Ladislav Komorád zachránil Písek před krveprolitím. Když dorazili Sověti, Písečtí už tři dny slavili svobodu
Před 130 lety se narodil Ladislav Komorád. Legionář, odbojář a velitel jihočeského protinacistického povstání. V roce 1945 odvážnou akcí zachránil město Písek obsazené posádkami Němců a Maďarů. Dokázal se probít za demarkační linii, přivést do města čekající americké jednotky, a zabránit tak hrozícímu masakru píseckých civilistů.
Ladislav Komorád se narodil 23. června 1895 v jihočeském Lovětíně. Po studiích ho čekal stejný osud jako tisíce dalších mladých mužů v Rakousko-Uherské monarchii – narukování do armády. V roce 1914 byl odvelen na východní frontu, kde se zúčastnil jedné z prvních velkých bitev I. světové války. V Haliči se nechal zajmout ruskou armádou a v roce 1917 vstoupil v Oděse do československých legií. Pod velením generála Stanislava Čečka bojoval u Bachmače proti Němcům a během následující sibiřské anabáze proti bolševikům. Z Vladivostoku odplul přes Ameriku do Francie a vrátil se domů v hodnosti nadporučíka.
Obránce národa
Když byl v roce 1939 vyhlášen protektorát, byl již Ladislav Komorád majorem pěchoty u posádky v Písku. Mobilizace, kterou pomáhal organizovat, byla odvolána a stejně jako všichni důstojníci československé armády byl i on přinucen odejít do civilu. Okamžitě se zapojil do odboje v rámci organizace Obrany národa a vykonával funkci zástupce velitele písecké buňky vedené plukovníkem Hubáčkem.
Obrana národa byla na začátku války v podstatě regulérní tajnou armádou s 90 tisíci vojáky a štábním velením. Jejím hlavním cílem byla příprava ozbrojeného povstání proti Němcům, ke kterému mělo dojít poté, co se do války zapojí Francie a Velká Británie. V počátečních fázích měl zdatný organizátor Komorád na starosti shromažďování výzbroje a výstroje a vypracování plánu povstání. Na Písecku se mu podařilo shromáždit více než 900 palných zbraní s náboji. Spolu se zásobami materiálu a zdravotnických pomůcek byly ukryty v pivovarech, veřejných budovách a chudobincích, podrobný plán povstání byl zakopán v zapečetěné láhvi na zahradě bývalého ředitele písecké školy.
V ilegalitě
Předpoklady velení českého odboje se bohužel ukázaly jako příliš optimistické. Francie před nacisty kapitulovala, Británie se stáhla k obraně svých ostrovů, Sovětský svaz uzavřel s Německem pakt a rozdělil si s ním obsazené Polsko. Naděje na české povstání pohasla a gestapo uspořádalo na důstojníky Obrany národa velký zátah. Jihočeská buňka, ve které působil Ladislav Komorád, velmi dbala na utajení. Ve styku byli vždy jen dva až tři členové, identita se prokazovala tajnými hesly a schůzky byly dovedně maskovány. Velitel Hubáček byl sice zatčen a v roce 1942 popraven, Ladislav Komorád ale velení převzal a pokračoval v odbojové činnosti dále. Organizoval podporu rodin zatčených a popravených spolubojovníků, pomáhal s přechody hranic, koordinoval činnost rádiových vysílaček a šíření ilegálních tiskovin.
Opatrnost a přísné utajení se Komorádově skupině vyplatila. Němci ji nikdy neodhalili a na Písecku působila až do konce války, kdy koordinovala činnost různých odbojářských skupin. Na jaře roku 1945 byl Ladislav Komorád pověřen vládou Zdeňka Fierlingera k ustanovení národních výborů na Písecku a k vedení ozbrojeného protiněmeckého povstání.
Písecké mosty na západ
Komorádova pozice ale byla velmi složitá. Na konci války byl na území Čech rozptýlen skoro milion příslušníků wehrmachtu a útvarů SS. Pod velením generála Schörnera měli vytvořit takzvanou „Českou pevnost“ a postavit se postupujícím Sovětům. Část jednotek se ale rozhodla uprchnout k demarkační linii, aby se mohla vzdát Američanům. Pohyb Němců po jižních Čechách se soustředil v Písku, kde Komorád působil ve funkci předsedy Okresního národního výboru. V nedalekém Podolsku stál široko daleko jediný most přes Vltavu a přímo ve městě umožňovaly cestu na západ dva mosty přes Otavu. Na začátku května 1945 se ve městě pohybovalo na 50 tisíc Němců mířících k demarkační linii. Ve zdejších kasárnách navíc sídlila silná posádka wehrmachtu s 1500 vojáky, menší jednotka maďarské armády a v okolních lesích se shromažďovaly elitní jednotky SS.
