Přestože byl Léon Degrelle Belgičan a pocházel ze země, kterou na jaře 1940 nacistické Německo zákeřně přepadlo a následně okupovalo, on sám byl velkým obdivovatelem Adolfa Hitlera. A když pak Führer o rok později vytáhl na východ, vstoupil Degrelle jako voják cizinecké jednotky Legion Wallonien do jeho služeb a na frontě udělal zářnou vojenskou kariéru. Při ní získal jako cizinec nejvíce německých vysokých vojenských vyznamenání a těšil se velké osobní přízni Hitlera i šéfa SS Heinricha Himmlera. Po válce uprchl do frankistického Španělska, kde dožil pod jiným jménem. Od jeho smrti v těchto dnech uplynulo 30 let.
Jeho život přitom měl mít zcela jinou trajektorii. Léon Joseph Marie Degrelle se narodil 15. června 1906 v městečku Bouillon ležícím nedaleko francouzských hranic. Jeho otec byl zámožný pivovarník a zároveň příslušník jezuitského řádu. V roce 1921 vstoupil patnáctiletý Léon do jezuitské koleje. Během svých studií přičichl k žurnalistice a začal publikovat v tisku. V roce 1924 opustil kolej a pokračoval ve studiích na katolické univerzitě v Lovani, která zakončil doktorátem práv.
V tu dobu se kromě žurnalistiky začal Degrelle věnovat i politice. V roce 1930 se stal ředitelem vydavatelství Rex a postupem času se odpoutal od katolického hnutí a založil vlastní Rexistickou stranu. Začal prosazovat populistický směr a autoritativní politické reformy, které nacházely podporu u těch, kteří se bouřili proti neschopnosti politických stran vypořádat se se sociálními a hospodářskými problémy Belgie.
Se svou stranou se Léon Degrelle účastnil i několika voleb. Největší úspěch Rexistická strana zaznamenala v roce 1936, kdy získala přes 11 procent hlasů. To však Degrellovi nestačilo a rozhodl se uchvátit moc v zemi silou. Po vzoru puče v Itálii (kde v roce 1922 Mussolini uspořádal Pochod na Řím), zorganizoval Degrelle „Pochod na Brusel“. Ten však skončil fiaskem, protože vzbudil jen malý zájem a všechno se zvrhlo ve frašku. V doplňovacích volbách následně Rexisté propadli.
Když byl německý útok na západ v květnu 1940 na spadnutí, byl Degrelle zatčen jako možný příslušník páté kolony. Během chaosu vyvolaného německým vpádem jej jeho rexističtí přátelé osvobodili. Degrelle snil o vzkříšení mocné Burgunské říše z 15. a 16. století, ale narazil. Němci totiž kolaborujícím Rexistům přidělili pouze nevýznamné funkce v civilní správě. Degrelle ale vytrvale razil svoji politickou vizi. Ve svých úvahách totiž dospěl závěru, že v novém poválečném uspořádání Evropy si Belgie musí své místo zasloužit bojem proti komunismu a Němci pak tuto snahu ocení.
Po zahájení německého útoku na Stalinovu říši dostali Rexisté možnost prokázat loajalitu Němcům zformováním dobrovolnické jednotky Legion Wallonien. Degrelle odmítl důstojnickou hodnost s odkazem na chybějící vojenské zkušenosti a vstoupil v hodnosti vojína do řad mužstva. Do března 1942 byly raněny nebo padly více než dvě třetiny mužstva a z jejich velitelů zbyli dva. Na jaře 1943 se zbytky těch, kteří přežili neúspěšné tažení v létě předchozího roku, shromáždily ve výcvikovém prostoru SS v Čechách. Po doplnění o nové dobrovolníky z Belgie čítala jednotka 1 600 mužů.
Počátkem června 1943 velení Waffen SS oznámilo vytvoření úderné brigády SS Wallonien. V počtu 2200 mužů odjela tato jednotka na frontu u Dněstru. Tady ji spolu s dalšími jedenácti německými divizemi obklíčila u Čerkas sovětská vojska. Když v boji padl velitel brigády Lucien Lippert, velení převzal právě Léon Degrelle. Když se zhruba 600 zbývajících Valonů dostalo spolu se čtyřiceti tisíci německých vojáků v únoru 1944 z obklíčení, byl Degrelle povolán k Hitlerovi do jeho hlavního stanu ve východopruském Rastenburgu, kde obdržel od samotného Führera Rytířský kříž. Degrelle pak ve svých vzpomínkách psal, jak mu Hitler tiskl obě ruce a dokola opakoval, jakou měl o něj starost. Vše pak završil patetickou větou „kdybych měl syna, chtěl bych, aby byl jako vy“.
Během pozdního léta 1944 se Degrelle opět začal věnovat „vysoké politice“. Nejprve se nacistům neúspěšně nabízel jako premiér sjednocené Belgie. Nereálným se ukázal rovněž Degrelův plán na vytvoření armádního sboru z valonské, vlámské a francouzské divize, kterému by velel. Degrelle se nakonec musel spokojit s neurčitou funkcí šéfa Valonského osvobozovacího výboru, který se plánoval po opětovném dobytí Belgii při poslední velké německé ofenzivě v Ardenách na přelomu let 1944 a 1945.
Konec války zastihl Degrella, jenž byl v tu dobu držitelem největšího počtu vysokých německých vyznamenání, v Norsku, kam uprchl před spojeneckými jednotkami z Kodaně. V Oslu se tehdy chystala záchranná akce pro tamního kolaborantského vůdce Vidkuna Quislinga. Když německý generál Alfred Jodl podepsal v Remeši 7. května 1945 bezpodmínečnou kapitulaci, měli totiž Němci ještě norské hlavní město Oslo pod kontrolou. Quisling měl připravené letadlo, aby mohl zemi opustit. Ten to však odmítl, protože prý chtěl „přesvědčit“ vítěze o své pravdě. Nepřesvědčil. Poválečná norská vláda jej odsoudila a popravila.
Do letadla připraveného pro Quislinga proto nasedl Degrelle a před spojenci uprchl on. Let neprobíhal optimálně a letadlo nouzově přistálo do moře u pláže poblíž San Sebastianu. Degrelle se zlomenou klíční kostí a vykloubeným ramenem dokázal doplavat ke břehu. Všechny poválečné belgické vlády se pokoušely dosáhnout Degrellova vydání zpět do jeho domoviny, ale tyto snahy zamítl španělský caudillo Francisco Franco. Degrelle (v tu dobu ve Španělsku již užíval své nové jméno Leon José de Ramirez Reina) byl v Belgii v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Když rozsudek v roce 1964 pozbyl platnosti, byl zvláštním výnosem prodloužen o dalších deset let.
I po mnoha letech Léon Degrelle na svoji vojenskou službu pro Hitlera nezapomněl a v roce 1987 vydal knihu, která o několik let později vyšla v České republice pod názvem Tažení v Rusku 1941 – 1945. V ní Degrelle nekriticky popisuje svoji vojenskou minulost a válku na východě. Když se ho před smrtí kdosi zeptal, jestli něčeho ve své minulosti lituje, odpověděl mu lakonicky: „Jen toho, že jsme prohráli.“ Léon Degrelle zemřel 31. března 1994 v Malaze ve věku 87 let.
