Z Haliče až na Iwodžimu. Československo-ukrajinský hrdina je pochován pod pomníkem, na kterém je sám vyobrazen
Fotografie ze vztyčování vlajky na ostrově Iwodžima je nejenom jedním z nejslavnějších snímků historie, ale také studnicí fascinujících příběhů. Jeden z nich sahá až do meziválečného Československa a jeho hlavní postavou je seržant Michael Strank.
Strankův životopis dlouhou dobu uváděl, že se narodil ve městě Conemaugh v Pensylvánii. Ve skutečnosti je jeho rodištěm vesnička Jarabina na severovýchodě Slovenska poblíž Staré Ľubovně. Mykhal se zde narodil 10. listopadu 1919. Jeho matka byla Slovenka Marta Grofíková, otec Vasil Strenk pocházel z Lemko-rusínské republiky na západě ukrajinského Haliče.
Území na pomezí Polska, Ukrajiny a Slovenska bylo po rozpadu Rakousko-Uherska velmi neklidnou oblastí zmítanou národnostními i územními konflikty. Strenkovi se proto rozhodli hledat štěstí za oceánem. Nejprve se do USA vydal sám otec a tři roky dřel v uhelných dolech, aby našetřil na lodní lístky pro svou ženu a syna. Mykhal Strenk díky otcově obětavosti vyrůstal už od svých šesti let v Pensylvánii jako Michael Strank. Vychodil zde základní i střední školu, kde vynikal jako hráč basketbalu a amerického fotbalu.
Spojené státy byly v meziválečném období klidnějším územím než Halič, rozhodně ale nebyly zemí zaslíbenou, kde každého imigranta čekalo snadné živobytí. Ekonomika se potácela pod tíhou velké hospodářské krize a pro chlapce z chudých rodin nebylo snadné získat práci. Prezidentu Rooseveltovi se naštěstí podařilo přes tvrdý odpor miliardářské lobby prosadit plán sociálních reforem Nový úděl. V jeho rámci byl ustanoven i státem financovaný program civilní služby Civilian Conservation Corps (CCC). Mladí muži v něm pracovali na renovaci a údržbě státního majetku, pečovali o lesy, budovali národní parky a stavěli silnice. V roce 1937 si v CCC našel práci i Michael a rok a půl strávil v arizonské indiánské rezervaci Adamana. Po návratu domů získal díky zkušenostem ze stavby zaměstnání u správy silnic.
První mise
Povolání silničáře nevydrželo Michaelovi dlouho. Už v říjnu 1939 se nechal v Pittsburghu zapsat k jednotkám námořní pěchoty. Výcvik absolvoval na základně Parris Island v Jižní Karolíně a od června 1940 zde začal sloužit jako řadový vojín. Půl roku nato už jako specialista ostřelovač odplul na první misi na kubánskou základnu Guantanamo Bay. Když USA vstoupily v roce 1942 do 2. světové války, Michael už působil v hodnosti seržanta. Jako zástupce velitele čety se následující dva roky plavil na různých misích v jižní Pacifiku.
Když Stankův čtyřletý kontrakt v říjnu 1943 vypršel, měl Michael možnost odejít do civilu. Válka v Pacifiku však v té době nabrala obrat. Po bitvě o Midway převzaly spojenecké jednotky ofenzivu, v USA se naplno rozjela válečná výroba, nábor a výcvik nových rekrutů. Mladý veterán proto strávil s rodinou pouhých 30 dní a po dovolené se upsal armádě na další dva roky. V březnu 1944 byl převelen na základnu Camp Elliott v kalifornském San Diegu, kde probíhal výcvik speciálních výsadkových jednotek. Poté byl přidělen k 5. divizi námořní pěchoty a podstoupil další výcvik ve speciálních obojživelných operacích v Camp Pendletonu a na havajské základně Hilo. Jeho jednotka se pak vydala jižním Pacifikem směrem k Japonsku.
