Ohnivá bouře nad Tokiem zabila více obyvatel než obě jaderné pumy. Císaře ale ke kapitulaci nepřiměla
Před 80 lety proběhla operace, ve které se USA snažily zlomit morálku obyvatel japonských ostrovů a donutit císaře Hirohita ke kapitulaci. Během jediného dne shodily americké bombardéry na Tokio 2000 tun zápalných bomb, a způsobily tak největší požár v historii. Zahynulo při něm až 130 tisíc lidí, a bombardování tak počtem obětí předstihlo útoky na Hirošimu i Nagasaki. Skutečnost, že nálet nedonutil císaře k abdikaci, byla v USA použita jako argument pro použití jaderných bomb.
Operace Meetinghouse – plán rozpoutat v hlavním městě japonského císařství ohnivou bouři – se zrodil v hlavě generála US Air Force Curtise Emersona LeMaye. LeMay patří ve válečných dějinách k velmi kontroverzním osobnostem a mezi podřízenými si vysloužil přezdívku Iron Ass (Železný osel nebo také Železná prdel). Vojenský historik Michael Sherry o něm prohlásil, že málokterý americký velitel budil takovou hrůzu, odpor a zároveň posměch jako Curtis LeMay. Je také veřejným tajemstvím, že se stal předlohou generála Jacka Rippera (Rozparovače) v Kubrickově filmu Dr. Divnoláska. Stejně jako jeho filmová podoba byl LeMay prototypem nemilosrdně pragmatického vojáka. Válečné operace pro něj byly matematickou rovnicí. Pokud za posledním rovnítkem následoval kladný výsledek, byl LeMay ochoten obětovat životy bezpočtu nepřátel i svých vlastních vojáků. Jaké položky v jeho rovnici figurovaly?
Krví vykoupená letiště
Během bojů v jihovýchodní Asii a v Tichomoří spojenecké jednotky narážely na naprosto neznámý způsob vedení války. Namísto aby se v beznadějné situaci Japonci vzdali, bojovali doslova až do posledního muže. Na lodě útočili sebevražední letci kamikadze, vojáci se vrhali s batohy plnými výbušnin na obrněná vozidla. Zraněným nebylo možné poskytovat lékařskou pomoc, protože často svírali v rukou odjištěný granát. Dobytí sebemenšího území na takto fanatickém nepříteli znamenalo pro postupující Spojence obrovské ztráty. Když se schylovalo k invazi na strategický ostrov Iwodžima, padl ve velení US Army návrh použít proti zakopaným Japoncům jedovatý plyn. Prezident Roosevelt plán vetoval, protože nechtěl dosáhnout vítězství za cenu porušení Ženevských konvencí. Za dobytí místo toho zaplatilo životem 6 800 Američanů a skoro 22 000 bylo vážně zraněno.
Ostrovy Iwodžima, Guam, Saipan a Tinian byly pro postup Američanů zásadní kvůli letištím, ze kterých dokázaly odstartovat těžké bombardéry B-29 a doletět až nad Tokio. Pro Curtise LeMaye se dobytím ostrovů otevřela přímá cesta do srdce císařství. Byl rozhodnut ji využít co nejdrtivějším způsobem, aby v Japoncích zlomil bojovného ducha a donutil císaře ke kapitulaci. Nutnost dobývat hlavní japonské území přímým útokem invazních vojsk by podle odhadů generálního štábu znamenalo ztráty půl milionu Američanů. Některé analýzy hovořily o milionu.
První lety
K LeMayově zklamání nebyly první nálety ani zdaleka tak efektivní, jak původně doufal. Důvodem byla paradoxně největší výhoda bombardérů B-29 – schopnost létat ve velkých výškách. V devíti kilometrech byly letouny mimo dostřel pozemní protivzdušné obrany. Dostávaly se ale do tehdy ještě neznámého tryskového proudění a přesnost shozů byla kvůli silnému větru mizivá. LeMay se nehodlal smířit s tím, že jeho krví vykoupená letiště nepřinesou plánovaný výsledek. Zavrhl plán útočit klasickými trhavinami a obrátil pozornost k zápalným bombám.
Účinnost soustředěného ohnivého bombardování prokázal v únoru 1945 nálet na Drážďany. Curtis LeMay si byl dobře vědom, že japonské domy jsou kvůli riziku zemětřesení stavěné ze dřeva a papíru, a útok bude mít daleko větší účinky než v kamenném německém městě. Narážel ale pořád na problém přesnosti shozů z velkých výšek. Při testovacím náletu na Tokio 25. února lehlo 2,5 km2 města popelem, pro LeMaye to ale bylo pořád málo. Celé noci studoval průzkumné fotografie, četl protokoly výslechů zajatců a výpovědi špehů. Na začátku března vymyslel plán, který v jednotkách ostřílených pilotů málem vyvolal hromadnou dezerci.
