Klausi, podejte mi pero! Prezident střílí na Svěráka. Ten má své hříchy, ale symbolem bývalého režimu nebyl
Exprezident Václav Klaus se pustil do Zdeňka Svěráka, kvůli jeho nedávnému vystoupení na demonstraci Milionu chvilek na pražské Letné. Svěrák se podle něj stal politikem a prý byl „v posledních dvou desetiletích před rokem 1989 symbolem komunistického režimu“. Tu dobu jsem zažil a považuji tato Klausova slova za nesmysl. Není to ojedinělý příklad, kdy je kritizována práce známého umělce za jeho názory. Ovšem spor Klaus-Svěrák má zejména u bývalé hlavy státu hlubší kořeny, které odpovídají jeho pohledu na svět i umění.
Napětí mezi Václavem Klausem a Zdeňkem Svěrákem panuje mnoho let. Známý dramatik, scenárista, herec a spisovatel například v roce 2009 o tehdejším prezidentovi v deníku Blesk řekl: „My jsme spolu kdysi mluvívali, ale od jisté doby ho nemám rád. On je ten člověk, který rozumí všemu. A bohužel mu nebyl dán smysl pro humor. On má, abych to řekl jeho slovy, slabou rozlišovací schopnost.“ Václav Klaus si taková slova pamatuje, a kromě toho skutečně nemá rád Svěrákovu tvorbu.
Jenže Svěrák nebyl symbolem komunistického režimu v pojetí, jak to prezentuje Klaus. Naopak někteří lidé před revolucí v částech her Divadla Járy Cimrmana, v němž byl Svěrák společně s Ladislavem Smoljakem vůdčí osobností, vždy slyšeli nějakou kritiku režimu. I Václav Klaus velmi dobře ví, že v uměleckých a kulturních dílech hledali lidé v 70. a 80. letech dvojsmysly, které si vyložili po svém. Někdy tam našli kritiku poměrů, i když tam nebyla. S narážkami uměl Svěrák velmi umně pracovat, využíval toho.
Svěrák samozřejmě není žádný světec, jak se to dnes snaží kdekdo prezentovat. V roce 1961 vstoupil z naivity do Komunistické strany Československa, v roce 1969 po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy, z ní vystoupil. To na symbol bývalého režimu věru nevypadá. Ke vstupu do strany po revoluci řekl: „Vůbec se za to nestydím.“ To by ale měl. Podle zákona 198/1993 Sb., který platí dodnes, byla KSČ prohlášena v podstatě za zločineckou organizaci a „její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948-1989“. Kromě jiného jsou odpovědni za „zneužívání kultury k politickým a ideologickým účelům“. A i u Svěráka bychom našli v 60. letech vystoupení v rozhlase, které se dají označit jako prorežimní. Například ty o armádě. To ale není doba, o které hovořil prezident Klaus.
Největší předrevoluční Svěrákovou politickou chybou byl podpis pamfletu Anticharta. Ten podepsaly stovky umělců a byla to odpudivá reakce režimu na vznik opoziční Charty 77. „To bylo doslova zbabělé,“ přiznal Svěrák pak v jednom rozhovoru. Podle něj ho k tomu vedl strach ze zavření divadla, ve kterém působil. Tomu se dá věřit, za rámeček si to ale Svěrák dát nemůže a po revoluci se za podpis Anticharty omluvil.
Václav Klaus se do Zdeňka Svěráka v minulosti i teď pouští ze dvou důvodů. Jeden je politický. Svěrák po revoluci stojí na jiné ideové a myšlenkové barikádě než bývalý prezident. Proč by to měl být ale takový problém? Co tak strašně Klausovi na Svěrákovi vadí? V demokratické společnosti si přece může každý říkat, co chce. Jinou věcí je, že Klaus svoji kritiku spojuje se Svěrákovou kulturní a uměleckou tvorbou. Ne, že by na ní nebylo co kritizovat, ale je tam i spousta věcí, které stojí za pochvalu. To exprezident nedokáže přiznat.
Václav Klaus je přitom dobrý znalec kultury a umění. Je to intelektuál, který si vždy zakládal na tom, že se nezajímá pouze o svůj obor, kterým je ekonomie. Například na rozdíl od Andreje Babiše, který nečte knihy a nemá hlubší znalosti o jednotlivých druzích umění, Klaus mnohé věci zná. Je v tom i velký rozdíl od Miloše Zemana, který je sice knihomilem, ale jiné umělecké obory mu nejsou tak blízké.
