Z 8. na 9. března 1944 bylo do plynu nahnáno bezmála čtyři tisíce československých Židů. Před smrtí spílali svým vrahům, snažili se německé důstojníky konfrontovat se lží, že celé rodiny pošlou do pracovního tábora. Stráže SS na ty opovážlivce pustily psy a začaly do nich střílet. Na dně beznaděje, v podzemní šatně před osvětimskou plynovou komorou začal kdosi zpívat československou hymnu a pak Hatikvu, ostatní se k němu přidali. Zpěv na chvíli přehlušil řev esesáků, kteří vězně nepřestali mlátit.
Na začátku září 1943 se v terezínském ghettu roznesla zpráva, že pět tisíc lidí musí do transportu. „Bylo nám řečeno, že nás posílají na práci, na Ostravsko, muži prý budou pracovat v dolech,“ vzpomínala před deseti lety pro Reflex Zuzana Holitscherová. V Terezíně tehdy byla s rodiči necelé dva měsíce. „Tatínek byl lékař Ota Heller, maminka Jana byla zdravotní sestra. Před válkou jsme bydleli v Bílkově ulici číslo dvě. Měla jsem hezké dětství…“ Šestého září 1943 muselo 5007 terezínských vězňů nastoupit do přistavených dobytčáků. Nejmladšímu bylo sotva pár neděl, Evičce Felixové a Milanu Engelovi bylo pět let, Petru Fischerovi a Haně Glaserové sedm, Růženě Hofmannnové sedmdesát. Doktoru práv Leovi Janowitzovi bylo dvaatřicet a jeho ženě Gertrudě šestadvacet. Na konci února 1939 si zažádali o vystěhovalecký pas do Spojených států, v New Yorku žil Leův bratranec Pavel. Ještě pár týdnů po okupaci, v dubnu 1939, se zdálo, že budou moci odcestovat do Velké Británie. Místo toho se museli vystěhovat ze svého pražského bytu U studánky a v březnu 1942 je poslali do Terezína. Na začátku září 1944 si na cestu do „Ostravy“ stejně jako ostatní sbalili tašku s jídlem a oblékli si několik vrstev oblečení. Co kdyby tam zůstali až do zimy, co když válka brzy neskončí…
Birkenau
Vlak po více než třiceti hodinách zastavil v Osvětimi. „Ven! Všichni ven! Rychle!“ K velkému údivu osvětimských vězňů terezínský transport nečekala selekce. „Neostříhali nám vlasy, rodiny směly zůstat pohromadě, mohli jsme si nechat svoje oblečení,“ vyprávěla Zuzana Holitscherová. Muži, ženy i děti byli odvedeni do tábora BIIb v Osvětimi-Birkenau. Na předloktí a nemluvňatům na nožičku jim vytetovali číslo. Směli napsat příbuzným a přátelům. Leo Janowitz v polovině září 1944 adresoval svůj lístek známému do Ženevy. Popřál mu vše nejlepší do židovského nového roku a zmínil se o tom, že v Birkenau, kam je s manželkou a řadou přátel přestěhovali, vzniká nový pracovní tábor, kde se snaží být s Fredym Hirschem něco platní. Židovský vychovatel Hirsch svou brilantní němčinou přesvědčil esesáky, aby v takzvaném terezínském rodinném táboře vznikl dětský blok. Dokonce prosadil, aby děti dostávaly vydatnější stravu a nemusely na apely. O drobotinu se starali také další vychovatelé z řad terezínských vězňů. Vyprávěli dětem pohádky, učili je, nacvičovali s nimi divadelní pásma, snažili se je uchránit před okolním peklem. „Co jsou ty vysoké komíny, ze kterých šlehají plameny? Tam se peče chleba pro všechny, kdo tady bydlí jako my?“ zajímalo ty nejmenší. Zářijové slunce zadusil kouř. „Jak dlouho tady ještě budeme, kdy už půjdeme domů?“ vyptávaly se děti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