Peklo v Pacifiku
Prostředí bojů o malé ostrovní základny v Tichém oceánu si dnes těžko dokážeme představit. Vojáci japonské armády byli vázáni přísným kodexem naprosté oddanosti k císaři, který jim zakazoval se vzdát či ustoupit. Na každém z desítek ostrovů proto museli postupující Američané vybít japonské posádky do posledního muže a i přes značnou technickou převahu zaznamenávali těžké ztráty. Když se v roce 1944 připravovala invaze na strategický ostrov Iwodžima, přednesli vojenští stratégové prezidentu Rooseveltovi návrh použít proti zakopaným Japoncům jedovatý plyn. Roosevelt ho vetoval, protože by se tím provinil ustanovením Ženevských konvencí. Nařídil místo toho zaútočit na těžce opevněný ostrov intenzivní bombardovací kampaní a následně provést výsadek jednotek námořní pěchoty.
Ostřelování Iwodžimy z moře i ze vzduchu trvalo celých devět měsíců. Když na ostrov Američané 19. února 1945 zaútočili, předpokládali, že na japonské straně přežilo maximálně několik desítek vojáků. Záhy se však ukázalo, že bombám a granátům odolaly jak skalní pevnosti, tak japonská morálka. Operace původně plánovaná jen na několik dní se protáhla na více než měsíc a vyžádala si životy 6800 Američanů. Klíčovým momentem bitvy bylo dobytí dělostřeleckého opevnění na vrcholu vyhaslé sopky Surubači. Velitel operace plukovník Dave Severance doufal, že zpráva o ztrátě strategického bodu vyvolá u japonských obránců ochotu ke kapitulaci. Na vrchol proto vyslal brzy ráno 23. února skupinu vojáků a nařídil jim, aby zde vyvěsili americkou zástavu. První vlajka byla ale příliš malá a ze severního konce ostrova, kde se soustředila většina japonských jednotek, nebyla viditelná. Severance proto vydal rozkaz vyvěsit vlajku větší. Vedením šestičlenného komanda byl pověřen voják s nejvyšší hodností – seržant Michael Strank.
Pomník z Iwodžimy
Když Strank stoupal na vrchol vyhaslé sopky, měl za sebou čtyři dny neustálého boje a jen několik hodin spánku. Cvakání spouště aparátu fotografa Joe Rosenthala určitě nevnímal a nebyl si vědom, že se stává aktérem ikonického momentu válečné historie. Po vztyčení vlajky se přesunul na severovýchod ostrova a pokračoval v bojích proti zuřivě se bránícím Japoncům. Prvního března 1945 shromáždil členy své jednotky na pláži a kreslil jim do písku plán útoku. Než stačil vydat povel, zasáhl ho nešťastnou náhodou šrapnel dělostřeleckého granátu vypáleného z americké lodi. Vážným zraněním na krku a hrudi na místě podlehl.
Michael Strank byl pochován na hřbitově 5. divize námořní pěchoty v Arlingtonu v hrobě číslo 649. Nad areálem hřbitova se dnes tyčí pomník vytvořený podle slavné fotografie ze vztyčování vlajky nad Iwodžimou. Jedním z vojáků v sousoší je sám Michael. Osudy ukrajinsko-slovenského hrdiny tím ale neskončily.
Občanem USA in memoriam
Poslední kapitola Strankova příběhu se začala psát v roce 2008, kdy byl na ambasádu Spojených států v Bratislavě přidělen vojenský zmocněnec seržant Matt Blais. Při proházení archivů náhodou zjistil, že Michael Strank nebyl v rozporu s oficiálními vojenskými záznamy rodilý Američan. Když jeho otec Vasil získal v roce 1935 občanství, byl naturalizován i jeho syn, oficiální dekret ale nikdy nezískal. Seržant Blais se proto obrátil na americký Imigrační a naturalizační úřad s žádostí, aby byl Strankovi dekret vystaven in memoriam. Žádosti bylo vyhověno. Listinu převzala Michaelova nejmladší sestra Mary 29. července 2008 při ceremonii v Arlingtonu přímo pod Památníkem americké námořní pěchoty, na kterém je Michael Strank zvěčněn.
