Před 105 lety začala zlatá éra československého fotbalu. Prvenství na olympiádě nám uniklo kvůli rozhodčímu
V roce 1920 nastoupila k prvnímu oficiálnímu mezinárodnímu utkání československá fotbalová reprezentace. Na olympijských hrách v Belgii deklasoval tým vedený legendárním „Káďou“ Peškem Jugoslávii 7:0 a patřil k jasným favoritům turnaje. Ve finále ale na protest proti výrokům rozhodčího odešli hráči ze hřiště a byli z turnaje vyloučeni.
České země byly díky sokolskému hnutí baštou tělovýchovy a místem, kde vznikaly první sportovní kluby v Evropě. Fotbal v tom nebyl výjimkou. První zmínka o „footballe“ se u nás objevila už v roce 1885, pouhých 13 let po prvním oficiálním utkání mezi Anglií a Skotskem. V časopisu Cyklista se dokonce zmiňuje už i existence „starých známých“ družstev a elitních týmů z pražské Letné: „Footballová saisona podle slibných příprav bude velice čilá a hojná,“ píše autor. „Vedle starých známých mužstev připravují se i četná nová, z nichž zejména některá letenská opravňují k dobrým nadějím.“ V závěru článku se ale zmiňuje i nepochopení sportovních aktivit ze strany správců pozemků využívaných ke hře. Letenští zahradníci měli evidentně více pochopení než jejich kolegové z Královské (dnešní Císařské) louky: „Vedle Královské louky bude letos zejména Letná daleko hojněji obsazena a sport tu je daleko racionelněji pěstěn než na Louce, kde nájemce hráče v prostřed saisony prostě vyžene.“
Jak se blížil přelom tisíciletí, footballové dění u nás nabíralo na obrátkách. V srpnu 1892 se odehrálo první oficiálně zaznamenané utkání mezi roudnickými týmy Athletic Club Roudnice a Tělocvičná Jednota Sokol Roudnice. O čtyři roky později se poprvé odehrálo derby letenských S, které soudcoval podle vlastnoručně přeložených pravidel hybatel českého sportu Josef Rössler – Ořovský. Skončilo sporným výsledkem 0:0 a zavdalo vzájemné rivalitě Sparty a Slávie, která trvá dodnes.
Éra Slávie a Dědek Madden
Přes vzrůstající oblibu fotbalu nebylo v českých zemích kvalitních hráčů nazbyt, především proto, že rakousko-uherské školy svým studentům hru zakazovaly jako nemravnou a zdraví škodlivou. Roli státní reprezentace dlouho hrálo tehdy nejlepší družstvo pražské Slávie a její hráči do utkání nastupovali zamaskovaní falešnými kníry a pod vymyšlenými jmény. V roce 1899 přesto odehráli hned tři úspěšná mezistátní utkání. V lednu remizovali s Berlínem 0:0, na jaře s Vídní 2:2 a 28. března se utkali s elitním týmem anglického Oxfordu. Britské kluby byly tehdy na úplně jiné úrovni než zbytek světa, a prohra pouze 0:3 byla považovaná za senzaci nejenom u nás, ale i v samotné Anglii. Brankář Robinson byl hrou českého týmu tak unesen, že po utkání uspořádal pro naše fotbalisty improvizovaný trénink, kde jim předváděl své slavné skoky, dodnes přezdívané „robinsonády“. Daleko větší dopad na český fotbal ale měl příjezd skotského trenéra a bývalého hráče Celticu Glasgow Johna Maddena. Dodnes se neví, jak se Madden, slávisty láskyplně přezdívaný Dědek, v Praze ocitl. V každém případě se zde usadil, oženil, v roce 1905 se chopil funkce trenéra Slávie a setrval v ní neuvěřitelných 25 let. Díky pověstné nesmlouvavosti a moderním tréninkovým metodám z ní udělal mužstvo světové úrovně.
Že budou Češi hrát ve světové kopané první ligu se potvrdilo už rok po Maddenově příchodu do Slavie. Zkušený trenér se nesnažil naše hráče přinutit k anglickému rychlému, tvrdému fotbalu. Namísto toho s nimi vyvinul jemnou a technickou hru založenou na přesných přihrávkách a pověstné „české uličce“. Slávisté díky ní své rivaly přiváděli k zoufalství. V roce 1906 deklasovali do té doby neporažený FC Southampton 4:0, mnichovský Bayern rozstříleli 13:0 a hned nato dokázali s nejlepším světovým týmem Celticem Glasgow uhrát remízu 3:3. I v následujících letech český tým složený převážně z hráčů Slávie dominoval evropskému fotbalu. Dokázal dokonce zvítězit i na často zapomínaném prvním mistrovství Evropy pořádaném v roce 1911 amatérskou organizací UIAFA ve francouzském Roubaix. Po vítězství 2:1 nad Anglií se reprezentanti „Team de Bohéme“ vraceli domů jako hrdinové. V Národní politice se tehdy psalo: „K uvítání vítězů českých shromáždili se včera na nádraží Františka Josefa a před ním davy, do tisíců čítající.“
République Tchécoslovaquie
Další fotbalové události bohužel přerušila I. světová válka. Samostatné Československo se ale do poválečné éry vrátilo ve velkém stylu. Na neoficiálním vojenském turnaji v Římě skončilo druhé, turnaj družstev spojeneckých vojsk v Paříži pak bezpečně vyhrálo. Když se začaly uzavírat sázky na vítěze prvního poválečného mezinárodního turnaje na olympiádě v Antverpách, patřil tým „République Tchécoslovaquie“ k jasným favoritům.
