen otevřít, musely na místa účetních a úřednic dosazovat zmatené manažery. Dopady stávky se projevily i na fungování domácností, protože ženy po celý den ignorovaly jakékoliv domácí práce včetně péče o děti. Jelikož školy a školky zůstaly zavřené, otcové si brali děti s sebou do práce nebo si brali dovolenou. Jelikož málokterý z nich uměl vařit, vydávali se hromadně do obchodů pro jednoduše připravitelné potraviny. Během dopoledne se tak na Islandu vyprodaly všechny párky.
Důsledky a ohlasy
Stávka byla omezená na jediný den a 25. října se život na Islandu vrátil k normálu. Vědomí, že ženská solidarita může kdykoliv spustit další generální stávku, ale nevymizelo a spustilo dlouho odkládané reformy. Už v roce 1976 parlament přijal zákon o rovnoprávnosti pohlaví, v roce 1980 pak Vigdis Finnbogadottir porazila v prezidentských volbách tři protikandidáty a stala se první prezidentkou zvolenou v demokratických volbách na světě. Její vláda byla tak populární, že ve dvou ze tří následujících voleb neměla žádného protikandidáta. V roce 1983 zasedla v parlamentu ryze ženská strana – Ženská aliance. V roce 2000 byl schválen zákon zaručující rodičovskou dovolenou i otcům a v roce 2010 si Islanďané zvolili Johannu Sigurdardottir za první premiérku země. Ve stejný rok byly na ostrově postaveny mimo zákon striptýzové kluby.
Ohlasy ženské stávky neutichají ani po půl století. Na samotném Islandu se ženy vydaly do ulic ještě několikrát, naposled v roce 2018. Stávka inspirovala podobné akce po celém světě, například v Irsku nebo v Polsku. V roce 2016 se snažila konzervativní frakce polského parlamentu zpřísnit už tak velmi striktní potratové zákony. Interrupce měla být zcela zakázána a za porušení zákazu hrozilo vězení jak lékařům, tak i matce, která přerušení těhotenství podstoupila. V reakci na to zorganizovala polská herečka Krystyna Janda protestní akci přímo inspirovanou stávkou islandských žen. Statisíce Polek poté 3. října nenastoupily do zaměstnání, neprováděly žádné domácí práce a po celý den byly oblečené do černé barvy. Černé pondělí zapůsobilo a parlament úplný zákaz potratů neschválil.
