Jak zemřel strýc královny Alžběty? Nová kniha vrhá po 80 letech na smrt vévody z Kentu paprsek světla
Když v srpnu roku 1942 ve Skotsku havarovalo letadlo s vévodou Georgem, úřady tragédii rychle zametly pod koberec. Náhodou objevený starý dokument může pomoct vysvětlit proč.
Zde vidíme v kostce, proč máme rádi svou představu o Anglii. Mírně idiosynkratický vztah k realitě; důstojnost i intriky mocných s nitkami vedoucími až ke královské rodině; záhadná úmrtí za podezřelých okolností; strašlivá tajemství, udržovaná pod pokličkou ještě strašlivější; a skvělý detektiv, který nám připomene naději, že lidský důvtip a mravní čistota nakonec zvítězí. Ne že by takové iluze nebylo třeba.
Za mlhavého počasí, pro hornatou oblast skotského severu typického, spadlo 25. srpna 1942 letadlo Royal Air Force. Nejprominentnější z celkem čtrnácti obětí byl princ George, vévoda z Kentu. Zároveň s pádem z nebes však vzápětí jakoby vypadl i z britské národní paměti, alespoň té oficiální.
Havárie letadla byla okamžitě utajena a trosky stroje RAF rychle zničeny. Jediného přeživšího umlčel zákon o státním tajemství. O smrti bratra krále Jiřího VI., který si díky svému libertinskému milostnému životu, manželství s půvabnou řeckou princeznou Marinou a oddanosti královskému letectvu získal u veřejnosti pozornost i oblibu, vypracoval narychlo zprávu vyšetřovací soud.
Jediný za 500 let
Než však mohl kdokoli prověřit platnost jeho závěrů (mezi nimi figurovalo především špatné počasí a chyba pilota), zpráva se ztratila. Nikdo ji už nikdy neviděl – a jako by ani nehledal.
Zní to jako špatný vtip. Když v Británii sepisujete zprávu o náhlé smrti člena královské rodiny, obvykle ten spis někam nezaložíte a neřeknete „oukej, co se dá dělat“. Český ekvivalent takového postupu by byl, jako kdybyste někam založili Pražský hrad, pokrčili rameny a řekli „inu, což – bude tedy prezident bydlet v Karlíně, co má být“.
Tragická událost ze srpna roku 1942 nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Oficiální verze praví, že George, devětatřicetiletý vévoda z Kentu a bratr krále Jiřího VI., zahynul poblíž vesnice Dunbeath v severoskotském hrabství Caithness, když se jeho letadlo zřítilo v husté mlze. (Pokud se divíte, proč se bratři Georgeové jmenovali stejně, není to dáno nevalnou křestní fantazií jejich otce, samozřejmě také George; král Jiří VI. se narodil jako princ Albert a královské jméno Jiří přijal až při nástupu na trůn.)
Populárnímu vévodovi nikdo nenechal postavit pomník, ačkoli je jediným členem královské rodiny, jenž během posledních 500 let zemřel v aktivní vojenské službě. Nikdy nevyšel jeho oficiální životopis a jeho jméno nenese žádná charitativní organizace. Byl z dějin de facto vymazán.
Proč? Je to záhada, jíž se v průběhu let marně snažila řada historiků, filmařů i životopisců přijít na kloub. Vzhledem k absenci jakýchkoli konkrétních informací se objevila řada hypotéz. Podle jedné z těch divočejších měl například na palubě letounu za účelem tajného jednání o mírové dohodě být Rudolf Hess coby Hitlerův vyslanec; letadlo měl pilotoval sám vévoda.
Soudní zpráva chybí
Dotazy na Národní archiv, záznamy RAF, Královský archiv ve Windsoru, knihovnu Dolní sněmovny, Oddělení pro vyšetřování obranných nehod, úřad pro vyšetřování leteckých nehod, skotskou policii i prokuraturu přinesly všem tazatelům stejnou odpověď: zprávu vyšetřovacího soudu nemáme a nikdy jsme ji neviděli.
Až letos po 82 letech se alespoň nějaké konkrétní informace objevily. Kdosi našel podstatnou část zmizelé soudní zprávy ukrytou v pozůstalosti australského důstojníka Sydneyho Wooda Smithe, 24letého třetího pilota letadla.
Objevený dokument staví oficiální vysvětlení havárie na hlavu a zároveň naznačuje, že důkazy kdosi zmanipuloval. Motivem takového konání by mohla být snaha ochránit pověst vysokého důstojníka RAF a zároveň nenechat vyjít na světlo mnoho chyb, jichž se královské vojenské letectvo mělo dopustit.
Tím, jenž zprávu krok za krokem prošel, je bývalý vrchní inspektor a elitní vyšetřovatel londýnské metropolitní policie Michael Morgan. Sepsal o svém pátrání knihu nazvanou prostě Smrt prince George, vévody z Kentu, 1942, jež vyšla v průběhu letošního listopadu.
