Zajistili by dnes naši protiletadlovci čisté nebe nad Českou republikou?

Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století se jasně ukázalo, že dosavadní protiletadlové dělostřelecké jednotky už svůj zenit překonaly, a na scénu vstoupili „rakeťáci“, absolutní elita našich ozbrojených sil. Je všeobecně známo, že až do Gorbačovovy glasnosti se vedení východního bloku žárlivě bránilo zveřejňování jakýchkoli číselných údajů týkajících se jejich armád. Znal je pouze úzký okruh vyvolených.

Sovětské dodávky

Co se týče dodávek protiletadlových raketových kompletů, Československo stejně jako ostatní státy Varšavské smlouvy a mnoho a mnoho dalších zemí vcelku nepřekvapivě plně záviselo na dodávkách ze Sovětského svazu. V letech 1959 až 1962 odtud přicházely protiletadlové raketové komplety (PLRK) SA-75 Dvina (v roce 1959 jeden, roku 1960 tři, následujícího roku čtyři a v roce 1962 osm), od roku 1964 pak PLRK S-75M Volchov (v roce 1964 deset, roku 1968 tři, v letech 1969 a 1970 po pěti a v letech 1971, 1973 a 1975 po jednom). Modernizace PLRK Dvina proběhla v letech 1969 až 1975 a Volchov po etapách v letech 1970 až 1984. V letech 1971 až 1972, tedy za nejtužší normalizace, SSSR dodal do Československa první tři oddíly PLRK S-1245 Něva a následující dodávky PLRK S-125M/M1A se uskutečnily v roce 1975 (dva oddíly) a v letech 1977, 1979, 1980 a 1981 (po čtyřech oddílech ročně). Začátkem devadesátých let se v teritoriální protivzdušné obraně Československa rozvinulo 18 oddílů S-75M, pět SA-75M, 16 S-125M a dvě skupiny S-200VE a plně zkompletovaný oddíl S-300PS (v exportní verzi S-300PMY).

Celkem Československo obdrželo 689 protiletadlových řízených střel pro PLRK SA-75M, 1077 pro PLRK S-75M Volchov a 812 pro PLRK S-125M/M1A Něva.

Vzestup a pád  

Během zhruba třiceti let vznikl v okolí tak důležitých měst, jako jsou Praha, Brno, Ostrava a Bratislava, systém raketových základen doplněný linií základen v západních Čechách, kam se z pochopitelných důvodů soustředilo hlavní úsilí namířené proti potenciálním protivníkům z NATO.

Války, vojáci a Plitvická jezera: Jak Češi zachránili známý chorvatský přírodní skvost

Causy

První jednotky obdržely protiletadlové raketové komplety SA-75 Dvina, později přibyly PLRK S-75M Volchov, S-125 Něva a S-200 Vega. V devadesátých letech měly dorazit PLRK S-300, avšak vzhledem k pádu režimu následujícímu po sametové revoluci jsme obdrželi jeden jediný komplet, jejž v roce 1993 po rozdělení federace získalo Slovensko.

Ovšem to, co následovalo, se vymyká chápání jakéhokoli aspoň trochu příčetného člověka. Během „devadesátek“ totiž došlo ke zrušení většiny českých raketových jednotek protivzdušné obrany státu (PVOS)! Na ně se přitom žádné odzbrojovací limity Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) nevztahovaly, neboť jde o ryze obranné prostředky. Po roce 2004 již Armáda České republiky nepoužívala žádnou z původních základen a protiletadlové raketové vojsko v ní představuje pouze 25. protiletadlový raketový pluk „Tobrucký“ (v letech 2003 až 2013 ještě brigáda) ve Strakonicích. Rýpalové si jistě položí všetečnou otázku, jak by tento útvar bránil třeba Brno či Ostravu. Na Slovensku zrušili základny PVOS v letech 2000 a 2001. Přitom tři a půl roku trvající válka na Ukrajině, největší a nejkrvavější konflikt v Evropě od druhé světové války, nade vši pochybnost prokázala nesmírný význam husté a vysoce účinné protivzdušné obrany.

Jak tedy vypadala protivzdušná raketová obrana Československa?

Hlavní město Praha

Od roku 1961 byla pro ochranu vzdušného prostoru hlavního města vyhrazena 71. protiletadlová raketová brigáda. Obrana se vyvíjela v několika krocích. Nejdříve byly postaveny čtyři obranné jednotky na západě města a pak další čtyři na východě. Později přibylo dalších osm jednotek, které Prahu obklopily druhým kruhem obrany. Posledními byly tři jednotky skupiny Vega a jedna jednotka vybavená systémem S-300. V roce 1985 se velitelství přesunulo mimo Prahu, do Drnova. V roce 1994 se jednotka změnila na 41. brigádu a fungovala do roku 1999. Od roku 2000 do 2003 chránila město 441. protiletadlová skupina se sídlem v Dobříši.