Soupiska prvního týmu československé fotbalové reprezentace se od té předválečné značně lišila. Namísto Slávistů v ní dominovali hráči „Železné“ Sparty v čele s jednou z největších hvězd tehdejší kopané - Karlem Peškem přezdívaným Káďa. I zbytek sestavy tvořila jména, která měla ve světě fotbalu budit úctu ještě dlouhá léta. Brankář Rudolf Klapka, obránci Antonín Hojer a Karel Steiner, záložníci František Kolenatý, Emil Seifert, Josef Sedláček a Antonín „Očko“ Janda, útočná tykadla Václav Pilát, Jan Vaník a Otakar Škvain zvaný Mazal. Jediným zádrhelem byl zákaz účasti trenéra Maddena. Do Antverp cestoval „Dědek“ jako soukromá osoba a vedení týmu se místo něj chopil rozhodčí a funkcionář Josef Fanta.
První turnaj československé reprezentace
K prvnímu oficiálnímu utkání nastoupila československá reprezentace 28. srpna 1920 proti Jugoslávii. Hned od prvního hvizdu bylo jasné, jakým směrem se bude zápas vyvíjet. První gól vstřelil slávista Vaník už ve 20. minutě, pak se ze zápasu stala československá exhibice a jugoslávský brankář nestačil lovit míče ze sítě. Vaník nastřílel do konce utkání hattrick, druhý přidal hbitý holohlavý sparťan Janda „Očko“ a výsledek 7:0 završil Josef Sedláček. Podobný vývoj měl i druhý zápas proti Norsku, které v prvním kole senzačně porazilo Anglii 3:1 a stalo se favoritem turnaje. Čechoslováci jim sebevědomí srazili výpraskem 4:0 a Janda „Očko“ si připsal na konto další hattrick. Náročný program pouze šestidenního turnaje se bohužel podepsal na zdravotním stavu některých klíčových hráčů a do semifinále proti Francii už nemohl nastoupit zkušený Pilát. Náš tým přesto nenechal nikoho na pochybách, že směřuje ke zlatým medailím. Utkání skončilo výsledkem 4:1 a hattrick si tentokrát připsal Otakar „Mazal“ Škvain.
Zlatý pochod československého týmu bohužel skončil nešťastným průběhem finále. Utkal se v něm s domácím týmem Belgie, odpočatém po pouhých dvou odehraných zápasech a povzbuzovaném davy rozvášněných fanoušků. Na stadion se přes policejní zábrany prodraly tisícovky diváků nad maximální kapacitu. Ještě nedlouho před zahájením běhali po hřišti a pořadatelé je nakonec nechali zahnat na ochozy ozbrojenými vojáky. Stráž s nabitými puškami v rukou zůstala stát za postranními čárami i během utkání a našim hráčům, nesoucím si v sobě traumata z války, to na pohodě nepřidalo. Protesty ale pořadatelé odmítli. Stejně zamítavý postoj zaujali i k námitkám proti složení trojice rozhodčích. V rozporu se stanovami v nich chyběli zástupci obou týmů, všichni tři rozhodčí byli Angličané a utkání řídil John Lewis. Sudí proslulý pohrdavým postojem k východoevropským týmům a s historií kontroverzních výroků.
Nešťastné finále
Podezření na výkon rozhodčího Lewise se potvrdilo už v 6. minutě. Nejprve přehlédl surový faul na brankáře Rudolfa Klapku a namísto toho odpískal proti našemu týmu penaltu za údajnou ruku. Klapka ji dokázal chytit, belgický útočník ho ale opět atakoval a míč mu vyrazil z rukou. Nastalou skrumáž vyřešil Lewis opět po svém – daroval Belgičanům přímý kop z bezprostřední blízkosti branky a tím i vedení. Zápas se pak rozpadl do nervózní okopávané s řadou faulů na obou stranách. Rozhodčí Lewis trestal opět především Čechoslováky. Belgičanům uznal ve 35. minutě další spornou branku a poté vyloučil za údajné kopnutí bez míče našeho obránce Steinera. Diváci ho odměnili bouřlivým řevem a náš kapitán „Káďa“ Pešek se začal obávat, že se přes ozbrojené vojáky vrhnou na hřiště.
Na protest proti výkonu rozhodčího a z obav o bezpečnost hráčů odvedl Káďa celé mužstvo předčasně do kabin. Jelikož pořadatelé odmítli jeho požadavky na zajištění bezpečného a objektivního utkání, odmítnul se přes ultimátum vrátit. Lewis odpískal konec zápasu, hřiště okamžitě ztekli belgičtí fanoušci, servali ze stožáru československou vlajku a nosili ji jako kořist po ulicích Antverp. Československý tým byl diskvalifikován a jeho oficiální protest nebyl uznán. Z turnaje jsme si proto neodvezli ani stříbrné medaile. Jediným fotbalistou, který si z olympiády vezl cenný kov byl „Káďa“ Pešek. Všestranný sportovec totiž nastoupil i do hokejového turnaje, kde Čechoslováci získali bronz.