A věru je co číst. Australský pilot Frank Goyen, jemuž oficiální verze klade havárii za vinu, podle Morgana letadlo vůbec neřídil. Namísto něho měl u řízení být vysoký důstojník RAF, velitel perutě Thomas Moseley.
Moseley ovšem neměl pro takový let potřebné zkušenosti, jak vyplývá z Morganova pátrání v záznamech navigátora letadla George Saunderse. Kromě toho letadlo nemělo správně nastavený kompas. Také letový plán, který vedl nad pevninou, a nikoli kolem Orknejských ostrovů, byl v rozporu s předpisy.
Nečekaný závěr
To vše vedlo Morgana k překvapivému závěru. „V mnoha ohledech se domnívám, že se úřadům velmi hodilo, že se později na případ nabalily konspirační teorie – působily jako forma dezinformace, která odváděla pozornost od skutečných problémů,“ říká. „Obvinění pilota Franka Goyena vypadá skoro jako parodie na spravedlnost. Již dříve jsem zjistil, že RAF má v případě leteckých neštěstí sklon svalovat vinu na jednotlivé piloty, aby kryla jiné případně odpovědné osoby.“
Morganovu domněnku, že letadlo řídil Moseley, podporuje i vévodův blízký přítel a soused, poslanec Henry „Chips“ Channon. Jako mnoho lidí ze staré školy měl užitečný zvyk psát si deník. V záznamu z následujícího dne, o kterému se později domníval, že byl jen omyl, si zaznamenal, že viděl „zprávu ministerstva letectví“, podle níž pilotoval právě Moseley.
Jediným, kdo havárii přežil, byl seržant Andrew Jack. Ten se podle zákona o úředním tajemství upsal k mlčenlivosti. Podle Morganových zdrojů však byl až do smrti rozhořčen tím, že tragédie šla oficiálně na vrub pilotu Goyenovi.
Vedením vyšetřovacího soudu byli pověřeni důstojníci, kteří neměli pro takový úkol odpovídající hodnost. Ze dvou kapitánů a majora měl navíc jen jeden zkušenosti s pilotováním letadel typu, v němž vévoda s ostatními zemřeli. Je to důležité? Nevíme.
Morgan uvádí další nesnadno vysvětlitelná fakta. Když se hlavní inspektor úřadu pro vyšetřování leteckých nehod dozvěděl, kdo byl na palubě ztroskotaného stroje, odmítl se vyšetřování zúčastnit – ale přesto zjevně jeho závěry podepsal.
Kromě toho vyšetřování ignorovalo řadu důležitých svědků. Patřil mezi ně i markýz z Titchfieldu, manžel sestřenice krále Jiřího VI. Byl jedním z prvních lidí na místě havárie a vedl improvizovanou pátrací skupinu. Jeho svědectví by mohlo mít pro úplné pochopení událostí zásadní význam. On sám se však k výpovědi nepřihlásil ani o ni nebyl požádán.
Podivné ticho
Soud nevyslechl ani další lidi, kteří na místě neštěstí byli mezi prvními, místní hajní. Ti, jejichž svědectví naopak zachováno bylo, podle Morgana dostávali návodné otázky, „které měly průběh jejich svědectví usměrňovat“.
Ve vládní londýnské čtvrti Whitehall se po nehodě také vedla zajímavá debata o tom, jaké uznání má dostat John Kennedy, místní praktický lékař, který byl na místě nehody. Z blíže nespecifikovaných důvodů byl titul OBE (rytíř Řádu britského impéria, jejž dostali například spisovatelka J. K. Rowlingová nebo fotbalista David Beckham) považován za nevhodný.
Namísto toho dostal Kennedy nižší vyznamenání MVO, medaili, již uděluje panovník soukromě, bez premiérské kontrasignace. Namísto slavnostního předání v Buckinghamském paláci se vší parádou, jak by člověk očekával, dostal Kennedy řečenou medaili otevřeným oknem vlaku stojícího na nádraží.
Morgan také uvádí, že na místě havárie byly objeveny ženské šaty a boty a ve vzduchu se vznášela těžká vůně parfému, přestože ženy měly za války zakázáno účastnit se operačních vojenských letů. Kolem trosek byly nalezeny rozházené páry bílých rukavic a řada dámských bot.
Domněnku, že na palubě byli lidé, jejichž přítomnost oficiální verze vynechává, opět potvrzují Channonovy deníky. Vévodův policejní doprovod seržant Evans měl svého pána po cestě na Island doprovázet. Na letišti RAF v Invergordonu, odkud osudný let odstartoval, však byl odmítnut – „nebylo dost míst“.
Místo havárie bylo okamžitě vyklizeno a upraveno „na královský rozkaz“, což je prostě důležitě znějící rozhodnutí britských orgánů státní moci. Byl to však jediný známý případ takového rozkazu za celou druhou světovou válku – tedy období, jež na letecká neštěstí nebylo skoupé.