Neklid panoval i v řadách odbojářů. Jedné ze skupin organizace Československé mládeže se podařilo vyjednat kapitulaci s velitelem maďarských jednotek. Komando přezdívané „Kluci z reálky“ ve zbrojnici ukořistilo pušky, samopaly, pancéřové pěsti, granáty, bedny munice a trhavin. Češi byli připraveni k boji, byli ale stále v početní i zbrojní nevýhodě. Velitel Němců kapitán Kreuz to dobře věděl. S místními vyjednával a toleroval dokonce i vyvěšování československých vlajek. Odmítal se ale civilním orgánům vzdát a tvrdil, že jakožto důstojník smí kapitulovat pouze představitelům armády. Ve skutečnosti pravděpodobně nechtěl riskovat, že ho revoluční výbory, ve kterých hráli velkou roli komunisté, vydají do rukou Sovětů. Na svých stanoviscích každopádně trval a otevřeně prohlašoval, že v případě napadení použije proti Píseckým zbraně. Když se do města donesly zprávy o pražském povstání, uvedl do pohotovosti vojáky, tanky a dělostřelectvo.
Cesta k demarkační linii
Podobné patové situace se na konci války odehrávaly i v dalších českých městech a v nejednom případě skončily krveprolitím a masakry civilistů. V napjaté atmosféře naštěstí opět projevil rozhodnost a chladnou hlavu Ladislav Komorád. Věděl, že do nedalekých Strakonic již od Vimperku postupuje americká armáda. Třicetikilometrová cesta sice vedla silnicemi a lesy plnými esesáků, Komorád ale neváhal. Ráno 6. května se vyzbrojil samopalem, ručními granáty, naložil do auta místního angličtináře Františka „Frenka“ Bůžka a vyrazil směrem na západ.
Po několika hodinách nebezpečné cesty dorazili vyslanci do strakonického štábu US Army. Velitel plukovník Sears byl ohromen jak vojenskou diplomacií Ladislava Komoráda, tak dokonalou angličtinou Frenka Bůžka. Písek sice ležel v sovětské zóně, v dohodě o demarkační linii ale existovala klauzule povolující oběma stranám podnikat nezbytné vojenské zásahy, pokud je k tomu místní orgány vyzvou. Zpět k Písku se záhy rozjel konvoj obrněnců vedený kapitánem Kermitem Bernardem. Německý kapitán Kreuz mu předal kapitulaci, složil zbraně a s posádkou odešel do amerického zajateckého tábora. Sovětské jednotky do města dorazily až 10. května, kdy si již Písečtí užívali třetí den svobody.
Hrdinové neodpočívají
Osvobození Písku pro majora Komoráda neznamenalo konec války. Už 8. května vypravil do Prahy na pomoc povstalcům dva autobusy naložené zbraněmi, střelivem a léky zabavenými z německých lazaretních vlaků zaparkovaných na píseckém nádraží. Nepolevil ani po vyhlášení příměří. Jeho důstojnická čest mu nedovolovala ponechat zajaté německé vojáky a civilisty na pospas podmínkám zajateckých táborů. Osobně dohlížel na dodržování válečných zákonů a snažil se v internačních zařízeních zajistit humánní poměry. K tomu neustále koordinoval činnost okresního výboru v Písku a národních výborů okolních obcí. Pracoval v podstatě neustále až do 18. května, kdy jeho vyčerpaný organismus postihla mrtvice a ochrnutého ho upoutala na mnoho týdnů na lůžko.
Ani po zotavení se nedokázal zastavit a už v červenci se opět zapojil do dění v Písku. Na podzim se však opět zhroutil a z nemoci způsobené vyčerpáním se již nezotavil. Ladislav Komorád zemřel 8. února 1947 ve věku pouhých 51 let. Po své smrti byl in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka. Letos v květnu mu byla na písecké radnici odhalena pamětní deska a ministryně obrany mu udělila vyznamenání Kříž obrany státu.