Klaus má rád jazz i vážnou hudbu, orientuje se v malířství, viděl velké množství nejrůznějších filmů (podle všeho i těch, na kterých se podílel Svěrák, když je kritizuje) a hodně toho za život přečetl. V rozhovorech hovořil o četbě děl vskutku vynikajícího maďarského spisovatele Sándora Máraie. Měl rád třeba herce Jiřího Kodeta, který měl vyhraněné pravicové názory. Na Svěráka má ale spadeno. Přitom z umělcova obsáhlého životního díla by se daly vybrat věci, které se dají lehce rozstřílet. Nebyly prostě kvalitní. Jenže z Klause je v případě Svěráka cítit osobní zášť.
V roce 1999 v Lidových novinách Václav Klaus pohanil filmMarečku, podejte mi pero (1976, scénář Svěrák a Smoljak). Tvrdil, že ho nemohl přežít a označil to za „děsivě, děsivě špatný film“. Také říkal, že je to příklad normalizační zábavy. Já bych označil ten film za připitomělý, jednoznačně mířící na jednodušší široké masy. Tedy na neklausovské publikum. Skutečná normalizační komunistická zábava, která velebila režim, byla ale něco jiného.
Klausovi se nelíbil ani film Vesničko má středisková (1985, scénář Svěrák), který měl dobré kritiky a je dodnes oblíbený u diváků. Myslím si, že je to z osmdesátých let minulého století to lepší, co u nás vzniklo. Ani Vesničku ale Václav Klaus prý „nemohl přežít“. Škoda, určitá tolerance v případě umění nezaškodí, i když se nám z nějakých důvodů nemusí líbit autor jako osoba.
Zda Klaus někdy navštívil nějakou cimrmanovskou hru, kterých je Svěrák spoluautorem, to nevíme. Žádné cimrmanovské dílo ale nebylo symbolem komunistického režimu. Spíše naopak. A ani to nebyly hry pro lidi s nízkým IQ.
Svěrák je například i autorem jednoho z nejpovedenějších textů české pop music. Složil text k písni Holubí dům, kterou v roce 1974 představil zpěvák Jiří Schelinger. Skvělá skladba, která je od normalizační zábavy kilometry daleko. Svěrák také jistou dobu skládal pro Ivana Mládka, kterého má Klaus rád a Mládek hrál na politických akcích ODS, kterou exprezident založil. Svěrák se také podílel na velmi kvalitních filmech jako Tři veteráni (1983), Obecná škola (1991), Kolja (1996) nebo Tmavomodrý svět (2001).
Pokud už chce Václav Klaus na Zdeňka Svěráka zaútočit, tak ten při své ohromné celoživotní umělecké plodnosti vytvořil i věci, které bych označil za podprůměrné či vyloženě pitomé. Například Betlémské světlo (2022), film, který vznikl na motivy Svěrákových povídek, je příkladem autorské vyčpělosti, hýří levnými vulgaritami, je to něco, na co nemohou být autoři pyšní. Nebo film Trhák z roku 1980 (scénář Svěrák, Smoljak), který považuji za megalomanskou hloupost. Ten už bych označil za normalizační zábavu. Byla to podle mě ale Svěrákova úlitba jeho peněžence a honěním se za slávou vedle dalších celebrit té doby. Tomu málokterý umělec a jakékoli době odolá. Za nenápaditou odrhovačku pak považuji v široké veřejnosti oblíbenou píseň Není nutno.
Zdeněk Svěrák je autorem obrovského množství písní, her, scénářů nebo knih. Mnohé z nich jsou kvalitní. Jiné jsou slabší či vyloženě špatné. Ale zúžit jeho tvorbu především s poukazem na normalizační komunistickou zábavu, je od intelektuála Klausova formátu laciné a prvoplánové. Svěrák udělal i politické chyby, protože se přizpůsoboval době, ale symbolem komunistického režimu, jak to chápu já, nebyl. To z Václava Klause hovoří ješitnost a snaha za každou cenu střílet do člověka, který má jiné politické názory.
