Technický úředník Evžen Plocek, vedoucí oddělení v jihlavském Motorpalu, se zapsal do českých dějin jako jeden z následovníků Jana Palacha. Palach se v lednu 1969 upálil na protest proti nastupující normalizaci po okupaci ze srpna 1968, Plocek jeho čin napodobil 4. dubna téhož roku. Byl jedním ze zhruba tří desítek lidí, kteří Palachův čin napodobili, jen u malé části z nich je ovšem možné nade vší pochybnosti prokázat, že měli politický motiv. Jedním z mála, o kterých v tomto směru nepanují pochybnosti, byl právě Plocek.
Jan Palach, Jan Zajíc (upálil se 25. února 1969) i Evžen Plocek měli společný výrazný smysl pro pravdu, čest a spravedlnost. Plocek byl zastáncem reformních myšlenek pražského jara, v roce 1968 byl členem okresního výboru KSČ a po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se zúčastnil vysočanského sjezdu, jehož delegáti žádali okamžité stažení cizích vojsk. Svůj čin uskutečnil na Velký pátek, když byla v Jihlavě na náměstí Míru jarní pouť. Polil se dvěma lahvemi ředidla a kolem 18:00 se zapálil. Utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na třech čtvrtinách povrchu těla. V nemocnici umíral do 9. dubna.
Na rozdíl od Palacha a Zajíce se ale o Plockově činu veřejnost tehdy nedozvěděla. O sebevraždě sice odvysílal ještě večer krátkou zprávu rozhlas, to však upozornilo úřady, které vzápětí vyhlásily informační embargo. Do celostátního tisku tak tehdy nepronikla o Plockovi ani řádka, kromě malé zprávy v černé kronice Rudého práva, která ale neuváděla ani iniciály. "V podvečer dne 4. dubna došlo na náměstí Míru v Jihlavě k pokusu o sebevraždu upálením. Čtyřicetiletý muž se polil zatím nezjištěnou hořlavinou. Motiv činu se vyšetřuje", uvedl 8. dubna 1969 deník.
Rudé právo se nezmínilo ani o Plockově pohřbu, byť se ho 12. dubna v Jihlavě zúčastnilo zhruba pět tisíc lidí včetně komunistických funkcionářů a měl demonstrativní charakter. O pohřbu, který si vynutili zaměstnanci Motorpalu, informoval krátkými zprávami pouze regionální tisk. "Tisíce občanů z Jihlavy a okolí se 12. dubna přišly naposledy rozloučit s technikem n. p. Motorpal Jihlava Evženem Plockem, který se pokusil o sebevraždu upálením... Jménem spolupracovníků ocenili práci a život Evžena Plocka ve svých projevech předsedové CV KSČ a podnikového výboru ROH, zástupce lidových milicí a další," stojí v dobovém popisku pod fotografiemi ČTK, která pohřeb fotila.
Spisovatelka Eva Kantůrková později ve svém článku Zamlčená oběť uvedla, že předseda vlády Oldřich Černík osobním příkazem zavázal jihlavské funkcionáře neposkytovat žádné zprávy pro tisk. Do Jihlavy přijel i zvláštní sovětský zmocněnec, který si vyžádal politickou zprávu o situaci ve městě a v okrese a upozorňoval, že jakékoli politické využití této oběti bude přísně sledováno a budou vyvozeny nejpřísnější důsledky. Stavěl se i proti veřejnému pohřbu. Později se kolem Plockova činu objevila řada spekulací, že nemuselo jít o sebeobětování z politických důvodů, ale o čin ze soukromých pohnutek.
Přispěl k tomu například fakt, že na rozdíl od "idealistických" studentů Palacha a Zajíce byl Plocek mnohem starší a měl rodinu a především, že byl členem komunistické strany, z které ani před sebevraždou nevystoupil. Spekulovalo se i o možném vlivu alkoholu, který u něj byl nalezen v krvi. Tomu, že motiv byl politický, nasvědčovaly například dva papíry, které Plocek krátce před činem odhodil. Na ně vlastní rukou napsal: "Jsem pro lidskou tvář - nesnáším necit - Evžen" a "pravda je revoluční - napsal Antonio Gramsci". Ostatně na Plockově pamětní desce v Jihlavě dnes stojí, že se upálil "na protest proti normalizační politice KSČ".
Plocek se narodil 29. října 1929 v dělnické rodině jako mladší ze dvou bratrů. Rodiče byli katolíci a oba jejich synové navštěvovali v dětství tělovýchovný spolek Orel a byli ve skautském oddíle. V roce 1943 se začal Evžen Plocek učit nástrojářem. Po válce nastoupil do jihlavského Motorpalu, kde pracoval až do své smrti. V roce 1955 se stal předsedou závodního výboru ROH a také vstoupil do komunistické strany. Udělal si maturitu a v roce 1958 začal dálkově studovat Vysokou školu ekonomickou v Praze. Stal se vedoucím obchodního úseku a později náměstkem ředitele. V roce 1953 se oženil, brzy měl syna Jiřího, který se s otcovým činem jen těžko vyrovnával.
