Štafeta psích spřežení vezla umírajícím dětem léky. Čekalo je tisíc kilometrů ledového pekla
V aljašském městě Nome vypukla před sto lety epidemie záškrtu. Zamrzlý přístav nemohl přijímat lodě a kvůli špatnému počasí nebylo možné přivést sérum letadlem. Sedm dětí se udusilo, na pomoc dalším nemocným vyrazilo 20 psovodů vedených legendárním Leonhardem Seppalou. Štafeta psích spřežení musela zdolat tisíc kilometrů v sedmdesátistupňových mrazech, sněhových bouřích a zrádném terénu, kde každý krok hrozil smrtí.
Za dob zlaté horečky bývalo město Nome nejlidnatějším městem Aljašky. Z celého světa sem mířily stovky dobrodruhů toužících po rychlém zbohatnutí. Po vytěžení zlatých žil se ale město ležící na samé hranici polárního kruhu rychle vyprázdnilo a nikomu nestálo za to udržovat přístupové cesty vedoucí k civilizaci. Přístav během zimního období zamrzl, letadla nebyla schopna v extrémních podmínkách létat, a Nome bylo každý rok na sedm měsíců doslova odříznuto od světa.
Volání o pomoc
Na konci ledna roku 1925 vyslala telegrafická stanice z Nome volání o pomoc. Lékař Curtis Welch oznámil, že se ve městě a okolí šíří záškrt. Dnes je choroba díky očkování takřka vyhubena, do vynálezu vakcíny v roce 1946 si ale každý rok vyžádala stovky tisíc obětí. Zvlášť nebezpečná byla pro domorodé Inuity, kteří proti ní neměli žádné protilátky. Jediným lékem bylo sérum proti toxinům produkovaným bakteriemi, které nemoc způsobují. Welchovy zásoby ale rychle docházely. Sedm dětí zemřelo a i přes uvalenou karanténu se šíření nemoci nedařilo zastavit. Pokud by se nákaza dostala do inuitských vesnic, vyhladila by tisíce domorodých obyvatel.
Nejbližším místem, kde se nacházela zásoba séra, byl přístav Anchorage na jižní pobřeží Aljašky. Během zimních měsíců ale byl od Nome odříznut zamrzlým mořem a cesta po pevnině vedla vnitrozemskou divočinou plnou zamrzlých plání, horských hřebenů a zrádných zátok plných praskajících ker. Situace se ale rychle stávala kritickou a bylo nutné jednat. Krizový štáb v Anchorage vypracoval plán – desetikilovou bedýnku s ampulemi séra dopraví Aljašskou železnicí až na konečnou stanici do vnitrozemského města Nenana. Odtud ji dalších 1085 kilometrů povezou psí spřežení po nebezpečné stezce Iditarod Trail, kterou se do Nome v létě dopravovala pošta. V zimě cesta divočinou trvala asi měsíc. Nemocným obyvatelům Nome ale zbývalo maximálně sedm dní. Jediný způsob, jak cestu urazit včas, bylo rozdělit ji mezi několik spřežení a předávat si ji jako štafetový kolík.
Dvacítka statečných
Na trasu se okamžitě začalo připravovat dvacet psovodů, díky čemuž se úseky mohly zkrátit na 30 – 60 kilometrů. Nejdelší etapa ale měřila skoro 150 kilometrů a vedla napříč extrémně nebezpečným mořským zálivem Norton Sound. Na její start navíc musel psovod nejprve dojet až z Nome, což znamenalo urazit v krutých mrazech a sněhových bouřích 480 kilometrů a pak v bivaku čekat a doufat, že se s předávajícím spřežením najdou. Úsek byl svěřen nejzkušenějšímu psovodovi dvacítky – legendárnímu musherovi a chovateli tažných psů Leonhardu Seppalovi.
Seppala přišel na Aljašku v roce 1900 z Norska. Po opadnutí zlaté horečky zde zůstal a založil chovnou stanici sibiřských husky. Ruští psi byli drobnější než místní mohutní malamuti, Seppala ale dokázal, že se do podmínek Aljašky výborně hodí. Jeho nejmilejším psem byl Togo. Seppala ho vychoval z neduživého a neposlušného štěněte a Togo se mu celý život odvděčoval nesmírnou inteligencí a vytrvalostí. V roce 1925 mu už bylo 12 let, byl ale stále plný sil a ročně natahal přes 6 tisíc kilometrů. Cesta do Nome měla jeho schopnosti prověřit na maximum.