Šílený plán
Generál LeMay z analýz dostupných materiálů usoudil, že japonská protivzdušná obrana disponuje kanóny o ráži 80 a 90 mm. Ty byly schopné zasáhnout letouny až ve výšce 9 km a Japonci je na obranu Tokia nasadili speciálně kvůli bombardérům B-29. Velkorážná děla ale byla nepraktická při obraně proti nízko letícím strojům, protože neumožňují rychlou manipulaci. Na rychlé útoky v nízkých letových hladinách se používaly zbraně s ráží 20–40 mm, které ale podle LeMayových informací v Tokiu chyběly. Rozhodl se proto vyslat útok ve výšce pouhých 2000 m. Let v takto nízké hladině znamenal menší zátěž na motory, nižší spotřebu paliva a tím pádem možnost naložit do letadel více pum. LeMay navíc počítal s tím, že japonská letadla nejsou vybavená palubními radary, a nemůžou proto létat za tmy. Útok proto vyslal v noci. Svými závěry si byl tak jistý, že z bombardérů nechal vymontovat kulometná hnízda a ponechal pouze stanoviště střelce na zádi. Ušetřené kilogramy mu opět umožnily naložit více bomb.
Munice, kterou nechal do pumovnic B-25 naložit, sestávala z valné části z kazetových pum, ze kterých po výbuchu vytryskl proud hořících napalmových koulí způsobujících neuhasitelný požár. Arzenál byl doplněn zápalnými bombami M-47 s náplní z bílého fosforu a menším počtem výbušných pum, které měly zastrašit případné pokusy o hašení. Jako cíl útoku LeMay vybral hustě osídlenou oblast přiléhající k severovýchodní části císařského paláce. Nesídlily zde žádné velké firmy. Většina budov byly dřevěné dělnické domky. V situaci v závěru války byl ale každý Japonec považován za člena císařské armády nebo za zaměstnance zbrojního průmyslu. Generál LeMay později napsal ve svých pamětech: „Byli jsme ve válce s Japonskem. Japonsko nás napadlo. Bylo lepší zabít Japonce, nebo nechat umírat Američany?“
LeMay svůj plán konzultoval pouze s nejužším důstojnickým štábem. Jak cíl útoku, tak způsob provedení byl odhalen až těsně před zahájením akce. Když se piloti dozvěděli, že mají útočit v minimální výšce a takřka bez výzbroje, řada z nich údajně zvažovala otevřenou vzpouru. U jiných ale odvážný plán vyvolal nadšení a jásot. V pozdním odpoledni odstartovalo 9. března z Guama, Saipanu a Tinianu 334 bombardérů B-29. V jejich pumovnicích bylo naloženo 2000 tun zápalných bomb.
Hořící kříž
První B-29 dorazily k cíli krátce po půlnoci 10. března 1945. Přelétly nad dělnickou čtvrtí a shodily bomby ve dvou přímkách, které se protnuly do obřího ohnivého X. Na něj pak nalétávala hlavní vlna útoku. Déšť pum byl tak hustý, že podle pozorovatelů dopadaly na každý pátý dům. Z každé vytryskl gejzír žhnoucí mlhy, který podpaloval vše, co mu přišlo do cesty. Rychle se šířící požár dál roznášel silný vítr a nad dřevěným městem se roztočila obávaná ohnivá bouře. Obrovský planoucí sloup se valil městem, nasával do sebe tuny vzduchu, domy i lidi. Proud žhnoucích plynů vystřeloval vysoko do nebe a byl tak silný, že přelétávající těžké bombardéry ve dvoukilometrové výšce odhazoval stranou a převracel je na záda. Na zemi mu neuniklo naprosto nic. Požár zničil sto procent města a zabil všechny obyvatele v zasažené čtvrti. Šíření zastavil až hlavní proud řeky Sumida. Lidé, kteří se snažili zachránit skokem do mělčích postranních kanálů, se uvařili zaživa.
Generálské gratulace a císařské váhání
Celkový počet obětí náletu se nikdy nepodařilo stanovit. Na asi 4000 hektarů města uhořelo během šestihodinového náletu odhadem 100–130 tisíc lidí – největší počet obětí za takto krátkou dobu v dějinách lidstva. Milion dalších Japonců utrpělo zranění, většinou vážná. Milion lidí přišlo o domovy. V očích USA šlo o naprostý úspěch. LeMay obdržel blahopřání přímo od armádního generála Henryho Arnolda. „Gratuluji. Mise dokázala, že vaše posádky mají kuráž k čemukoliv,“ stálo v telegramu. LeMayovi kuráž rozhodně nechyběla. Povzbuzen úspěchem uspořádal v rychlém sledu stejné nálety i na města Naogya, Osaka a Kobe. Intenzitu náletů zmírnil až poté, co mu došly zápalné pumy.
Úspěch akce ve vedení americké armády povzbudil domněnku, že porážky Japonska bude možné docílit i bez pozemní invaze. Císař Hirohito města zničená požárem osobně 18. března navštívil. Jeho přesnou reakci neznáme, abdikaci ale nepodepsal. Na tajné základně v Los Alamos v té chvíli probíhaly dokončovací práce na bombě, která měla vynést v tichomořském konfliktu finální trumf.