Útvary 71. protiletadlové raketové brigády (1961–1993)

Útvary 41. protiletadlové raketové brigády (1994–1999)

Západní Čechy

Od roku 1962 chránila vzdušný prostor západních Čech 185. protiletadlová raketová brigáda, se sídlem v Kralovicích. Původně byla tato jednotka dělostřelecká a přešla na raketovou výzbroj v 60. letech. V roce 1969 se přejmenovala na pluk a byla zrušena na začátku 90. let. V roce 1993 se přesunula do Pezinku na Slovensku, kde působila do roku 1995.

Útvary 185. protiletadlové raketové brigády / 185. protiletadlového raketového pluku (1962–1995)

Brno

Od roku 1961 byla zodpovědnost za protivzdušnou obranu Brna svěřena 76. protiletadlové raketové brigádě, transformované z protiletadlové dělostřelecké brigády. Ve druhé polovině 60. let dokončila přezbrojení na rakety a v letech 1969 až 1978 byla přejmenována na pluk. V roce 1994 se přeorganizovala na 42. brigádu, aktivní do roku 1999. Mezi lety 2000 a 2004 ji nahradila jediná zbývající skupina, 442. protiletadlová raketová skupina v Rapoticích. Kasárna a mírové stanoviště byly v Brně-Řečkovicích a válečné velitelské stanoviště bylo na Staré hoře u Újezdu u Brna, s dočasným přesunem během rekonstrukce v letech 1986-1990 do Brna-Tuřan.  

Útvary 76. protiletadlové raketové brigády / 76. protiletadlového raketového pluku (1961–1993)

Útvary 42. protiletadlové raketové brigády (1994–1999)

Ostrava

Od roku 1961 sloužila v Ostravě 77. protiletadlová raketová brigáda, vzniklá přezbrojením z dělostřelecké brigády v 60. letech. V roce 1969 se přejmenovala na pluk a v roce 1994 proběhla reorganizace na 43. pluk, který fungoval do roku 1999. Mezi lety 2000 a 2003 obranu města zajišťovala 443. raketová skupina ve Frýdku-Místku.  

Útvary 77. protiletadlové raketové brigády / 77. protiletadlového raketového pluku / 43. protiletadlového raketového pluku (1961–1999)

Bratislava

Od roku 1962 byl za protivzdušnou obranu Bratislavy zodpovědný 186. protiletadlový raketový pluk se sídlem v Pezinku, přezbrojený na rakety v 60. letech. V roce 1978 se přeorganizoval na brigádu a v roce 1995 byl přejmenován na 37. protiletadlovou raketovou brigádu, která fungovala až do roku 2001.  

Útvary 186. protiletadlového raketového pluku / 186. protiletadlové raketové brigády / 37. protiletadlové raketové brigády (1962–2001)

(Zdroj dat: Wikipedia.org)

Hodnocení povolané osoby

Armádní generál Miroslav Vacek, bývalý náčelník generálního štábu ČSLA a ministr obrany ČSSR a ČSFR, hodnotil naši PVOS ve své knize Generál studené války velmi vysoko:

„Vojsko protivzdušné obrany státu mělo radiotechnické vojsko, které zjišťovalo nezbytné prvky pro sledování vzdušných cílů, protiletadlové brigády a oddíly k ničení letounů raketami, ale i stíhací letectvo, které působilo i tam, kde nebyla objektová obrana raketami. Se všemi třemi zmíněnými druhy prostředků bylo vojsko PVOS organizováno ve dvou divizích (1. divize – Žatec, 2. divize – Brno). Modernizace protiletadlovými raketami S-200, S-300 a stíhacími letouny MiG-29 významně zvýšila její účinnost v osmdesátých letech. Pro ilustraci mohu uvést, že Američané se asi v polovině devadesátých let vyjádřili o oddílu raket S-300 v tom smyslu, že by spolehlivě ubránil Washington (a my jsme oddíl měli rozmístěn k obraně Prahy).

(…)

Ve funkcích, které jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech zastával, jsem vyjížděl s těmito protiletadlovými raketovými útvary k ostrým prověrkovým střelbám do Astrachaně v SSSR. Hluboce jsem se skláněl před tím, jak naši vojáci základní služby pod velením svých mladých velitelů pluků, kapitánů a majorů, ovládali tyto zbraně. A to byli z dnešního pohledu pouze ,amatéři‘! To, co jsem pociťoval já, nebylo rozhodující. Rozhodčími byli sovětští důstojníci ze štábu vojenského polygonu, jejichž uznání bylo tak velké, že s obdivem hovořili o schopnostech našich vojáků a přiznávali jim nejlepší hodnocení ze všech armád Varšavské smlouvy, včetně těch svých, sovětských.“