Štafeta vyráží
Z nádraží v Nenaně vyrazil 27. ledna na první úsek musher známý jako Divoký Bill Shannon. Vyjel v devět večer a v padesátistupňových mrazech překonal 80 km za 14 hodin. Mráz byl tak silný, že musel část trasy běžet vedle saní, aby se zahřál. Na předávku dorazil s tvářemi zčernalými po omrzlinách a třemi psy neschopnými chůze. Stejné útrapy zažívali i další psovodi. Edgaru Kallandovi přimrzly ruce k dřevěnému madlu saní a v cíli etapy je musel rozmrazovat horkou vodou. Pod sáněmi psovoda Charlie Evanse se na řece Koyukuk začal lámat led a spřežení zachránil jen instinkt a rychlá reakce vedoucího psa. Dva psi se bohužel namočili do vody a umrzli. Evans zaujal jejich místo ve spřežení a táhl sáně dál.
Zatímco si štafetu předávali další psovodi, Leonhard Seppala vyrazil z Nome na start své etapy. Liduprázdnou divočinou jel čtyři dny, živil sebe i psy lososy a tulením tukem. Krátce před dojezdem na domluvený bod spatřil v dálce psí spřežení. Byl to Henry Ivanoff, který dorazil dříve a jel Seppalovi naproti. Balíček zabalený v kožešinách změnil nosiče, spřežení vedené Togem se otočilo a vyrazilo zpátky na západ.
Zrádný záliv
Před Seppalou leželo zásadní rozhodnutí. Když přejížděl nebezpečný záliv Norton Sound, viděl, že nad Beringovým mořem začíná bouře. Znamenalo to, že led zamrzlého moře bude praskat a viditelnost bude absolutně nulová. Cesta po pevnině by ale znamenala zdržení minimálně den, a spřežení proto zamířilo nejkratší cestou přes záliv. Na led Togo vstoupil v pozdním odpoledni. Tma a vánice znemožňovala orientovat se zrakem, ve vichru nebylo možné zaslechnout, jestli se před spřežením lámou kry. Togovy smysly ale byly neomylné a prokličkoval nebezpečným územím bez jediného zaváhání. V osm večer vstoupil opět na pevnou půdu. Spřežení za den urazilo 135 kilometrů a psi i Seppala byli vyčerpáni. Najedli se ryb a tuku a na několik hodin usnuli v boudě na břehu moře. Bedýnku se sérem psovod zahříval vlastním tělem.
Ve dvě hodiny ráno Seppala zjistil, že vichr rozlámal a odnesl všechen led, po kterém před několika hodinami stihl projet. Bouře stále sílila a spřežení muselo vyrazit dále. Cesta vedla osmdesáti kilometry zamrzlých plání a říčních koryt, na závěr stoupala 13 kilometrů do strmého horského úbočí. Seppala a jeho psi ji urazili za 13 hodin a ve 3 odpoledne dorazili do maličké samoty Golovin. Balíček převzal musher Charlie Olson. Do Nome zbývalo 125 kilometrů.
Finiš do cíle
Olsonova etapa měřila 40 kilometrů a končila v osadě Bluff. Vichr byl tak silný, že mu v jeden okamžik převrhl sáně a drahocenný náklad se mu ztratil v závěji. Olson si strhl rukavice a dokázal balík ve sněhu nahmatat. Zaplatil za to vážnými omrzlinami, dokázal ale dojet do Bluffu a v zuřícím blizzardu předat štafetu Gunnaru Kaasenovi. Kaasenovo spřežení vedl další odchovanec Leonharda Seppaly – husky jménem Balto. Ve vánici a závějích byla cesta neviditelná, Balto ale dokázal skrze vrstvu sněhu vycítit, kudy spřežení putovala a vedl ostatní psy neomylně vpřed. Na místo poslední předávky dorazili s předstihem. Kaasen se rozhodl nezastavovat a dojet až do Nome. Do cíle dorazil v půl šesté ráno. Předal balíček lékaři, objal Balta a se slovy: „Moc hodný pes“ omdlel vysílením. Sérum v ampulích bylo zamrzlé, ale dalo se rozehřát a použít. Krátce před polednem už ho doktor Welch podával prvním pacientům.
Sláva vítězům
Zpráva o heroickém výkonu se dostala do novin po celých Spojených státech. Nejvíce slávy se sneslo na posledního psovoda Gunnara Kaasena a jeho vůdčího psa Balta. Oba cestovali po USA, v Hollywoodu o nich natočili němý film a Balto se dočkal vlastní sochy, která dodnes stojí v newyorském Central Parku. Seppalovi trvalo několik dní, než se dostal zpět do Nome a prý ho mrzelo, že se uznání nedostalo i jeho Togovi. Svět na něj ale nezapomněl. Vyznamenání za hrdinství předal Togovi sám Roald Amundsen a sibiřští husky ze Seppalova chovu se stali nejvyhledávanějšími tažnými psy na celé Aljašce. Sám Seppala s nimi získal v roce 1932 stříbrnou medaili na Olympijských hrách v Lake Placid, kde byl závod psích spřežení uveden jako ukázkový sport.