Jak umlčet meteorologa
Morgan také vypráví zvláštní příběh Dorothy Grayové, jež vyčetl z jejích dobových poznámek. Grayová sloužila jako příslušnice ženské pomocné letecké organizace WAAF a dostala pověření k inventarizaci majetku zesnulého vévody na místě havárie. Soupis však jednoho krásného dne záhadně zmizel.
Grayová také vzpomínala na fámu, která v té době kolovala, že civilní meteorologové vydali vévodovu letounu špatnou předpověď počasí. Ihned po havárii byli narychlo převedeni do služeb RAF; tím pádem se na ně vztahovaly vojenské předpisy, mezi nimi i povinnost mlčenlivosti. Znovu nevíme, jestli to byl záměrný tah.
Válečný kabinet v čele s Winstonem Churchillem na dvou zasedáních, která následovala bezprostředně po osudném letu, havárii nijak neprobíral, přestože šlo do té doby o druhou největší leteckou katastrofu v zemi. Podle zápisů z jednání kabinetu o ní ministři nedostali žádné informace. Přesto Churchill napsal králi soustrastný dopis. Jak to mohl udělat, když oficiálně o tragédii nic nevěděl, není jasné.
Další otázka, která zůstává nezodpovězena, zní, co přesně Kent na své misi na Islandu dělal. O týden dříve večeřel v restauraci Bon Viveur v luxusní londýnské čtvrti Mayfair s americkým generálem Carlem „Tooeym“ Spaatzem, v té době pravděpodobně nejmocnějším americkým vojenským představitelem v Británii.
Naštvaný vévoda
Podle Roberta Prentice, životopisce Georgeovy švagrové, řecké princezny Olgy se oba muži plánovali znovu setkat na Islandu. Vévoda byl prý roztrpčen povahou své dosavadní práce pro RAF; spočívala v tom, že mu slušela uniforma RAF, když navštěvoval vojáky, aby jim řekl: „Dobrá práce, chlapi.“ Prentice píše, že po návštěvě Spojených států v roce 1941, kde jej prezident F. D. Roosevelt přijal jako osobního hosta, si vévoda myslel na naléhavější a náročnější úkoly.
Chips Channon byl blízkým přítelem králova bratra i jeho ženy. Byl u nich nejčastějším návštěvníkem, píše Morgan. Těsně před havárií si George na nedostatek lepší práce Channonovi stěžoval. „Říkal, že jeho schopnosti nedostávají dostatečný prostor; královskému páru vysloveně nadával, říkal, že jsou neschopní a neodborní, mizerní přátelé a beznadějní lenoši,“ zaznamenal si Channon.
Je možné, že vévodovy ambice držel značným dílem na uzdě vlivný králův osobní tajemník sir Alec Harding, který mu nedůvěřoval. George proto mohl vkládat jisté naděje do setkání s generálem Spaatzem. (Ten později hrál významnou roli při invazi do severní Afriky.)
Více otázek než odpovědí
Policejní záznamy embargované zmiňovaným královským rozkazem budou odtajněny až po 105 letech, tedy v roce 2047. Je možné, že o válečné tragédii vypoví více, než kolik víme dosud. Do té doby se musíme spokojit s tím, že i Morganova práce čtenáři vnucuje více otázek, než kolik jich zodpovídá.
Jednou z nich je, proč by letadlo měl řídit nezkušený pilot Thomas Moseley a ještě méně zkušený George Saunders by dostal roli navigátora. Jinou je, jak se utajovaný spis mohl dostat do osobní pozůstalosti třetího pilota.
A konečně nic z toho, co Morgan popisuje, nevysvětluje nijak uspokojivě, komu mělo tajnůstkaření okolo královského neštěstí sloužit. Lze si představit, že by RAF chtěla zamést stopy nedbalosti vlastních lidí. To však nevysvětluje oficiální ticho ze strany královské rodiny.
Jinou možností by bylo, že za snahou ututlat vše okolo vévody George stojí jeho protivník tajemník Harding. Představa, že by jeho vliv mohl diktovat okamžité exekutivní kroky různých úřadů najednou, však neodpovídá realitě mocenského postavení královské rodiny a jejích zaměstnanců.
Nasnadě je proto další, méně dramatické vysvětlení. Není vyloučeno, že soustředěná pozornost – podobně jako při vyšetřování atentátu na prezidenta Kennedyho či teroristických útoků na USA 11. září – prostě odhalila, že leckdo má co skrývat, aniž by to ještě znamenalo dalekosáhlé spiknutí. Podstatnou smůlou takového vysvětlení by ovšem bylo, že se vzpírá holmesovsko-poirotovskému vzorci geniálního rozlousknutí oříšku zdánlivě příliš tvrdého.
